Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Talmanes si uvědomil, že se směje. Proč ne? A chlapi říkali, že nemá smysl pro humor! Talmanes přešel do Kvítků jabloně ve větru a vrhl se vpřed se silou a zuřivostí, která se vyrovnala ohni, jenž ho zabíjel.
Myrddraal byl zjevně ve výhodě. I v nejlepším stavu by Talmanes při boji s ním potřeboval pomoc. Ta věc se pohybovala jako stín, plynule přecházela z jedné šermířské figury do druhé a její strašlivá čepel se vymrštila k Talmanesovi. Očividně měla pocit, že ho stačí škrábnout.
Podařilo se jí zasáhnout ho do tváře, kde se hrot meče zabořil do kůže a udělal v mase hladký šrám. Talmanes se zasmál, udeřil do zbraně vlastním mečem a mizelci překvapeně klesla čelist. Takhle lidé reagovat neměli. Měli klopýtnout pod náporem spalující bolesti, křičet, neboť věděli, že jejich život skončil.
„Já už jsem v sobě jeden z těch vašich zatracených mečů měl, ty kozí synu,“ zaječel Talmanes a znovu a znovu útočil. Kovář buší do čepele. Tak neuhlazená figura. Dokonale se hodila k jeho náladě.
Myrddraal klopýtl. Talmanes se hladkým pohybem rozmáchl dozadu, sekl na bok a usekl netvorovi bledou paži v lokti. Otáčející se končetina prolétla vzduchem a mizelcova čepel vypadla z křečovitě se svírajících prstů. Talmanes se setrvačností otočil, oběma rukama švihl mečem a usekl mizelci hlavu.
Rozlétla se sprška tmavé krve, ta věc se zhroutila a její zbývající ruka při pádu drásala krvavý pahýl. Talmanes stál nad netvorem a meč mu náhle připadal příliš těžký. Vyklouzl mu z prstů a zazvonil o dlažební kameny. Talmanes se naklonil, ztratil rovnováhu a začal padat tváří k zemi, ale zezadu ho zachytila nějaká ruka.
„Světlo!“ vykřikl Melten, hledící na tělo. „Další?“
„Objevil jsem tajemství, jak je porazit,“ zašeptal Talmanes. „Jenom prostě už musíš být mrtvý.“ Zasmál se sám pro sebe, ačkoli Melten na něj jen zmateně hleděl.
Kolem nich se tucty svíjejících se trolloků hroutily na zem. Byli spojení s mizelcem. Banda se shlukla kolem Talmanese, někteří zranění; pár jich padlo. Byli vyčerpaní a ztrhaní; tahle tlupa trolloků s nimi mohla skoncovat.
Melten zvedl Talmanesův meč a otřel ho, ale Talmanes zjistil, že mu dělá potíže udržet se na nohou, takže ho zastrčil a jednoho z mužů nechal přinést trolločí oštěp, aby se měl o co opřít.
„Hej, vy tam vzadu na ulici!“ zavolal z dálky nějaký hlas. „Ať jste kdokoli, díky!“
Talmanes se belhal vpřed, zatímco Filger s Marem se i bez rozkazu rozběhli napřed. Tady byla ulice tmavá a přecpaná trolloky, kteří před několika málo okamžiky padli, takže chvíli trvalo, než se Talmanesovi podařilo přelézt mrtvoly a podívat se, kdo na něj volal.
Někdo na konci ulice postavil barikádu. Na ní stáli lidé, včetně ženy, která držela zvednutou pochodeň. Měla vlasy spletené do copů a na sobě jednoduché hnědé šaty s bílou zástěrou. Byla to Aludra.
„Cauthonovi vojáci,“ řekla Aludra a nezdálo se, že by to na ni udělalo dojem. „Rozhodně jste si dali načas, než jste pro mě přišli.“ V jedné ruce držela tlustý váleček větší než mužská pěst, k němuž byla připojena krátká zápalná šňůra. Talmanes věděl, že když je zapálí a hodí, vybuchnou. Banda už je používala, střílela je z praků. Nebyly tak ničivé jako draci, ale i tak měly sílu.
„Aludro,“ zavolal Talmanes, „máš draky? Prosím, řekni mi, žes je zachránila.“
Odfrkla si a mávnutím přikázala několika lidem, ať odtáhnou boční část barikády a pustí jeho muže dovnitř. Vypadalo to, že za sebou na ulici má několik set – možná několik tisíc – lidí z města. Když mu otevřeli cestu, naskytl se mu nádherný pohled. Obklopená lidmi tam stála stovka draků.
Jednotlivé bronzové roury byly připojené k dřevěným dračím vozům, každý tažený dvěma koňmi. Vzhledem ke všem okolnostem byly skutečně docela pohyblivé. Talmanes věděl, že tyto vozy se daly zakotvit do země, aby odolaly zpětnému nárazu, a jakmile byli koně vypřažení, draci mohli střílet. Bylo tady víc než dost lidí na to, aby odvedli práci, kterou měli dělat koně.
„Ty myslíš, že bych je opustila?“ zeptala se Aludra. „Tahle cháska nemá výcvik, aby z nich dokázala střílet. Ale vůz můžou táhnout stejně jako každý jiný.“
„Musíme je dostat ven,“ řekl Talmanes.
„A to tě napadlo až teď?“ prohlásila Aludra. „Jako bych se právě o to nesnažila. Co to máš s obličejem?“
„Snědl jsem ostrý sýr a nějak mi nesedl.“
Aludra naklonila hlavu. Možná, že kdybych se při vtipkování víc usmíval, pomyslel si líně, zatímco se opíral o stěnu barikády. Pak by chápali, co myslím. To pochopitelně vyvolalo otázku: Chtěl, aby to lidé chápali? Často to bylo zábavnější, když ne. Kromě toho úsměv byl tak křiklavý. Kde byl důvtip? A…
A skutečně bylo těžké se soustředit. Zamrkal na Aludru, jejíž tvář dostala ve světle pochodně ustaraný výraz.
„Co je s mým obličejem?“ Talmanes zvedl ruku ke tváři. Krev. Myrddraal. Správně. „Jenom škrábnutí.“
„A ty žíly?“
„Žíly?“ zeptal se a pak si všiml své ruky. Po zápěstí a hřbetu ruky směrem k prstům se mu vinuly černé úponky, jako břečťan rostoucí pod kůží. Zdálo se, že zatímco je sleduje, tmavnou. „Aha, tohle. Naneštěstí umírám. Strašlivá tragédie. Nemáš náhodou nějakou pálenku, co?“
„Já…“
„Můj pane!“ zavolal nějaký hlas.
Talmanes zamrkal a pak se přinutil obrátit, opíraje se o oštěp. „Ano, Filgere?“
„Další trolloci, můj pane. Spousta! Shromažďujou se za náma.“
„Báječné. Prostřete stůl. Doufám, že máme dost nádobí. Věděl jsem, že jsme služebnou měli poslat pro tu sadu o pěti tisících sedmi stech jednatřiceti kusech.“
„Je ti… dobře?“ zeptala se Aludra.
„Krev a zatracenej popel, ženská, vypadám, jako že je mi dobře? Guybone! Odřízli nám ústup. Jak daleko od bran jsme?“
„Od východních bran?“ zavolal Guybon. „Možná půl hodinu pochodu. Musíme zamířit dál z kopce.“
„Takže jdeme dál,“ řekl Talmanes. „Vezměte zvědy a jděte vpředu. Dennele, ujisti se, že se z místních sestaví tažné týmy pro draky! Buďte připravení zbraně použít.“
„Talmanesi,“ řekla Aludra. „Už nám zbylo jenom málo dračích vajec a prachu. Budeme potřebovat zásoby z Baerlonu. Když dneska připravíš draky… můžu ti dát jenom pár výstřelů na každého.“
Dennel přikývl. „Jednotky draků nemají stát v předních liniích samotné, můj pane. Potřebují podporu, která nepřátelům zabrání se příliš přiblížit a zbraně zničit. Dokážeme draky ovládat, ale bez pěchoty dlouho nevydržíme.“
„Proto běžíme,“ řekl Talmanes. Obrátil se, udělal krok a zatočila se mu hlava tak, že málem upadl. „A myslím… myslím, že budu potřebovat koně.“
Moghedien vyšla na kamennou plošinu, vznášející se uprostřed moře. Lesklá a modrá voda se čeřila v občasném vánku, ale vlny nebyly vidět žádné. Ani žádnou zemi.
Moridin stál na okraji plošiny s rukama založenýma za zády. Moře před ním hořelo. Z ohně se nekouřilo, ale byl horký a voda poblíž syčela a vřela. Kamenná podlaha uprostřed nekonečného moře. Voda, která hoří. Moridin si ve svých střípcích snu vždycky rád vytvářel nemožné.
„Posaď se,“ řekl jí Moridin, aniž se obrátil.
Poslechla a vybrala si jedno ze čtyř křesel, která náhle stála poblíž středu plošiny. Obloha byla tmavě modrá a bezmračná a slunce bylo asi ve třech čtvrtinách své cesty k nadhlavníku. Jak to bylo dlouho, co v Tel’aran’rhiodu spatřila slunce? V poslední době pokrývala oblohu všudypřítomná černá bouře. Toto však nebyl tak zcela Tel’aran’rhiod. Nebyl to ani Moridinův sen, ale… jejich směsice. Jako dočasný přístavek vybudovaný vedle snového světa. Bublina spojených realit.