Vzpomínka na světlo

Perrin se probudil s pocitem, jako by ho v zimě hodili do jezera. Zalapal po dechu.

„Lehni si, ty hlupáku,“ řekla Janina a položila mu ruku na paži. Moudrá s vlasy jako len vypadala stejně vyčerpaně, jako se cítil on.

Ležel na něčem měkkém. Příliš měkkém. Pěkná postel, čisté povlečení. Za okny se vlny jemně rozbíjely o pobřeží a křičeli racci. Také slyšel sténání, které sem doléhalo z nějakého místa nedaleko.

„Kde to jsem?“ zeptal se Perrin.

„V mém paláci,“ řekla Berelain. Stála u dveří a on si jí dosud nevšiml. První měla svou korunku, jestřába v letu, a na sobě karmínové šaty se žlutou výšivkou. Pokoj byl honosný, se zrcadly, okny a sloupky u postele zdobenými zlatém a bronzem.

„Mohla bych dodat,“ pokračovala Berelain, „že toto je pro mě do určité míry známá situace, urozený pane Aybaro. Kdyby tě to snad zajímalo, přijala jsem tentokrát nějaká předběžná opatření.“

Předběžná opatření? Perrin zavětřil. Uno? Cítil ho. A vskutku, Berelain kývla stranou a Perrin se otočil a uviděl Una s rukou v závěsu, jak sedí v křesle poblíž.

„Uno! Co se ti stalo?“ zeptal se Perrin.

„Zatracení trolloci se mi stali,“ zabručel Uno. „Čekám, až na mě přijde řada s léčením.“

„Nejdřív léčíme ty, kteří mají životu nebezpečná zranění,“ řekla Janina. Z moudrých byla v léčení nejlepší; patrně se rozhodla zůstat s Aes Sedai a Berelain. „Tebe, Perrine Aybaro, jsme vyléčily tak, abys přežil. Jen tak, abys přežil. Teprve teď jsme se mohly postarat o zranění, která tě neohrožovala na životě.“

„Počkat!“ řekl Perrin. S námahou se posadil. Světlo, byl tak vyčerpaný. „Jak dlouho jsem tady?“

„Deset hodin,“ odpověděla Berelain.

„Deset hodin! Musím jít. Bitva…“

„Bitva bude pokračovat bez tebe,“ řekla Berelain. „Je mi líto.“

Perrin tiše zavrčel. Tak unavený. „Moirain znala způsob, jak zahnat únavu. Umíš to, Janino?“

„I kdybych uměla, neudělala bych to,“ řekla Janina. „Potřebuješ spát, Perrine Aybaro. Tvá účast v Poslední bitvě skončila.“

Perrin zatnul zuby a chystal se vstát.

„Vylez z té postele,“ řekla Janina a upřela na něj pohled, „a já tě svážu ve vzduchu a nechám tě tam viset hodiny.“

Jako první Perrina napadlo přesunout se pryč. Začal s tím a náhle si připadal jako hlupák. Nějak se vrátil do skutečného světa. Tady se nemohl přesouvat. Byl bezmocný jako malé dítě.

Otráveně se zase opřel.

„Buď rád, Perrine,“ řekla Berelain mírně a přistoupila k posteli. „Měl bys být mrtvý. Jak ses na to bojiště dostal? Kdyby si Haral Luhhan a jeho muži nevšimli, že tam ležíš…“

Perrin potřásl hlavou. To, co udělal, nebylo možné vysvětlit někomu, kdo neznal vlčí sen. „Co se děje, Berelain? Válka? Naše armády?“

Sevřela rty.

„Cítím z tebe pravdu,“ řekl Perrin. „Obavy, úzkost.“ Vzdychl. „Viděl jsem, že se fronty přesunuly. Pokud jsou Dvouříčští taky na Merrilorském poli, všechny tři naše armády zatlačili na stejné místo. Všechny kromě těch v Thakan’daru.“

„Nevíme, jak si urozený pán Drak vede,“ řekla tiše a posadila se na stoličku u jeho postele. U stěny vzala Janina Una za ruku. Otřásl se, když mu tkanivo léčení proběhlo tělem.

„Rand pořád bojuje,“ řekl Perrin.

„Uplynulo příliš mnoho času,“ řekla. Něco mu neříkala, něco, kolem čeho přešlapovala. Cítil to z ní.

„Rand pořád bojuje,“ zopakoval Perrin. „Kdyby prohrál, nebyli bychom tady.“ Opřel se o polštáře, unavený až do morku kostí. Světlo! Nemohl tady přece jenom tak ležet, zatímco lidé umírají’, ne? „Ve Vrtu čas plyne jinak. Navštívil jsem ho a viděl to na vlastní oči. Tady uplynulo mnoho dní, ale vsadím se, že pro Randa je to jenom jeden den. Možná míň.“

„To je dobře. Povím to, cos říkal, ostatním.“

„Berelain,“ řekl Perrin. „Potřebuju, abys pro mě něco udělala. Poslal jsem Elyase se zprávou pro naše vojska, ale nevím, jestli ji doručil. Graendal si zahrává s myslí našich hlavních kapitánů. Zjistíš mi, jestli zpráva dorazila?“

„Dorazila,“ řekla. „Málem pozdě, ale dorazila. Vedl sis dobře. Teď spi, Perrine.“ Vstala.