Vzpomínka na světlo

Když se před ním objevila cesta z vláken světla, Rand vykročil. Jeho noha dopadla na zářivý čistý dlažební kámen a prošel z nicoty do velkoleposti.

Cesta byla dost široká, aby se na ní mohlo míjet šest vozů najednou, ale nebyla přecpaná vozy. Pouze lidmi. Lidmi plnými života, v pestrobarevných šatech, lidmi, kteří si spolu nadšeně vykládali a pokřikovali. Prázdnotu naplnily zvuky – zvuky života.

Rand se obrátil a rozhlédl se po budovách, které vyrůstaly kolem něj. Hlavní třídu lemovaly vysoké domy se sloupy v průčelích. Stály jeden vedle druhého, vysoké a štíhlé, obrácené do ulice. Za nimi se tyčily kupole a zázraky, stavby sahající k obloze. Nepodobalo se to žádnému městu, které kdy viděl, přestože šlo o dílo ogierů.

Tedy částečně. Nedaleko dělníci opravovali kamennou fasádu, která popraskala během bouře. Ogierové se silnými prsty se hromově smáli a pracovali bok po boku s lidmi. Když ogierové přišli do Dvouříčí, aby se Randovi odvděčili za jeho oběť, a měli v úmyslu zde vybudovat pomník, městští radní je moudře požádali, aby místo toho vylepšili jejich město.

V průběhu let ogierové a Dvouříčští úzce spolupracovali – tak úzce, že dnes byli řemeslníci z Dvouříčí žádaní po celém světě. Rand kráčel po cestě a proplétal se mezi lidmi všech národů. Domanci v barevných průsvitných šatech. Tairenové – rozdíly mezi prostými a urozenými se den za dnem stíraly – v neforemných šatech a košilích s pruhovanými rukávy. Seančané v cizokrajném hedvábí. Vznešení Hraničáři. Dokonce i pár Šařanů.

Všichni dorazili do Emondovy Role. Město dnes už jen málo připomínalo své jméno, ale jisté náznaky zde přesto byly. Rostlo zde víc stromů a trávníků, než by člověk našel v jiných velkých městech jako Caemlyn nebo Tear. V Dvouříčí měli řemeslníky v úctě. A jejich střelci byli nej lepší na světě. Elitní oddíl Dvouříčských, ozbrojený novými střílejícími holemi, kterým muži říkali ručnice, sloužil s Aiely na jejich mírových taženích v Šaře. Bylo to jediné místo na světě, kde se válčilo. Jistě, tu a tam docházelo ke sporům. Nesvár mezi Murandy a Tearem před pěti lety málem vedl k první skutečné válce za sto let od Poslední bitvy.

Rand se s úsměvem proplétal davem, neprodíral se, ale s hrdostí poslouchal radost v lidských hlasech. „Nesvár“ v Murandy byl podle měřítek čtvrtého věku prudký, ale po pravdě řečeno o nic nešlo. Jediný nespokojený šlechtic vystřelil na aielskou hlídku. Tři zranění, žádný mrtvý – a toto byl kromě šarských tažení nejhorší „boj“ za celá léta.

Nad hlavou mu tenkou pokrývkou mraků proniklo slunce a zalilo cestu světlem. Rand konečně došel na náměstí, které kdysi bývalo Trávníkem v Emondově Roli. Co si myslet o Kameniční cestě teď, když byla dost široká, aby po ní mohlo pochodovat vojsko? Obešel mohutnou kašnu uprostřed náměstí, památník těm, kdo padli v Poslední bitvě, vytvořený ogiery.

V sousoší uprostřed kašny zahlédl známé tváře a odvrátil se.

Ještě to není konečné, pomyslel si. Tohle ještě není skutečné. Vytvořil si tuto realitu z vláken toho, co by mohlo být, ze zrcadlových odrazů světa, jak vypadal nyní. Ještě nebylo nic jisté.

Poprvé od chvíle, kdy vstoupil do této vize, kterou sám vytvořil, se jeho sebevědomí otřáslo. Věděl, že Poslední bitva byla úspěšná. Ale lidé umírali. Myslel na to, aby zastavil všechnu smrt, všechnu bolest?

Tohle měl být můj boj, pomyslel si. Neměli by muset umírat. Copak jeho oběť nestačila?

Tuto otázku si kladl stále znovu a znovu.

Vize se zachvěla, zručně opracované dlažební kameny pod jeho nohama se rozdrnčely, budovy se třásly a kymácely. Lidé zůstali nehybně stát a zvuky utichly. V úzké postranní uličce spatřil temnotu, která se objevila jako špendlíková hlavička a pak se zvětšovala a pohlcovala vše poblíž – nasávala to dovnitř. Zvětšila se na velikost jednoho z domů a pomalu se roztahovala.

TVŮJ SEN JE SLABÝ, PROTIVNÍKU.

Rand napřel svou vůli a chvění ustalo. Lidé, kteří předtím ztuhli, pokračovali v chůzi a opět se ozvalo nenucené klábosení. Uličkou prolétl větřík a zatřepotal prapory na žerdích, které ohlašovaly oslavy.