Vzpomínka na světlo

„Mate,“ řekla Elain„ jestli si myslíš, že je tam špeh…“

„Já vím, že je tam špeh,“ odvětil Mat, „a tak toho chlapíka využiju. Bude to fungovat. Věř mi.“

„Ano, a ty sám si věříš natolik, že už jsi vymyslel záložní plán pro případ, že selžeš.“

Na to neodpověděl a kývl na Birgitte. Ta se nenuceně rozhlížela kolem a dávala pozor, jestli se k nim někdo nesnaží příliš přiblížit.

„Jak dobrá jsi v kartách, Elain?“ zeptal se Mat.

„V… Mate, teď není čas na hazard.“

„Teď je přesně ten správný čas na hazard, Elain. Vidíš, jak velkou početní převahu nepřítel má? Cítíš zemi, když Demandred útočí? Máme štěstí, že se nerozhodl cestovat přímo sem na velitelství – předpokládám, že se bojí, že se Rand schovává někde tady a on by padl do léčky. Ale krev a zatracenej popel, je silný. Když nebudeme riskovat, umřeme. Je s námi konec. Jsme mrtví.“

Ztichla.

„Něco musíš o kartách vědět,“ řekl Mat a zvedl prst. „Karty nejsou jako kostky. V kostkách chceš vyhrát tolik hodů, kolik jen jde. Spousta hodů, spousta výher. Je to náhoda, rozumíš? Ale v kartách ne. V kartách musíš ostatní přinutit, aby začali sázet. Pořádně sázet. Toho dosáhneš tím, že je necháš trochu vyhrát. Nebo hodně.

Tady to není tak těžký, protože je jich mnohem víc než nás. Jediný způsob, jak vyhrát, je vsadit všechno na tu správnou hru. V kartách můžeš devětadevadesátkrát prohrát, ale když vyhraješ tu správnou hru, vyjdeš z toho jako vítěz. Pokud protivník začne bezhlavě riskovat. Pokud dokážeš uhlídat prohry.“

„A tohle děláš?“ zeptala se Elain. „Předstíráš, že prohráváme?“

„Zatracenej popel, ne,“ řekl Mat. „To se předstírat nedá. To by prohlídl. Já prohrávám, ale taky pozoruju. Držím se zpátky na poslední sázku, tu, která by to všechno mohla vyhrát.“

„Takže kdy začneme?“

„Až přijdou správné karty,“ řekl Mat. Zvednutou rukou zarazil její námitku. „Já to poznám, Elain. Prostě to zatraceně poznám. To je všechno, co můžu říct.“

Založila si ruce nad vypouklým břichem. Světlo, každý den vypadalo větší. „Dobře. Jaké máš plány s andorskými jednotkami?“

„Tama a jeho muže už jsem rozmístil podél řeky u ruin,“ řekl Mat. „Pokud jde o zbytek tvých vojsk, byl bych rád, abyste šli pomoct k brodu. Demandred nejspíš spolíhá na to, že se ti trolloci na sever odtud dostanou přes řeku a zaženou naše obránce po proudu na šajnarské straně, zatímco zbytek trolloků a Šařani slezou z Výšin, aby nás zatlačili zpátky přes brod a proti proudu.

Prostě se nás pokusí sevřít a obklíčit. Až na to, že Demandred poslal vojáky proti proudu Mory, aby řeku přehradili, a to se jim brzo povede. Uvidíme, jestli se toho dá nějak využít v náš prospěch. Ale jakmile řeka přestane téct, budeme muset mít na místě silnou obranu, aby zastavila trolloky, až se pokusí přehnat přes koryto. Na to budu potřebovat tvoje vojáky.“

„Půjdeme,“ řekla Elain.

„My?“ vyjela na ni Birgitte.

„Pojedu se svými vojáky,“ řekla Elain cestou k uvázaným koním. „Je čím dál tím jasnější, že tady nebudu schopná nic udělat, a Mat chce, abych nebyla na velitelském stanovišti. Takže zatraceně půjdu.“

„Do bitvy?“ zeptala se Birgitte.

„My už v bitvě jsme, Birgitte,“ řekla Elain. „Tihle šarští usměrňovači by mohli během pár minut zařídit, aby na pohorek Dašar a tuhle proláklinu útočilo deset tisíc mužů. Pojď. Slibuju, že ti dovolím obklopit mě tolika gardisty, že nebudu moct ani kýchnout, aniž bych jich tucet nepoprskala.“

Birgitte vzdychla a Mat se na ni chlácholivě podíval. Kývnutím se s ním rozloučila a pak společně s Elain odešly.

Dobře, pomyslel si Mat a obrátil se zpátky k velitelskému stanovišti. Elain dělala, co musí, a Talmanes pochopil jeho znamení. A teď ta skutečná výzva.

Dokáže přesvědčit Tuon, aby udělala, co on chce?