Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
TO, CO BUDE.
Rand sáhl po jediné síle, ale s odporem ucukl. Poskvrnění se vrátilo, ale bylo horší – mnohem horší. To, co dříve býval tmavý povlak na žhnoucí záři saidínu, byla nyní hustá špína tak silná, že jí nedokázal proniknout. Musel by se vpít do temnoty, obklopit se jí, aby našel jedinou sílu pod ní – pokud tam tedy vůbec ještě byla. Už jen při pouhé té myšlence mu do krku stoupla žluč a musel se hodně snažit, aby nezačal zvracet.
Nedaleká pevnost jej přitahovala. Proč měl pocit, že toto místo zná? Byl v Morně; z rostlin to bylo jasné. A kdyby to nestačilo, cítil hnilobu ve vzduchu. Bylo tu horko jako v létě v bažině – navzdory mrakům úmorné a vysilující.
Sešel po nízkém úbočí a zahlédl postavy, pracující opodál. Muži se sekerami, kteří poráželi stromy. Byl jich možná tucet. Když se k nim Rand přiblížil, pohlédl stranou a v dálce spatřil nicotu, která byla Temným, jak pohlcuje kus krajiny jako jáma na obzoru. Připomínka, že to, co Rand vidí, není skutečné?
Prošel kolem pařezů, které zde zůstaly po poražených stromech. Sbírali zde muži dřevo? Bušení seker a chování mužů nijak nepřipomínalo neochvějnou sílu, kterou si Rand spojoval s dřevorubci. Rány byly lhostejné a muži pracovali s pokleslými rameny.
Ten muž vlevo… Když se k němu Rand přiblížil, poznal ho, navzdory shrbené postavě a vrásčité kůži. Světlo. Tamovi muselo být přinejmenším sedmdesát, možná osmdesát. Proč je tady venku a tak tvrdě pracuje?
Je to přelud, pomyslel si Rand. Noční můra. Výtvor Temného. Není to skutečné.
Přesto, když se nacházel uvnitř, bylo pro Randa těžké nechovat se, jako by to vše bylo opravdu skutečné. A svým způsobem bylo. Temný to vytvořil s použitím stínem zahalených vláken vzoru – možností, které se rozbíhaly od stvoření jako vlny od oblázku, který jste hodili do jezírka.
„Otče?“ zeptal se Rand.
Tam se obrátil, ale jeho oči se neupřely na Randa.
Rand vzal Tama za rameno. „Otče!“
Tam chvíli tupě stál a pak se vrátil k práci a zvedl sekeru. Dannil a Jori bušili poblíž do pařezu. Také zestárli a nyní z nich byli muži v pozdním středním věku. Dannil vypadal, že má nějakou hroznou nemoc, měl bledou tvář a kůži popraskanou vředy.
Joriho sekera se zabořila hluboko do neplodné země a z půdy vyrazila černá záplava – hmyz, který se ukrýval u základů pařezu. Ostří proniklo jejich hnízdem.
Hmyz se vyrojil a jako blesk vyběhl po topůrku a pokryl Joriho. Ten vřeštěl a tloukl do něj, ale oni mu vlezli do otevřených úst. Rand o nich už slyšel, byl to smrtící roj, jedno z mnoha nebezpečí Momy. Zvedl k Jorimu ruku, ale muž se sesunul na bok; zemřel, tak rychle, jako se člověk stačí nadechnout.
Tam zaječel hrůzou a rozběhl se pryč. Rand se prudce otočil, když jeho otec na útěku před rojem vběhl do hustého křoví poblíž. Z větve se něco vymrštilo, rychle jako prásknutí bičem, omotalo se Tamovi kolem krku a trhnutím ho zastavilo.
„Ne!“ řekl Rand. Nebylo to skutečné. Přesto se nemohl dívat, jak jeho otec umírá. Probil se skrz odpornou temnotu poskvrnění a sevřel zdroj. Poskvrnění jako by se ho snažilo udusit a Rand se po několik mučivých chvil snažil najít saidín. Když se mu ho podařilo uchopit, byl to jenom pramínek.
Stejně ho spředl, zařval a vyslal stužku ohně, aby spálil šlahoun, který se zmocnil jeho otce. Tam vypadl ze sevření zmítající se umírající rostliny.
Tam se nehýbal. Jeho mrtvé oči zíraly k obloze.
„Ne!“ Rand se obrátil ke smrtícímu roji. Tkanivem ohně ho zničil. Uplynuly jen vteřiny, ale z Joriho zůstaly pouze kosti.
Hořící hmyz praskal.
„Usměrňovač,“ vydechl Dannil, který se krčil opodál a s vyvalenýma očima Randa pozoroval. Ostatní dřevorubci uprchli do divočiny. Rand několik z nich slyšel vřískat.
Rand se nedokázal ubránit zvracení. Poskvrnění… bylo tak strašlivé, tak hnilobné. Už nedokázal zdroj udržet.
„Pojď,“ řekl Dannil a popadl Randa za ruku. „Pojď, potřebuju tě!“
„Dannile,“ zaskřehotal Rand a zvedl se. „Ty mě nepoznáváš?“
„Pojď,“ zopakoval Dannil a táhl Randa k pevnosti.
„Já jsem Rand. Rand, Dannile. Drak Znovuzrozený.“
V Dannilových očích nezasvitlo žádné poznání.
„Co vám to udělal?“ zašeptal Rand.
ONI TĚ NEZNAJÍ, PROTIVNÍKU. PŘEDĚLAL JSEM JE. VŠECHNO PATŘÍ MNĚ. NEBUDOU VĚDĚT, ŽE PROHRÁLI. BUDOU ZNÁT POUZE MĚ.
„Odmítám tě,“ zašeptal Rand. „Odmítám tě.“
TO, ŽE ODMÍTNEŠ SLUNCE, HO NEPŘIMĚJE ZAPADNOUT. TO, ŽE ODMÍTNEŠ MĚ, NEZABRÁNÍ MÉMU VÍTĚZSTVÍ.
„Pojď,“ řekl Dannil a táhl Randa za sebou. „Prosím. Musíš mě zachránit!“
„Ukonči to,“ řekl Rand.
UKONČIT TO? ŽÁDNÉ KONCE NEJSOU, PROTIVNÍKU. JE TO. VYTVOŘIL JSEM TO.
„Představuješ si to.“
„Prosím,“ řekl Dannil.
Rand se nechal táhnout k temné pevnosti. „Cos to tam venku dělal, Dannile?“ vyptával se Rand. „Proč sbírat dřevo v Morně? Není to bezpečné.“
„Byl to náš trest,“ zašeptal Dannile. „Ty, kdo našeho pána zklamou, pošlou ven a přikážou jim přinýst strom, který vlastníma rukama porazili. Když tě nedostane smrtící roj nebo haluze, zvuk sekání dřeva přitáhne jiný věci…“
Když vstoupili na cestu, vedoucí do města a jeho temné pevnosti, Rand svraštil čelo. Ano, toto místo bylo povědomé. Kameniční cesta, pomyslel si překvapeně Rand. A to před námi… Pevnost se tyčila na místě, kde se kdysi uprostřed Emondovy Role rozkládal Trávník.
Moma pohltila Dvouříčí.
Mraky na obloze jako by se tlačily na Randa a on v hlavě slyšel Joriho křik. Opět viděl Tama, jak se zmítá v sevření škrtící rostliny.
Není to skutečné.
Toto se stane, pokud Rand selže. Záviselo na něm tolik lidí… tolik. Některé skutečně zklamal. Musel se ze všech sil bránit, aby si v duchu neprocházel seznam těch, kteří v jeho službách zemřeli. Dokonce i když jiné zachránil, tyto ochránit nedokázal.
Byl to útok jiného druhu než ten, který se pokusil zničit jeho podstatu. Rand to cítil, cítil, jak Temný svými výhonky násilně proniká do Randovy mysli a zamořuje ji obavami, pochybnostmi a strachem.
Dannil ho vedl k hradbám vesnice, kde bránu střežila dvojice myrddraalů v nehybných pláštích. Klouzavě se posunuli vpřed. „Poslali tě nasbírat dřevo,“ zašeptal jeden příliš bílými rty.
„Já… přivedl jsem tohohle!“ řekl Dannil a odklopýtal stranou. „Dar pro našeho pána! Umí usměrňovat. Našel jsem ho pro vás!“
Rand zavrčel a opět se vrhl po jediné síle a ponořil se do špíny. Dostal se k pramínku saidínu a sevřel ho.
Okamžitě mu ho něco vyrazilo z ruky. Mezi něj a vzor zapadl štít.
„Není to skutečné,“ zašeptal, když se obracel, aby se podíval, kdo to usměrnil.
Městskou bránou procházela Nyneiva, oblečená v černém. „Divý muž?“ zeptala se. „Neodhalený? Jak přežil tak dlouho? Vedl sis dobře, Dannile. Vracím ti zpátky tvůj život. Už znovu nezklam.“
Dannil se rozbrečel radostí a pak se kolem Nyneivy protáhl do města.
„Není to skutečné,“ řekl Rand, když ho Nyneiva spoutala v tkanivu vzduchu a pak ho za oběma myrddraaly, kteří si tam pospíšili ještě před ní, vtáhla do Temného verze Emondovy Role. Nyní to bylo velké město. Domy působily jako myši, které se k sobě choulí před kočkou, a všechny byly stejně jednotvárně bezvýrazné. Uličkami pospíchali lidé se sklopenýma očima.