Vzpomínka na světlo

Demandred se obrátil a Šendla pustila jeho paži, avšak zůstala mu po boku. M’Hael dostal přístup k esenci Velikého pána. V Demandredovi to nevyvolávalo žárlivost. M’Hael byl jen další nástroj. Přesto pocítil zvědavost. Je v poslední době někomu přístup k pravé síle odepřen?

„Tu bitvu u ruin prohraješ, Demandrede,“ prohlásil M’Hael se zpupným úsměvem. „Tvoje trolloky tam rozdrtí. Měls nad nepřítelem obrovskou početní převahu, a přesto tě porazí! Myslel jsem, že máš být náš nejskvělejší generál, a prohraješ s touhle chátrou? Jsem zklamaný.“

Demandred nenuceně zvedl ruku se dvěma vystrčenými prsty.

M’Hael sebou škubl, když tucet šarských usměrňovačů, kteří stáli poblíž, vrazil mezi něj a jedinou sílu štíty. Ovinuli ho vzduchem a strhli dozadu. Začal se bránit a obklopila jej vzduch ohýbající aura pravé síly, ale Demandred byl rychlejší. Spředl štít z pravé síly, vytvořený z planoucích vláken ducha.

Prameny se chvěly ve vzduchu, opatřené ostny kroutící se energie tak malými, že se jejich konečky rozplývaly do nicoty. Pravá síla byla tak nestálá, tak nebezpečná! Štít, který z ní byl vytvořen, měl zvláštní účinek a nasával do sebe sílu toho, kdo se pokoušel usměrňovat.

Demandredův štít uloupil M’Haelovu sílu a použil toho muže jako vodič. Demandred nahromadil pravou sílu a spředl ji do praskající koule sily nad hlavou. Jediný, kdo ji viděl, byl M’Hael, který na Demandreda, jenž jej vysával, třeštil pyšné oči.

Nebylo to nepodobné kruhu. Pod náporem unikající energie se M’Hael, jehož držela tkaniva Demandredových ajjadů, třásl a potil. Nebude-li proud usměrňován, mohl by M’Haela spálit – sedřít jeho duši přívalem pravé síly, jako když se řeka vylije z břehů. Kroutící se masa vláken v Demandredových rukou pulzovala a praskala, ohýbala vzduch a začínala rozvolňovat vzor.

Na zemi se od něj šířily drobné pavučinovité praskliny. Praskliny vedoucí do nicoty.

Došel k M’Haelovi. Podle toho, jak muži tekly z úst sliny, u něj začínal záchvat.

„Poslouchej mě, M’Haeli,“ řekl Demandred tiše. „Já nejsem jako ostatní Vyvolení. Vaše hry mě ani za mák nezajímají. Je mi jedno, kdo z vás se těší přízni Velikého pána, kterého z vás Moridin poplácává po hlavě. Zajímá mě jenom Luis Therin.

Tohle je můj boj. Ty jsi můj. Přivedl jsem tě ke Stínu a můžu tě zničit. Jestli se budeš plést do toho, co tady dělám, sfouknu tě jako svíčku. Uvědomuju si, že se považuješ za silného, s těmi svými ukradenými hrůzopány a necvičenými usměrňovači. Jsi dítě, batole. Vezmi si svoje muže, dělej zmatky, jak chceš, ale drž se mi z cesty. A drž se dál od mojí kořisti. Nepřátelský generál je můj.“

Přestože M’Haelovo tělo jej svým třasem zrazovalo, v očích měl nenávist, ne strach. Ano, tenhle muž byl vždy slibný.

Demandred obrátil ruku a vypustil proud odřivousu s nahromaděnou pravou silou. Žhavá bílá čára tekuté zkázy se propálila armádami dole u řeky a vypařila každého muže či ženu, kterých se dotkla. Jejich postavy se změnily na tečky světla, pak na prach… a stovky z nich zmizely. Zanechal po sobě dlouhou čáru spálené země, jako brázdu vyrytou obrovským sekáčkem.

„Pusťte ho,“ nařídil Demandred a nechal štít z pravé síly rozplynout.

M’Hael klopýtavě couvl, ale udržel se na nohou. Z tváře mu kapal pot. S rukou zvednutou k hrudi lapal po dechu.

„Přežij tuhle bitvu,“ řekl mu Demandred, odvrátil se a začal vytvářet tkanivo, kterým přivolá sokola zpátky. „Když se ti to podaří, možná ti ukážu, jak udělat to, co jsem právě předvedl. Možná si teď myslíš, že mě chceš zabít, ale věz, že Veliký pán se dívá. A kromě toho zvaž toto: Možná máš stovku aša’manských mazlíčků. Já mám ale víc než čtyři sta ajjadů. Já jsem spasitel tohoto světa.“

Když se ohlédl, M’Hael už byl pryč, odcestoval pomocí pravé síly. Bylo úžasné, že po tom, co Demandred právě udělal, dokázal sebrat dost síly. Demandred doufal, že toho muže nebude muset zabít. Mohl by být užitečný.