Vzpomínka na světlo

Tuon vyskočila s nožem v ruce a tiše zavrčela, téměř jako divoké zvíře. Nedaleko nich Mat upadl na záda a na něm ležel muž, svírající nůž. Kde se tam vzal? Nevzpomínala si, že by vešel dovnitř.

Tuon se rozběhla k Matoví, zatímco šarští usměrňovači začali po velitelském stanovišti metat oheň. Min se v těch příšerných šatech podařilo potácivě zvednout. Vytáhla dýku a schoulila se zády k trůnu, zatímco země se vzedmula.

Nemohla se dostat k Fortuoně, takže se protlačila zadní stěnou, vyrobenou z materiálu podobného papíru, který Seančané nazývali tenmi.

Z kouře se rozkašlala, ale když se dostala ven, vzduch byl čistší. Na této straně budovy žádný ze Šařanů nebyl. Všichni útočili z jiných stran. Rozběhla se podél stěny. Usměrňovači byli nebezpeční, ale když sej í podaří do některého vrazit nůž, ani všechna jediná síla na světě nebude hrát roli.

Nakoukla za roh a překvapil ji muž, který se tam s divokým pohledem v očích krčil. Měl hranatou tvář; krvavě rudé tetování na jeho krku vypadalo jako spáry držící jeho hlavu a bradu se světlou kůží.

Zavrčel a Min se vrhla pozpátku k zemi, vyhnula se záblesku ohně a mrštila nožem.

Muž ho chytil v letu. Přikrčeně se jako zvíře kradl vpřed a usmíval se na ni.

Pak sebou náhle trhl, zhroutil se a zmítal na zemi. Ze rtů mu vytekl pramínek krve.

„Tohle,“ ozval se poblíž ženský hlas, naplněný naprostým odporem, „je něco, co bych vůbec neměla umět, ale zastavit někomu srdce pomocí jediné síly je tiché. Překvapivě to vyžaduje jen velmi málo síly, což se mi hodí.“

„Siuan!“ řekla Min. „Neměla bys tu být.“

„Máš štěstí, že jsem,“ odfrkla si Siuan, přikrčila se a prohlížela si tělo. „Pcha. Tohle je pěkně ošklivá záležitost, ale když chceš sníst rybu, měla bys ji být ochotná sama vykuchat. Co se děje, děvče? Teď jsi v bezpečí. Nemusíš být tak bledá.“

„Neměla bys tu být!“ zopakovala Min. „Říkala jsem ti to. Drž se poblíž Garetha Brynea!“

„Držela jsem se u něj, skoro tak blízko jako jeho podvlíkačky, to ti povídám. Díky tomu jsme si navzájem zachránili život, takže hádám, že vidění mělo pravdu. Mýlí se někdy?“

„Ne, říkala jsem ti to,“ zašeptala Min. „Nikdy. Siuan… viděla jsem kolem Brynea auru, která znamená, že musíte zůstat spolu, jinak oba zemřete. Právě teď se vznáší nad tebou. Cokoli myslíš, že jste udělali, vidění se ještě nenaplnilo. Je pořád tady“

Siuan na okamžik ztuhla. „Cauthon je v nebezpečí.“

„Ale…“

„To je mi jedno, holka!“ Nedaleko nich se pod náporem jediné síly otřásla země. Damane oplácely útok. „Jestli Cauthon padne, je tahle bitva ztracená! Je mi jedno, jestli kvůli tomu oba umřeme. Musíme pomoct. Dělej!“

Min přikývla a pak se k ní připojila a společně se vydaly kolem rozbité budovy. Ohnivá bitva před ní byla směsicí výbuchů, kouře a plamenů. Příslušníci Smrtonosné gardy na Šařany zaútočili s tasenými meči, bez ohledu na to, že kolem nich pobíjejí jejich druhy. To alespoň usměrňovače zaměstnávalo.

Velitelské stanoviště plálo takovým žárem, že Min musela zvednout ruku a ustoupit.

„Vydrž,“ řekla Siuan a pak pomocí jediné síly vytáhla z nedaleko stojícího sudu úzký sloup vody a obě je postříkala. „Pokusím se plameny utlumit,“ řekla a přesměrovala sloupek vody k velitelskému stanovišti. „Dobře. Pojďme.“

Min přikývla a společně se Siuan se vrhla skrz plameny. Stěny z tenmi uvnitř všechny vzplály a oheň je rychle stravoval. Oheň kapal i ze stropu.

„Támhle,“ řekla Min a mrkáním rozháněla slzy, vyvolané žárem a kouřem. Ukázala na temné postavy, které zápasily zhruba uprostřed budovy nedaleko Matova hořícího stolu s mapami. Vypadalo to, že s Matem bojují tři nebo čtyři lidé. Světlo, byli to šedí muži – všichni, ne pouze jeden z nich! Tuon ležela na zemi.

Min proběhla kolem několika stráží a mrtvé sul’dam. Siuan použila jedinou sílu, aby jednoho z šedých mužů odtáhla od Mata. Mrtvoly stráži vrhaly ve světle ohně na podlahu stíny. Jedna z damane stále žila, s vyděšeným výrazem se choulila v koutě a její vodítko se válelo na podlaze. Její sul’dam nehybně ležela o kus dál. Vypadalo to, že jí vodítko vytrhli z ruky a pak byla zabita, když se snažila dostat zpátky ke své damane.

„Udělej něco!“ zařvala Min na dívku a popadla ji za paži.

Damane s pláčem zavrtěla hlavou.

„Ať shoříš,“ zaklela Min.

Střecha budovy zaskřípěla. Min se rozběhla k Matoví. Jeden šedý muž byl mrtev, ale zbývali dva další, oblečení v uniformách seančanských stráží. Pro Min nebylo snadné rozeznat ty, co žijí; byli ve všech směrech nelidsky průměrní. Naprosto nevýrazní.