Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Berelain?“ zeptal se.
Znovu se k němu otočila.
„Faile,“ řekl. „Co je s Faile?“
Její úzkost zesílila. Ne.
„Její zásobovací karavanu zničila bublina zla, Perrine,“ řekla Berelain tiše. „Je mi líto.“
„Našli její tělo?“ přinutil se zeptat.
„Ne.“
„Tak je pořád naživu.“
„To…“
„Je pořád naživu, “ trval Perrin na svém. Bude muset předpokládat, že je to pravda. Kdyby ne…
„Samozřejmě je naděje,“ řekla a pak přešla k Unovi, který ohýbal vyléčenou ruku, a kývla na něj, aby se k ní při odchodu z pokoje připojil. Janina něco dělala u skříňky s umyvadlem. Perrin stále slyšel sténání na chodbách a celý palác byl cítit léčivými bylinami a bolestí.
Světlo, pomyslel si. Faileina karavana vezla roh. Měl ho teď Stín?
A Gaul. Musí se vrátit za Gaulem. Nechal toho muže ve vlčím snu, aby Randovi hlídal záda. Pokud bylo možné soudit podle Perrinova vyčerpání, Gaul už nemůže moc dlouho vydržet.
Perrin měl pocit, že by dokázal prospat týdny. Janina se vrátila k jeho lůžku a pak zavrtěla hlavou. „Není žádný důvod k tomu, aby ses nutil udržet otevřené oči, Perrine Aybaro.“
„Mám příliš mnoho práce, Janino. Prosím. Musím se vrátit na bojiště a…“
„Ty zůstaneš tady, Perrine Aybaro. Ve svém stavu nikomu nepomůžeš a tím, že se budeš snažit dokázat opak, žádnéyz nezískáš. Kdyby ten kovář, který tě sem přinesl, věděl, že jsem tě nechala odklopýtat pryč a umřít na bitevním poli, věřím, že by sem přišel a pokusil se mě pověsit za paty z okna.“ Zaváhala. „A tenhle… Skoro si myslím, že by se mu to mohlo podařit.“
„Pantáta Luhhan,“ řekl Perrin, který si matně vzpomínal na poslední okamžiky, než ztratil vědomí. „Byl tam. Našel mě?“
„Zachránil ti život,“ odpověděla Janina. „Ten muž si tě hodil na záda a běžel s tebou za Aes Sedai, aby mu otevřela průchod. Když sem dorazil, dělily tě od smrti jenom vteřiny. Vzhledem k tomu, jak jsi velký, už jenom zvednout tě je pořádný výkon.“
„Vážně nepotřebuju spát,“ řekl Perrin, který cítil, jak se mu klíží oči. „Musím… Musím se dostat…“
„To určitě musíš,“ přikývla Janina.
Perrin nechal oči zavřít. To ji přesvědčí, že udělá, co mu přikazuje. Pak, až odejde, může vstát.
„To určitě musíš,“ zopakovala Janina a její hlas byl z nějakého důvodu tišší.
Spánek, pomyslel si. Usínám. Opět před sebou uviděl tři stezky. Tentokrát jedna vedla k obyčejnému spánku, druhá, kterou obvykle používal, do vlčího snu během spánku.
A mezi nimi vedla třetí. Do vlčího snu v těle.
Byl ve velkém pokušení, ale po chvilce se rozhodl se jí nevydat. Vybral si obyčejný spánek, neboť – v okamžiku prozření – pochopil, že jeho tělo bez něj zemře.
Po jejich úprku z Výšin Androl ležel, lapal po dechu a zíral na oblohu daleko od bojiště.
Ten útok… byl tak mocný.
Co to bylo? vyslal k Pevaře.
To nebyl Taim, odvětila, vstala a oprašovala si sukně. Myslím, že to byl Demandred.
Záměrně jsem nás zavedl daleko od místa, kde bojoval.
Ano. Jak si dovoluje se přesouvat a pustit se do skupiny usměrňovačů, která útočí na jeho vojska?
Androl se se zasténáním posadil. Víš, Pevaro, na Aes Sedai máš neobvykle proříznutou pusu.
Její pobavení ho překvapilo. Neznáš Aes Sedai zdaleka tak dobře, jak si myslíš. Vydala se zkontrolovat Emarinova zranění.
Androl se zhluboka nadechl vzduchu plného podzimních vůní. Spadané listí. Stojatá voda. Podzim, který přišel příliš brzy. Jejich úbočí shlíželo na údolí, kde, navzdory tomu, kam se svět ubíral, nějací sedláci obdělali velké čtverce půdy.
Nic nevyrostlo.
Nedaleko se zvedla Theodrin. „Je to tam šílené,“ řekla se zardělou tváří.
Androl cítil Pevařinu nelibost. To děvče by nemělo dávat své city tak najevo; ještě se nenaučila řádnému aessedaiovskému sebeovládání.
Není řádná Aes Sedai, vyslala k němu Pevara, která si přečetla jeho myšlenky. Bez ohledu na to, co prohlašuje amyrlin. Ještě nepodstoupila zkoušku.
Zdálo se, že Theodrin ví, co si Pevara myslí, a ty dvě se od sebe držely dál. Pevara vyléčila Emarina, který to přijal bez hnutí brvou. Theodrin zahojila řeznou ránu na Jonnethově paži. Zdálo se, že ho ta mateřská péče mate.
Nebude trvat dlouho a spojí se s ním, vyslala k němu Pevara. Všimni si, jak jedné z ostatních žen dovolila, aby si vzala toho jejího z padesátky, a pak ho začala sledovat? Od Černé věže jsme se jí skoro nezbavili.
Co když se s ní spojí i on? vyslal Androl.
Pak zjistíme, jestli to, co spolu my dva sdílíme, je jedinečné, nebo ne. Pevara zaváhala. Narážíme na věci, o kterých nikdo nic neví.
Pohlédl jí do očí. Měla na mysli to, co se stalo během jejich posledního propojení. Otevřela průchod, ale udělala to, jako by to udělal on.
Budeme to muset zkusit znovu, vyslal.
Brzy, odpověděla, zatímco na Emarina používala rytí, aby se ujistila, že léčení zabralo.
„Jsem úplně v pořádku, Pevaro Sedai,“ řekl, zdvořile jako vždy. „A jestli smím poznamenat, vypadáš, že by se ti samotné hodilo nějaké léčení.“
Podívala se dolů na spálenou látku na paži. Stále se ostýchala nechat se vyléčit od muže, ale také ji ta ostýchavost rozčilovala.
„Děkuju ti,“ řekla nevzrušeně, když ho nechala, ať se dotkne její paže a usměrní.
Androl si z opasku odepjal plechový pohárek a nepřítomně zvedl ruku prsty dolů. Sevřel prsty, jako by mezi nimi něco tiskl, a když je roztáhl, otevřel se uprostřed malý průchod. Z něj začala do pohárku prýštit voda.
Pevara se posadila vedle něj a přijala nabízený pohárek. Napila se a vzdychla. „Studená jako z horského potůčku.“
„Přesně to je,“ řekl Androl.
„To mi připomíná, že jsem se tě chtěla na něco zeptat. Jak to děláš?“
„Tohle?“ zeptal se. „Je to jenom malý průchod.“
„O tom nemluvím. Androle, právě ses sem dostal. Ještě jsi nemohl mít čas si tohle místo zapamatovat dost dobře na to, abys otevřel průchod k nějakému horskému prameni stovky mil daleko.“
Androl na Pevaru rozpačitě zíral, jako by právě slyšel překvapivou novinku. „Já nevím. Možná to má něco společného s mým nadáním.“
„Aha.“ Pevara chvilku mlčela. „Mimochodem, co se stalo s tvým mečem?“
Androl si bezmyšlenkovitě sáhl k boku. Tam visela prázdná pochva. Pustil meč, když blízko nich udeřil blesk, a nebyl natolik duchapřítomný, aby ho při útěku sebral. Zaúpěl. „Kdyby se to Garfin doslechl, poslal by mě na celý týdny k proviantmistrovi mlít ječmen.“
„Není to tak důležité,“ řekla Pevara. „Máš lepší zbraně.“
„Jde o princip,“ řekl Androl. „Nošení meče vyvolává vzpomínky. Je to jako… no, když vidím síť, vzpomenu si na rybaření u Mayene, a pramenitá voda mi připomíná Jaina. Maličkosti, ale maličkosti jsou důležité. Potřebuju být zase voják. Musíme najít Taima, Pevaro. Zámky..
„No, tak jak jsme to zkoušeli, ho najít nedokážeme. Souhlasíš?“
Vzdychl, ale přikývl.
„Výborně,“ řekla. „Nesnáším, když je ze mě terč.“