Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Po jeho útoku následoval výstřel Tamových mužů, kteří ostřelovali hlavní masu trolloků, když klopýtala na břehy řeky. Ti za nimi se tlačili přes ně a dupali po raněných.
Když jim při útoku – který se prohnal napříč předními řadami trolloků – došli nepřátelé, ke Galadovi se připojil Golever a několik dalších dětí. Společně se svými muži vzepjali koně, obrátili se a se zvednutými kopími se tryskem hnali zpátky, aby našli oddělené skupinky lidí, kteří bojovali sami.
Zdejší bitevní pole bylo obrovské. Galad strávil téměř hodinu tím, že hledal takové hloučky, zachraňoval je a posílal je k ruinám, aby z nich Tam nebo některý z jeho kapitánů mohli vytvořit nové prapory. Pomalu, jak jejich řady řídly, se původní oddíly začaly mísit. Žoldnéři nebyli jediní, kdo teď s dětmi jezdil. Galad měl pod svým velením Ghealdaňany, muže z okřídlené gardy a dva strážce. Klinea a Alixe. Oba přišli o své Aes Sedai. Galad nepředpokládal, že vydrží dlouho, ale bojovali se strašlivou zuřivostí.
Poté, co poslal k ruinám další skupinu přeživších, Galad zpomalil Sidamu do kroku a poslouchal jeho namáhavé oddechování. Toto bojiště u řeky se změnilo na krvavou změť těl a bahna. Cauthon měl pravdu, když nechal děti tady. Možná Galad toho muže podcenil.
„Jak dlouho už bojujeme, co myslíš?“ zeptal se Golever, který jel vedle něj. Tabard měl servaný, takže byla vidět jeho kroužková košile. Část kroužků na pravém boku rozdrtila trolločí čepel. Košile držela pohromadě, ale krvavá skvrna ukazovala, že mnoho článků prorazilo skrz Goleverovu prošívanici a zarazilo se mu do boku. Krvácení nevypadalo až tak zle, takže Galad nic neřekl.
„Už je poledne,“ odhadl Galad, přestože pro mraky neviděl slunce. Byl si poměrně jistý, že už bojují čtyři nebo pět hodin.
„Myslíš, že toho na noc nechají?“ zeptal se Golever.
„Pochybuju,“ odpověděl Galad. „Pokud tahle bitva potrvá tak dlouho.“
Golever na něj ustaraně pohlédl. „Myslíš…“
„Nedokážu sledovat, co se děje. Nakolik můžu říct, Cauthon sem poslal spoustu vojáků a stáhl všechny z Výšin. Nevím proč. A voda v řece… připadá ti, že teče nepravidelně? Boj proti proudu nejspíš neprobíhá dobře…“ Zavrtěl hlavou. „Možná kdybych viděl větší kus bojiště, pochopil bych, jaký má Cauthon plán.“
Byl voják. Voják nemusel rozumět všemu, co se v bitvě děje, aby mohl poslouchat rozkazy. Nicméně Galad byl obvykle schopen si z rozkazů, které dostával, dát dohromady strategii vlastní strany.
„Představoval sis někdy tak obrovskou bitvu?“ zeptal se Golever a otočil hlavu. Argandovi pěšáci se u řeky srazili s trolloky. Přes řeku pronikalo stále víc a víc zplozenců Stínu – Galad si s leknutím uvědomil, že voda už úplně přestala téct.
Poslední hodinu zplozenci Stínu získávali pozice. Bude to tvrdý boj, ale naštěstí, se všemi těmi trolloky, které předtím pobili, byly teď síly vyrovnanější. Cauthon věděl, že řeka přestane téct. Proto sem poslal tolik vojáků, aby zastavili ten nápor z druhé strany.
Světlo, pomyslel si Galad. Sleduju hru rodů přímo na bojišti. Ano, rozhodně Cauthona podcenil.
Asi dvacet kroků před nimi náhle z oblohy spadla olověná koule s červeným fáborkem a trefila mrtvého trolloka do hlavy. Vysoko nad nimi zavřískl raken a letěl dál svou cestou. Galad pobídl Sidamu vpřed a Golever sesedl a přinesl mu zprávu. Průchody byly užitečné, ale rakeni mohli vidět celé bojiště, vyhledat konkrétní lidi a doručit rozkazy.
Golever mu podal zprávu a Galad vytáhl z kožené obálky, kterou nosil v botě, svůj šifrovací klíč. Šifra byla prostá – seznam číslic a vedle nich napsaná slova. Pokud v rozkaze nebylo společně použito správné slovo a správné číslo, pak byl rozkaz podezřelý.
Damodrede, stálo v rozkaze, vezmi tucet nejlepších mužů ze svojí dvaadvacáté setniny a přesuňte se podél řeky k Hawalskému brodu. Když uvidíte Elaininu zástavu, zůstaňte stát a čekejte na další rozkazy. PS. Pokud uvidíš nějaké trolloky s holema, navrhuju, abys s nima nechal bojovat Golevera, protože vím, že ty máš s takovýma problémy. Mat.
Galad vzdychl a ukázal dopis Goleverovi. Podle šifrovacího klíče byl rozkaz v pořádku; číslo dvacet dva a „hůl“ tam byly společně.
„Co po nás chce?“ zeptal se Golever.
„Kéž bych to věděl,“ řekl Galad. To by vážně rád.
„Půjdu sehnat chlapy,“ řekl Golever. „Předpokládám, že budeš chtít Hameše, Malloneho, Brokela…“ Prošel celý seznam.
Galad přikývl. „Dobrý výběr. No, nemůžu tvrdit, že mě ten rozkaz rmoutí. Zdá se, že moje sestra vstoupila na bojiště. Dám na ni pozor.“ Kromě toho se chtěl podívat na další část bitevního pole. Třeba mu to pomůže pochopit, co Cauthon dělá.
„Jak rozkazuješ, pane velící kapitáne,“ řekl Golever.
Temný zaútočil.
Byl to pokus roztrhat Randa na kusy, kousek po kousku ho zničit. Temný se snažil získat samotné základy, které tvořily Randovu podstatu, a zničit je.
Rand nemohl popadnout dech, nemohl vykřiknout. Tento útok nesměřoval proti jeho tělu, protože na tomto místě skutečné tělo neměl, jen vzpomínku na ně.
Rand se udržel pohromadě. S námahou. Tváří v tvář tomuto děsivému útoku se jakákoli představa, že Temného porazí – že ho zabije – vypařila. Rand by nedokázal porazit nic. Stěží se držel.
Nedokázal by ten pocit popsat, ani kdyby se snažil. Bylo to, jako by ho Temný trhal na kusy a zároveň se ho snažil úplně rozdrtit a útočil na Randa z nekonečného množství směrů najednou jako vlna.
Rand padl na kolena. Byla to vlastně představa toho, že to udělal, ale připadala mu skutečná.
Uplynula věčnost.
Rand ji protrpěl. Ten drtivý tlak, hluk zkázy. Přestál to na kolenou, prsty napjaté jako drápy, čelo zbrocené potem. Přetrpěl to a vzhlédl.
„To je všechno, co máš?“ zavrčel.
JÁ ZVÍTĚZÍM.
„Posílils mě,“ řekl Rand chraptivě. „Pokaždé, když jste se mě ty nebo tvoji pochopové pokusili zničit, bylo vaše selhání jako kovářské kladivo, bušící do železa. Tento tvůj pokus…“ Rand se zhluboka nadechl. „Tento tvůj pokus je jako nic. Já se nezlomím.“
MÝLÍŠ SE. TOTO NENÍ POKUS TĚ ZNIČIT. TOTO JE PŘÍPRAVA.
„Na co?“
ABYCH TI UKÁZAL PRAVDU.
Úlomky vzoru… vlákna… náhle zavířily před Randem poté, co se oddělily od hlavní masy světla jako stovky drobných plynoucích potůčků. Věděl, že to ve skutečnosti není vzor, o nic víc, než to, co viděl jako sebe, bylo skutečně jeho tělo. Když si jeho mysl vykládala něco tak ohromného jako tkanivo stvoření, potřebovala nějaké symboly. Toto si jeho vědomí vybralo.
Vlákna se otáčela, ne nepodobná vláknům v tkanivu jediné síly, až na to, že jich zde byly tisíce a tisíce a barvy byly různorodější a zářivější. Jednotlivá vlákna byla rovná, jako pevně natažený provaz. Nebo paprsek světla.
Přicházela společně, jako látka z tkalcovského stavu, a vytvářela kolem něj obraz. Země se slizkou půdou, rostliny s černými skvrnami, stromy s větvemi povislými jako paže, zbavené vší síly.
Stalo se z toho místo. Skutečnost. Rand se zvedl a ucítil půdu pod nohama. Cítil ve vzduchu kouř. Slyšel… nářek utrpení. Otočil se a zjistil, že stojí na převážně holém svahu nad temným městem s hradbami z černého kamene. Uvnitř se choulily domy, skrčené a pochmurné, jako kobky.
„Co je to?“ zašeptal Rand. Něco mu na tom místě bylo povědomé. Podíval se vzhůru, ale kvůli mrakům, které ovládaly celou oblohu, neviděl slunce.