Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Lidé se před Nyneivou rozbíhali a někteří ji oslovovali „vládkyně“. Jiní jí říkali Vyvolená. Dva myrddraalové se jako stíny hnali městem. Když Rand s Nyneivou dorazili k pevnosti, na nádvoří už se shromáždil hlouček. Dvanáct lidí – Rand cítil, že čtyři muži mezi nimi drží saidín, i když jediný, koho mezi nimi poznal, byl Darner Flinn. Pár žen byla děvčata, která znával v Dvouříčí.
Bylo jich třináct. A třináct myrddraalů, kteří se sházeli pod zataženou oblohou. Poprvé od chvíle, kdy vidění začalo, pocítil Rand strach. Tohle ne. Cokoli, jenom ne tohle.
Co kdyby ho obrátili? Toto nebylo skutečné, ale byla to jedna verze reality. Zrcadlový svět, vytvořený Temným. Co by s Randem udělalo, kdyby ho tady obrátili? Nechal se tak snadno chytit do pasti?
Začal se v poutech vzduchu vyděšeně zmítat. Samozřejmě mu to nebylo k ničemu.
„Ty jsi zajímavý,“ otočila se k němu Nyneiva. Nevypadala ani o den starší, než když ji nechal v jeskyni, ale byly zde jiné rozdíly. Opět měla vlasy spletené do copu, ale tvář měla hubenější a… nelítostnější. A ty oči.
Ty oči byly úplně špatné.
„Jak jsi tam venku přežil?“ zeptala se ho. „Jakjsi tak dlouho unikal odhalení?“
„Přišel jsem z místa, kde Temný nevládne.“
Nyneiva se zasmála. „Směšné. Pohádka pro děti. Veliký pán vládl vždy.“
Rand to viděl. Jeho spojení se vzorem, třpytivé polopravdy a tmavé cesty. Tato možnost… mohla nastat. Byla to jedna z cest, kterými se svět mohl vydat. Tady Temný v Poslední bitvě zvítězil a kolo času rozbil.
To mu umožnilo ho předělat a nově upříst vzor. Všichni, kdo byli naživu, zapomněli na minulost a nyní věděli pouze to, co do jejich myslí vložil Temný. Rand dokázal vyčíst pravdu a dějiny tohoto místa z vláken vzoru, jichž se předtím dotkl.
Nyneiva, Egwain, Logain a Kadsuane nyní patřili k Zaprodancům, když je proti jejich vůli obrátili ke Stínu. Moirain popravili, protože byla příliš slabá.
Elain, Min, Aviendha… ty předali k nekonečným mukám v Šajol Ghúlu.
Svět byl jako oživlá noční můra. Každý ze Zaprodanců vládl jako tyran ve svém vlastním kousku světa. Nekonečný podzim, v němž proti sobě vrhali armády, hrůzopány a různé frakce. Věčná bitva.
Moma sahala ke všem oceánům. Seančan už neexistoval, byl zničen a sežehnut tak, že už tam nedokázaly přežít ani krysy a vrány. Každého, kdo dokázal usměrňovat, v mládí objevili a obrátili. Temný nehodlal riskovat, že někdo světu opět přinese naději.
A nikdo nikdy nepřinese.
Když třináctka začala usměrňovat, Rand vykřikl.
„Tohle je to nejhorší, co dokážeš?“ zaječel.
Tlačili svou vůlí proti jeho. Cítil je, jako když mu do lebky vtloukají hřebíky a prorážejí masem. Vší silou je tlačil zpět, ale další začali tlačit a nepřestávali. Každý úder byl jako rána sekerou, která je stále blíž a blíž tomu, aby se do něj zabořila.
A TAK VÍTĚZÍM.
Randa tvrdě zasáhl pocit selhání – vědomí, že to, co se tady stalo, je jeho vina. Nyneiva a Egwain, které kvůli němu obrátili ke Stínu. Ti, které miloval, se stali hračkami Stínu.
Rand je měl ochránit.
VÍTĚZÍM. OPĚT.
„Myslíš, že jsem stejný kluk, kterého se Išamael tak moc snažil vyděsit?“ vykřikl Rand, který potlačil hrůzu a hanbu.
BOJ SKONČIL.
„JEŠTĚ ANI NEZAČAL!” zaječel Rand.
Realita kolem něj se roztříštila na stužky světla. Nyneivina tvář se rozpadla jako krajka, v níž se uvolnilo vlákno. Země se rozmělnila a pevnost přestala existovat.
Rand vypadl z pout vzduchu, která zde nikdy zcela nebyla. Křehká realita, kterou Temný vytvořil, se rozpadla na jednotlivé součásti. Vlákna světla kroužila ven a chvěla se jako struny harfy.
Čekala, až budou spředena.
Rand se zhluboka nadechl skrz zaťaté zuby a vzhlédl k temnotě za vlákny. „Tentokrát nebudu nečinně sedět a snášet to, Šej’tane. Nebudu vězněm tvých nočních můr. Stal jsem se něčím větším, než jsem býval kdysi.“
Rand sevřel vlákna, která vířila kolem něj a vzal si je – stovky a stovky. Nebyl zde žádný oheň, vzduch, země, voda nebo duch… tyto byly nějak prvotnější, nějak různorodější. Každé vlákno bylo samostatné a jedinečné. Místo pěti sil jich byly tisíce.
Rand je vzal, shromáždil a držel v ruce tkanivo samotného stvoření.
Pak ho usměrnil a spředl v jinou možnost.
„A teď,“ řekl Rand, zhluboka oddechoval a snažil se zahnat hrůzy, které viděl. „Teď já ukážu tobě, co se stane.“
Bryne se uklonil. „Muži jsou na pozici, matko.“
Egwain se zhluboka nadechla. Mat poslal vojska Bílé věže na druhou stranu vyschlého říčního koryta pod brodem a kolem západní strany bažin; nastal čas, aby se k nim Egwain připojila. Chvíli váhala a dívala se průchodem k Matovu velitelskému stanovišti. Egwain se setkala s pohledem té Seančanky na druhé straně stolu, kde majestátně seděla na trůnu.
Ještě jsem s tebou neskončila, pomyslela si Egwain.
„Pojďme,“ řekla, obrátil se a mávla na Yukiri, ať zavře průchod do Matový budovy. Vyšla ven ze stanu a cestou prsty přejížděla po Vorově sa’angrialu, který držela v ruce.
Venku něco spatřila a zarazila se. Něco nepatrného na zemi. Pavučinovité praskliny v kamenech. Sklonila se.
„Je jich kolem pořád víc. matko,“ řekla Yukiri, která se sklonila vedle ní. „Myslíme si, že když hrůzopáni usměrňují, můžou se ty praskliny šířit. Zvlášť když používají odřivous…“
Egwain je cítila. Přestože na dotek vypadaly jako obyčejné praskliny, otevíraly se do naprosté nicoty. Temnoty mnohem hlubší, než jakou by mohly způsobit stíny v obyčejných puklinách.
Spředla všech pět sil dohromady a vyzkoušela praskliny. Ano…
Nebyla si jistá, co přesně dělá, ale nezralé tkanivo pokrylo praskliny jako obvaz. Temnota vybledla a nechala za sebou jen obyčejné trhliny – a tenký povlak krystalů.
„Zajímavé,“ řekla Yukiri. „Co to bylo za tkanivo?“
„Nemám tušení,“ řekla Egwain. „Připadalo mi to správné. Gawyne, byl jsi…“ Její slova se vytratila.
Gawyn.
Egwain se polekaně narovnala. Mamě si vzpomínala, jak odchází z jejího velitelského stanu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Jak je to dlouho? Pomalu se otáčela a snažila se vycítit, kde je. Pouto jí umožní určit, kterým směrem se nachází. Když se ocitla čelem k němu, zastavila se.
Hleděla k řečišti těsně nad brodem, kde Mat rozmístil Elaininy síly.
Světlo…
„Co je?“ zeptala se Silviana.
„Gawyn se vydal bojovat,“ řekla Egwain a s námahou zachovala klidný hlas. Ten zabedněný pitomec! Copak nemohl pár hodin počkat, než její armády zaujmou pozici? Věděla, že dychtí po boji, ale měl se alespoň zeptat!
Bryne tiše zaúpěl.
„Pošli někoho, ať ho přivede,“ řekla Egwain. Teď mluvila chladným, rozzlobeným hlasem. Nedokázala to změnit. „Zřejmě se přidal k andorským vojskům.“
„Já se o to postarám,“ řekl Bryne s jednou rukou na jílci meče a druhou nataženou k jednomu z pacholků. „Nedá se mi svěřit velení vojska. Alespoň tohle můžu udělat.“
Dávalo to smysl. „Vezmi si s sebou Yukiri,“ řekla. „Jakmile mého hloupého strážce najdeš, přicestujte za námi na západ od bažin.“
Bryne se uklonil a odešel. Siuan ho nerozhodně sledovala.
„Můžeš jít s ním,“ řekla Egwain.