Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Mám práci, Moridine,“ řekla nově příchozí. „Doufám, že tohle…“
Moghedien zalapala po dechu. Ten tón hlasu…
„Nemluv se mnou tímhle tónem,“ přerušil ji Moridin mírně, aniž se obrátil. „S nikým z nás. V téhle chvíli se dokonce i Moghedien těší větší přízni než ty.“
„Graendal?“ zeptala se Moghedien vyděšeně.
„Nepoužívej tohle jméno!“ prohlásil Moridin, prudce se otočil a hořící voda vzplála oslnivým plamenem. „Bylo jí odňato.“
Graendal – Hessalam – se posadila, aniž Moghedien věnovala další pohled. Ano, ten způsob, jak se žena nesla, byl správně. Byla to ona.
Moghedien se téměř zasmála škodolibou radostí. Graendal svůj vzhled vždy používala jako kyj. No, teď to byl jiný druh kyje. Jak dokonalé! Ta žena se rozhodně musí v duchu svíjet. Co provedla, že si vysloužila takový trest? Graendalino postavení -její moc, mýty, které se o ní šířily – všechno souviselo s její krásou. A co teď? Bude muset začít hledat nejodpomější lidi, ze kterých si udělá mazlíčky, ty jediné, kteří mohou soutěžit s její ohavností?
Tentokrát se Moghedien zasmála. Tiše, ale Graendal to slyšela. Žena po ní vrhla pohled, který by sám o sobě dokázal podpálit kus oceánu.
Moghedien, která se teď cítila sebejistěji, její pohled klidně opětovala. Odolala touze pohladit cour’souvra. Udělej, co chceš, Graendal, pomyslela si. Teď jsme na tom stejně. Uvidíme, kdo tenhle závod vyhraje.
Vítr zadul silněji a kolem nich se začala čeřit hladina, přestože samotná plošina zůstávala v bezpečí. Moridin nechal svůj oheň vyhasnout a nedaleko se vzedmuly vlny. Moghedien uvnitř dokázala rozeznat těla, stěží víc než tmavé stíny. Někteří byli mrtví. Jiní už nebyli spoutaní řetězy, zmítali se a snažili se dostat na hladinu, ale pokaždé, když se přiblížili vzduchu, něco je opět stáhlo dolů.
„Už je nás málo,“ řekl Moridin. „Zbýváme jen my čtyři a ta, která je potrestána nejvíc. To nás určuje jako nejsilnější.“
Některé z nás, pomyslela si Moghedien. Jednoho z nás zabil al’Thor, Moridine, a bylo třeba ruky Velikého pána, aby ho vrátila. Proč nebyl Moridin za své selhání nikdy potrestán? Nu, nej lepší bylo příliš dlouho nehledat v ruce Velikého pána spravedlnost.
„Přesto je nás příliš málo.“ Moridin mávl rukou a na okraji plošiny se objevily kamenné dveře. Ne průchod, pouze dveře. Toto byl Moridinův střípek snu; mohl ho ovládat. Dveře se otevřely a jimi prošel na plošinu nějaký muž.
Tmavovlasý a měl saldejské rysy – lehce zahnutý nos a šikmé oči. Byl hezký a vysoký a Moghedien ho poznala. „Vůdce těch nezkušených mužských Aes Sedai? Mazri…“
„To jméno bylo odloženo,“ řekl Moridin. „Tak jako každý z nás, když se stal Vyvoleným, odhodil, čím byl, a jméno, kterým mu lidé říkali. Od této chvíli bude tento muž znám pouze jako M’Hael. Jeden z Vyvolených.“
„Vyvolený?“ Zdálo se, že Hessalam to slovo zaskočilo v krku. „Tohle dítě? On…“ Zmlkla.
Neměli právo diskutovat o tom, jestli je někdo Vyvolený. Mohli se mezi sebou hádat, dokonce kout pikle, když to dělali opatrně. Ale zpochybňovat Velikého pána… to nebylo dovoleno. Nikdy.
Hessalam už nic dalšího neřekla. Moridin by se neodvážil nazvat tohoto muže Vyvoleným, kdyby to nerozhodl Veliký pán. Nebylo o čem diskutovat. Přesto se Moghedien zachvěla. O Taimovi… M’Haelovi… se říkalo, že je silný, možná tak silný jako oni ostatní, ale pozvednout jednoho z tohoto věku, s tou jejich nevědomostí… Roztrpčovala ji představa, že tento M’Hael bude považován za jí rovného.
„Vidím ve vašich očích výzvu,“ řekl Moridin a podíval se na jejich trojici, „ačkoli jen jedna z vás byla tak hloupá, aby něco vyslovila nahlas. M’Hael si svou odměnu zasloužil. Příliš mnoho z nás se vrhalo do boje s al’Thorem, který měl být slabý. M’Hael si místo toho získal důvěru Luise Therina a pak se ujal velení nad výcvikem jeho zbraní. To on vychovává novou generaci hrůzopánů, sloužící záměrům Stínu. Co jste od chvíle svého osvobození udělali vy tři?“
„Spatříš plody, které jsem sklidil, Moridine,“ řekl Demandred tiše. „Spatříš jich hromady a hromady. Jen si pamatuj, oč žádám: střetnu se s al’Thorem na bitevním poli. Jeho krev je moje, a nikoho jiného.“ Postupně se jim všem podíval do očí, M’Haelovi nakonec. Zdálo se, že se znají. Už se setkali.
S tímhle budeš muset bojovat, Demandrede, napadlo Moghedien. Chce al’Thora skoro stejně jako ty.
Demandred se v poslední době měnil. Kdysi by mu bylo jedno, kdo Luise Therina zabije – hlavně že ten muž zemře. Co Demanareda přimělo, aby trval na tom, že to provede sám?
„Moghedien,“ řekl Moridin. „Demandred má plány pro nadcházející válku. Ty mu pomůžeš.“
„Pomůžu mu?“ zeptala se. „Já…“
„Takhle rychle se zapomínáš, Moghedien?“ Moridinův hlas byl jako hedvábí. „Uděláš, co se ti řekne. Demandred chce, abys sledovala jedno z vojsk, kterému chybí řádný dohled. Jediné nespokojené slovo a zjistíš, že bolest, kterou jsi poznala, je jen stínem skutečného utrpení.“
Ruka jí zabloudila ke cour’souvra na krku. Hleděla mu do očí a cítila, jak se její moc vypařuje. Nenávidím tě, pomyslela si. A ještě víc tě nenávidím za to, žes mi to udělal před ostatními.
„Cekají nás poslední dny,“ řekl Moridin, který se k nim obrátil zády. „V těchto hodinách si zasloužíte závěrečnou odměnu. Pokud cítíte vzájemnou nevraživost, zapomeňte na ni. Jestli máte plány, dokončete je. Udělejte poslední tahy, protože tohle… tohle je konec.“
Talmanes ležel na zádech a zíral na temnou oblohu. Mraky, které měl nad hlavou, jako by odrážely světlo zdola, světlo umírajícího města. To nebylo správně. Světlo přicházelo shora, ne?
Spadl z koně krátce poté, co vyrazili k městské bráně. Na to si většinou vzpomínal. Pro bolest bylo těžké myslet. Lidé na sebe ječeli.
Měl jsem… měl jsem si Mata dobírat víc, napadlo ho a na rtech se mu objevil náznak úsměvu. 7o je ale hloupost, přemýšlet teď o něčem takovém. Musím… musím najít draky. Nebo už jsme je našli… ?
„Říkám vám, že ty zatracený věci takhle nefungujou!“ Dennelův hlas. „Nejsou to zatracený Aes Sedai na kolečkách. Nedokážeme udělat ohnivou stěnu. Můžeme do trolloků střílet ty kovový koule.“
„Vybuchují.“ Guybonův hlas. „Mohli bychom ty navíc použít tak, jak říkám.“
Talmanes pomalu zavřel oči.
„Koule vybuchujou, ano,“ řekl Dennel. „Ale nejdřív je musíme vystřelit. Postavit je do řady a nechat trolloky, ať přes ně přeběhnou, nebude moc platný.“
Talmanesovým ramenem zatřásla nějaká ruka. „Urozený pane Talmanesi,“ řekl Melten. „Není nic nečestného s tím teď skoncovat. Vím, že je to strašná bolest. Ať tě ochrání poslední matčino objetí.“
Zvuk taseného meče. Talmanes se připravil.
Pak zjistil, že opravdu, opravdu nechce zemřít.
Přinutil se otevřít oči a zvedl ruku k Meltenovi, který stál nad ním. Jesamyn postávala opodál se založenýma rukama a vypadala ustaraně.
„Pomož mi vstát,“ řekl Talmanes.
Melten zaváhal, ale pak poslechl.
„Neměl bys stát,“ řekla Jesamyn.
„Je to lepší než si nechat se ctí useknout hlavu,“ zabručel Talmanes a zaťal zuby bolestí. Světlo, je tohle jeho ruka? Byla tak tmavá, že vypadala jako spálená ohněm. „Co… co se děje?“