Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Gawyn oddechoval a tiskl si bok. Do země jen kousek od nich narazila železná dračí koule a vybuchla. Výbuch roztrhal několik Šařanů, jejichž těla Gawyna s Demandredem uchránila před největším náporem výbuchu. Zasypala je hlína jako sprška příboje palubu lodi. Přinejmenším jeden z draků stále fungoval.
„Říkáš, že jsem vrah,“ řekl Demandred, „a jsem. Taky jsem váš zachránce, ať se ti to líbí, nebo ne.“
„Jsi šílený.“
„Těžko.“ Demandred kroužil kolem a párkrát proťal vzduchem meč. „Ten muž, kterého následuješ, Luis Therin Telamon, ten je šílený. Myslí si, že může porazit Velikého pána. Nemůže. Prostě to tak je.“
„Chtěl bys, abychom se místo toho připojili ke Stínu?“
„Ano.“ V Demandredových očích byl chlad. „Když Luise Therina zabiju, až zvítězíme, budu mít právo předělat svět tak, jak si přeju. Velikého pána vládnutí nezajímá. Jediný způsob, jak tento svět ochránit, je zničit ho, a pak lidem poskytnout přístřeší. Není to to, co tvůj Drak tvrdí, že dokáže?“
„Proč mu pořád říkáš můj Drak?“ zeptal se Gawyn a pak vyplivl krev. Ty prsteny... poháněly ho vpřed. V údech mu tepala síla a energie. Bojuj! Zabij!
„Následuješ ho,“ řekl Demandred.
„To ne!“
„Lži,“ řekl Demandred. „A nebo tě možná oklamali. Vím, že Luis Therin velí této armádě. Nejdřív jsem si tím nebyl jistý, ale už ne. To tkanivo, které kolem sebe máš, je toho dostatečným důkazem, ale mám ještě lepší. Žádný generál mezi smrtelníky není tak schopný, jak dnešní den předvedl; čelím skutečnému mistru bitevního pole. Možná má Luis Therin na sobě zrcadlovou masku, nebo možná velí tak, že pomocí jediné síly posílá tomu Cauthonovi zprávy. Na tom nezáleží, já vím, kde je pravda. Dnes hraju kostky s Luisem Therinem.
Já jsem vždy býval lepší generál. Tady to dokážu. Vzkázal bych to po tobě Luisi Therinovi, ale ty nebudeš žít tak dlouho, bojovníčku. Připrav se.“ Demandred zvedl meč.
Gawyn, zahodil nůž a sevřel meč oběma rukama. Demandred se k němu kradl a používal figury, které se lišily od těch, které Gawyn znal. Byly jim dostatečně podobné, aby se dokázal krýt a oplácet mu, ale navzdory jeho větší rychlosti Demandred stále znovu a znovu jeho meč zachytával a neškodně ho odkláněl stranou.
Muž sám neútočil. Stěží se hýbal, nohy měl doširoka rozkročené a odrážel každý útok, který Gawyn provedl. Vzlétající vlaštovka, Padající list, Pohlazení leoparda. Gawyn zatnul zuby a zavrčel. Prsteny měly stačit. Proč nestačily?
Gawyn ustoupil a pak se vyhnul dalšímu kameni, který na něj letěl. Minul ho jen o pár coulů. Světlu díky za ty prsteny, pomyslel si.
„Bojuješ obratně,“ řekl Demandred, „na někoho z tohoto věku. Ale pořád svůj meč držíš, chlapečku.“
„Co jiného bych měl dělat?“
„Stát se mečem,“ řekl Demandred, jako kdyby ho mátlo, že to Gawyn nechápe.
Gawyn zavrčel a znovu vyrazil do útoku. Gawyn byl stále rychlejší. Demandred neútočil; omezoval se na obranu, přestože neustupoval. Prostě tam jen stál a odrážel útoky.
Demandred zavřel oči. Gawyn se usmál a provedl Poslední útok chřestýše.
Demandredův meč se změnil v čmouhu.
Něco Gawyna udeřilo. Zajíkl se a zastavil. Zavrávoral, padl na kolena a podíval se na díru v břiše. Demandred mu jediným plynulým pohybem probodl kroužkovou košili a pak meč vytrhl.
Proč nic… proč nic necítím?
„Pokud to přežiješ a uvidíš Luise Therina,“ řekl Demandred, „vyřiď mu, že se velice těším, až se my dva utkáme v šermířském souboji, meč proti meči. Od chvíle, kdy jsme se setkali naposledy, jsem se zlepšil.“
Demandred švihl mečem a sevřel konec čepele mezi palcem a ukazováčkem. Pak meč protáhl, setřel z oceli krev a rozstříkl ji po zemi.
Zasunul zbraň do pochvy. Zavrtěl hlavou a vyslal ke stále střílejícímu drakovi ohnivou kouli.
Drak umlkl. Demandred odkráčel pryč podél okraje příkrého svahu směrem k řece, obklopen šarskou stráží. Ochromený Gawyn se zhroutil na zem a život mu z těla tryskal na spálenou trávu. Třesoucími se prsty se pokusil krev zastavit.
Nějak se mu podařilo zvednout na kolena. Jeho srdce křičelo; musel se vrátit k Egwain. Začal se plazit a jeho krev, prosakující z rány, se mísila s půdou pod ním. Očima zamlženýma chladným potem zahlédl dvacet kroků před sebou několik koní přivázaných ke kolíkům, kteří dloubali do zčernalých trsů trávy u nohou. Po několika namáhavých minutách, nekonečně dlouhém čase, který ho zcela vyčerpal, se vytáhl na hřbet prvního z koní, k němuž se dokázal dostat a odvázat ho. Gawyn se omámené nahrbil a jednou rukou sevřel koňskou hřívu. Sebral veškeré zbývající síly a patami kopl zvíře do žeber.
„Má paní,“ řekl Mandevwin Faile, „já ty dva chlapy znám roky! Nemají minulost bez poskvrnky. Všichni v Bandě jsou na tom podobně. Ale, Světlo mi buď svědkem, nejsou to temní druzi!“
Faile mlčky jedla polední příděl a naslouchala Mandevwinovým protestům tak trpělivě, jak to jen dokázala. Přála si, aby tu byl Perrin a ona si mohla dopřát pěknou hádku. Měla pocit, že pod tím tlakem praskne.
Byli blízko Thakan’daru, strašlivě blízko. Černá obloha hřměla blesky a už celé dny nepotkali živou bytost, ať už nebezpečnou či ne. Ani už neviděli Vanina nebo Hamana, přestože Faile každou noc stavěla zdvojené hlídky. Pochopové Temného se nevzdávali.
Nyní nosila roh ve velkém pytli, přivázaném u pasu. Ostatní to věděli a byli pyšní na svou povinnost a zároveň se děsili toho, jak je důležitá. Alespoň to s nimi teď sdílela.
„Má paní,“ řekl Mandevwin a poklekl. „Vanin je někde tady blízko. Je to skvělý zvěd, nejlepší v Bandě. Neuvidíme ho, pokud nebude chtít, ale přísahal bych, že nás sleduje. Kam jinam by šel? Možná kdybych na něj zavolal a vyzval ho, ať nám řekne, jak to bylo, mohli bychom to vyřešit.“
„Zvážím to, Mandevwine,“ řekla Faile.
Přikývl. Jednooký muž byl dobrý velitel, ale představivost měl jako cihla. Jednoduší lidé předpokládali, že ostatní mají jednoduchou motivaci, a on si nedokázal představit, že by někdo jako Vanin nebo Haman tak dlouho pomáhali Bandě – nepochybně na základě rozkazů, aby nevyvolali podezření – jen proto, aby teď provedli něco tak hrozného.
Teď alespoň věděla, že skutečně měla důvod k obavám. Výraz naprosté hrůzy ve Vaninových očích, když ho přistihla, byl toho dostatečným důkazem, kdyby snad nestačilo to, že ho chytili s rohem v ruce. Nečekala dva temné druhy a při krádeži ji přechytračili. Také však podcenili nebezpečí Momy. Hrozila se pomyšlení, co by se stalo, kdyby nepřilákali pozornost té medvědovité stvůry. Faile by zůstala u sebe ve stanu a čekala na příchod zlodějů, kteří už mezitím zmizeli i s jedním z nejmocnější artefaktů na světě.
Obloha zaburácela. Před nimi se tyčil temný Šajol Ghúl, který se zvedal z údolí Thakan’dar, obklopený pohořím s menšími vrcholky. Vzduch byl mrazivý, téměř jako v zimě. Dostat se k tomu vrcholu bude těžké – ale ať tak či onak, ona tento roh přinese silám Světla do Poslední bitvy. Položila prsty na pytel u boku a nahmatala kov uvnitř.
Nedaleko Olver pelášil po mrtvé šedé skále Spálených zemí, u pasu nůž jako meč. Možná ho neměla brát s sebou. Na druhou stranu chlapci jeho věku se v Hraničních státech učili doručovat zprávy a vozit zásoby do obležených pevností. Nejezdili do boje nebo nebývali přijati do služby, dokud jim nebylo alespoň dvanáct let, ale jejich výcvik začínal mnohem dřív.