Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Takže co uděláme?“
„Pečlivě to promyslíme, místo abychom mávali meči.“
Nejspíš měla pravdu. „A… co jsme to udělali? Pevaro, ty jsi použila moje nadání.“
„Uvidíme,“ řekla a upila z pohárku. „Kéž by tohle byl čaj.“
Androl zvedl obočí. Vzal si pohárek zpátky, mezi dvěma prsty otevřel malý průchod a vhodil do pohárku pár sušených čajových lístků. Vláknem ohně ho chvilku povařil a pak dalším průchodem přidal trochu medu.
„Měl jsem nějaký v dílně v Černé věži,“ řekl a podal jí pohárek zpátky. „Vypadá to, že s ním nikdo nehýbal.“
Upila čaj a pak se vřele usmála. „Androle, jsi úžasný.“
Usmál se. Světlo! Jak je to dlouho, co k nějaké ženě cítil něco takového? Láska měla být něco pro mladé blázny, ne?
Mladí blázni samozřejmě nikdy neviděli správně. Dívali se po hezké tvářičce a u ní se zastavili. Androl už byl dost starý na to, aby věděl, že hezká tvářička není nic ve srovnání s tou spolehlivostí, kterou ženy jako Pevara vyzařují. Sebeovládání, vytrvalost, odhodlání. Něco takového mohla přinést až zralost.
S kůží to bylo stejné. Nová kůže byla v pořádku, ale opravdu dobrá kůže byla kůže, kterou někdo používal a nosil, jako řemen, o který jste se po mnoho let starali. Nikdy jste si nebyli jistí, jestli se můžete na nový řemen spolehnout. Teprve když vám dělal společnost několik let, věděli jste to.
„Snažím se tu myšlenku přečíst,“ řekla Pevara. „Přirovnal jsi mě právě… ke starému koženému řemeni?“
Začervenal se.
„Budu předpokládat, že to je nějaká řemeslná záležitost.“ Napila se čaje.
„No, ty mě pořád přirovnáváš k… co je to? Hromádka malých figurek?“
Usmála se. „Moje rodina.“
Ti, které zabili temní druzi. „Omlouvám se.“
„Stalo se to už velmi dávno, Androle.“ Cítil však, že má kvůli tomu pořád vztek.
„Světlo,“ řekl. „Pořád zapomínám, že jsi starší než většina stromů, Pevaro.“
„Hmmm…“ řekla. „Nejdřív kožený řemen a teď jsem starší než stromy. Řekla bych, že i když jsi v životě vykonával několik tuctů různých povolání, nikdy tvůj výcvik nezahrnoval poučení o tom, jak mluvit s dámou?“
Pokrčil rameny. Když býval mladší, možná by se styděl za to, že má tak svázaný jazyk, ale naučil se, že se tomu nelze vyhnout. Když se o to snažil, jen to zhoršoval. Kupodivu ji jeho reakce potěšila. Měl za to, že ženy rády vidí, když je muž vyveden z rovnováhy.
Její veselí se ale vytratilo, když náhodou zalétla pohledem k obloze. Náhle si vzpomněl na prázdná pole pod nimi. Uschlé stromy. Dunivé hřmění. Toto nebyl čas na veselí ani na lásku. Z nějakého důvodu se ale právě kvůli tomu obojího pevně držel.
„Brzo bychom měli vyrazit,“ řekl. „Jaký máš plán?“
„Taim bude pořád obklopený svými přisluhovači. Když budeme dál útočit jako doteď, rozsekají nás na kusy dřív, než se k němu dostaneme. Musíme se k němu dostat potají.“
„A jak to uděláme?“
„Záleží na tom. Jak šílený dokážeš být, když si situace žádá?“
Údolí Thakan’dar se stalo místem kouře, bolesti a smrti.
Rhuark kráčel údolím s Traskem a Baelderem po boku. Byli to jeho bratři z Rudých štítů. Předtím, než přišel na toto místo, se s nimi nikdy nesetkal, ale stejně byli bratři a jejich pouto bylo zpečetěno prolitou krví zplozenců Stínu a zrádců.
Oblohou projel blesk a udeřil nedaleko od nich. Pod Rhuarkovýma nohama křupal písek, který blesk změnil ve skleněné střepy. Dorazil k úkrytu – hromadě trolločích mrtvol – a společně s Traskem a Baelderem se za nimi přikrčili. Bouře konečně přišla a zuřivé větry bičovaly údolí a málem mu strhly závoj z obličeje.
Bylo těžké něco rozeznat. Vítr rozfoukal mlhu, ale obloha potemněla a bouře zvířila prach a kouř. Mnoho lidí se při boji spojilo do smeček, které slídily kolem.
Bitevní linie se rozpadly. Časněji dnešního dne útok myrddraalů, následovaný náporem trolloků, do nějž vrhli všechny své síly, konečně prolomil řady obránců, držících ústí údolí. Tairenové a Dračí spřísahanci ustoupili zpátky do údolí směrem k Šajol Ghúlu a nyní většina z nich bojovala poblíž úpatí hor.
Trolloků, kteří se vhmuli dovnitř, naštěstí nebyla zdrcující přesila. Boj v průsmyku a dlouhé obléhání počty trolloků u Thakan’daru zmenšily. Celkově vzato se počet zbývajících trolloků nejspíš rovnal počtu obránců.
To stále představovalo problém – ale dle jeho názoru představovali Bezectní, kteří nosili rudé závoje, mnohem větší hrozbu. Stejně jako Aielové se potulovali po celém rozlehlém údolí. Na tomto otevřeném, vražedném poli, zastřeném mlhou a vířícím prachem, což znemožňovalo rozhled, Rhuark lovil. Občas narazil na skupiny trolloků, ale většinu z nich mizelci nahnali do boje s pravidelnými jednotkami, Taireny a Domanci.
Rhuark mávl na bratry a vydali se bouří podél okraje údolí. Světlo dej, ať pravidelné jednotky a usměrňovači dokáží udržet stezku na horu, kde Kar’a’karn bojuje s Oslepitelem.
Bylo nezbytné, aby Rand aTThor bitvu rychle ukončil, neboť Rhuark měl tušení, že nepotrvá dlouho a Stín toto údolí dobude.
Se svými bratry minul oddíl Aielů, který tančil s oštěpy se zrádci v rudých závojích. Ačkoli mnozí z rudých závojů dokázali usměrňovat, vypadalo to, že v této skupině nikdo takový není. Rhuark a jeho dva druzi se s napřaženými oštěpy přidali k tanci.
Tyhle rudé závoje bojovaly dobře. Trask se během tohoto boje probudil ze snu, přestože při tom zabil jednoho z nepřátel. Šarvátka skončila, když zbývající rudé závoje uprchly. Rhuark jednoho z nich zastřelil z luku a Baelder dostal dalšího. Střílet muže do zad – kdyby bojovali se skutečnými Aiely, něco takového by neudělali. Tihle tvorové ale byli horší než zplozenci Stínu.
Tři zbývající Aielové, kterým pomohli, jim kývnutím poděkovali. Připojili se k němu a Baelderovi a společně se vydali zpátky k Jámě smrti, aby zkontrolovali tamní obranu.
Armáda se zde naštěstí stále držela. Mnozí patřili k těm Dračím spřísahancům, kteří do bitvy dorazili jako poslední a tvořili je převážně prostí muži a ženy. Ano, bylo mezi nimi několik Aes Sedai, a dokonce i nějací Aielové a pár aša’manů. Většina z nich nicméně držela staré meče, s nimiž už roky nikdo nebojoval, nebo dřevcové zbraně, které nejspíš bývaly zemědělským náčiním.
Bojovali proti trollokům jako vlci zahnaní do kouta. Rhuark zavrtěl hlavou. Kdyby zabijáci stromů bojovali stejně zuřivě, možná by Laman stále seděl na trůnu.
Ze vzduchu přilétl blesk a zabil mnoho obránců. Rhuark zamrkal, aby rozehnal oslňující světlo, obrátil se a skrz bičující vítr zkoumal pohledem okolí. Tamhle.
Pokynul svým bratrům, ať se drží zpátky, přikrčil se a vyrazil vpřed. Popadl hrst šedého, popelu podobného prachu, který pokrýval zem, a vetřel si ho do šatů a tváře; vítr mu ho část smetl z prstů.
S dýkou v zubech se přikrčený plížil vpřed. Jeho kořist stála na malém pahorku a sledovala boj. Jeden z rudých závojů, se staženým závojem a úšklebkem na tváři. Neměl zuby vybroušené do špičky. Ti s vybroušenými zuby uměli všichni usměrňovat; někteří bez vybroušených zubů to také dokázali. Rhuark netušil, co to znamená.
Tenhle chlapík byl usměrňovač, což se ukázalo, když usměrnil oheň jako oštěp a vrhl ho po Tairenech, bojujících poblíž. Rhuark se pomalu plížil vpřed a coul po coulu se pohyboval skalní proláklinou.