Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Nezníš moc jistě,“ řekla Elain, zatímco si brala dalekohled zpátky. Držela jedinou sílu, ale v tuto chvíli ji nepoužívala. Její armáda bojovala u řeky už dvě hodiny. Trolloci se nahrnuli do řečiště po celé délce Mory, ale její jednotky jim bránily vstoupit na šajnarskou půdu. Bažiny nepříteli znemožňovaly, aby ji obešel po levém křídle; pravé křídlo bylo zranitelnější a bude třeba na něj dávat pozor. Bylo by to mnohem horší, kdyby se řeku snažili překročit všichni trolloci, ale Egwainino jezdectvo na ně útočilo zezadu. To z Elainina vojska sňalo část náporu.
Muži si drželi trolloky od těla píkami a tenký proud vody, který se ještě stále řinul řečištěm, zcela zrudl. Elain odhodlaně seděla, vše sledovala a dávala se vidět svým vojákům. Výkvět Andoru krvácel a umíral a s námahou bránil trollokům v postupu. Zdálo se, že se šarská armáda připravuje k útoku z Výšin, ale Elain nebyla přesvědčená, že právě teď vyrazí k útoku; musel je zaměstnávat útok Bílé věže na západní straně. To, že Mat Egwaininu armádu poslal, aby zaútočila zpoza Výšin, byl geniální tah.
„Nejsem si moc jistá tím, co jsem řekla,“ přiznala Birgitte tiše. „Vůbec ne. Už si nejsem moc jistá ničím.“
Elain se zamračila. Zamyslela se nad jejich rozhovorem. Co to Birgitte povídá? „A co tvoje vzpomínky?“
„To první, co si teď pamatuju, je, jak jsem se probudila u tebe a Nyneivy,“ řekla Birgitte. „Vzpomínám si na naše rozhovory o tom, jak jsem byla ve světě snů, ale na to místo samotné si nepamatuju. Všechno mi to proklouzlo, jako voda protékající mezi prsty.“
„Birgitte…“
Žena pokrčila rameny. „Co si nepamatuju, to mi nemůže chybět.“ Bolest v jejím hlase ale jejím slovům odporovala.
„Gaidal?“
Birgitte zavrtěla hlavou. „Nic. Mám pocit, že bych měla někoho toho jména znát, ale neznám.“ Zasmála se. „Jak jsem řekla. Nevím, co jsem ztratila, takže je to v pořádku.“
„Lžeš?“
„Zatracenej popel, jasně, že lžu. Je to, jako kdybych uvnitř měla díru, Elain. Hlubokou, zející díru. Ze které jako krev vytékají můj život a vzpomínky.“ Odvrátila pohled.
„Birgitte... To je mi líto.“
Birgitte obrátila koně a poodjela, neboť si zjevně nepřála tu věc dále probírat. Elain na pozadí mysli cítila její bolest jako ostré hřebíky.
Jaké by to bylo, tolik toho ztratit? Birgitte neměla dětství, neměla rodiče. Celý její život, vše, co si pamatovala, nebyl delší než rok. Elain se chystala za ní vyrazit, ale její stráže se rozestoupily, aby nechaly projít Galada, oblečeného ve zbroji, tabardu a plášti velícího kapitána dětí Světla.
Elain sevřela rty. „Galade.“
„Sestro,“ řekl Galad. „Předpokládám, že by bylo zhola zbytečné ti sdělit, jak nevhodné je, aby žena ve tvém stavu byla přítomna na bojišti.“
„Když tuhle válku prohrajeme, Galade, moje děti se narodí jako zajatci Temného, tedy pokud se vůbec narodí. Myslím, že boj za to riziko stojí.“
„Dokud sama nezačneš mávat mečem,“ řekl Galad a zaclonil si oči, aby si prohlédl bojiště. Ta slova naznačovala, že jí dává svolení – svoleni - velet jejím vojákům.
Z Výšin létaly paprsky světla a útočily na poslední draky, kterými stříleli z bojiště těsně za jejími vojáky. Taková síla! Demandredova moc zastiňovala Randovu. Pokud tu moc obrátí proti mým vojákům…
„Proč by si mě Cauthon přál tady dole?“ zeptal se Galad potichu. „Chtěl tucet mých nejlepších mužů…“
„Nechceš po mně, abych se dohadovala, na co myslí Matrim Cauthon, že ne?“ zeptala se Elain. „Jsem přesvědčená, že Mat jenom předstírá prosťáčka, aby mu toho u lidí víc prošlo.“
Galad zavrtěl hlavou. Viděl oddíl svých mužů, shromážděných poblíž. Ukazovali směrem k trollokům, kteří pomalu postupovali podél proudu řeky na arafelském břehu. Elain si uvědomila, že její pravé křídlo je v ohrožení.
„Pošli pro šest setnin kušiníků,“ řekla Elain Birgitte. „Guybon potřebuje posílit naše jednotky proti proudu řeky.“
Světlo. Tohle začíná vypadat špatně. Bílá věž byla na západním svahu Výšin, kde se usměrňovalo nejzuřivěji. Moc toho neviděla, ale cítila to.
Přes vrcholek Výšin se převalil kouř, osvětlovaný rozstřikujícími se výbuchy blesků. Jako když se v temnotě hýbe hladová nestvůra stvořená z bouře a blýskají se její probouzející se oči.
Elain náhle vnímala vše kolem. Všudypřítomný zápach kouře ve vzduchu, bolestivý křik lidí. Hřmění z oblohy, záchvěvy země. Chladný vzduch spočívající na zemi, na níž nic neporoste, lámající se zbraně, skřípění pík o štíty. Konec. Skutečně nastal a ona stála na okraji jeho srázu.
Přicválal k ní kurýr s obálkou. Uvedl Elaininým strážím správné heslo, sesedl a dovolili mu přistoupit k ní a Galadovi. Oslovil Galada a podal mu dopis. „Od urozeného pána Cauthona, pane. Říkal, že budeš tady.“
Galad si dopis vzal a zamračeně ho otevřel. Zevnitř vytáhl list papíru.
Egwain trpělivě – trpělivě - čekala, než napočítá do tří, a pak pobídla koně ke Galadovu a natáhla krk, aby si dopis přečetla. Vážně, jeden by si myslel, že bude brát ohledy na těhotnou ženu a její pohodlí.
Dopis byl psán Matovou rukou. A – jak si Elain s pobavením všimla – písmo bylo mnohem úhlednější a chyb mnohem méně než v tom, který před mnoha týdny poslal jí. Pod tlakem bitvy se z Matrima Cauthona zjevně stal lepší písař.
Galade,
nemám moc čas psát květnatě. Jsi jediný, komu jsem ochotný tenhle úkol svěřit. Uděláš, co je správný, dokonce i když to po tobě nikdo zatraceně nechce. Hraničáři na to možná nemají žaludek, ale vsadím se, že bělokabátníkovi věřit můžu. Vezmi si to. Ať ti Elain otevře průchod. Udělej, co je třeba.