Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Ohrnula nos, ale přidala se k nim a společně se vydali podél jihozápadního úpatí Výšin. Cestou míjeli raněné, kteří klopýtali ke shromaždišti. Androl se na ně podíval a pak otevřel průchod zpátky do tábora. Umdlévající muži vykřikli překvapením a vděčností a odbelhali se průchodem do bezpečí.
Od chvíle, kdy odešli z Černé věže, Androl nabyl… sebevědomí. Když se setkali poprvé, váhal nad vším, co dělal. Byla to jakási nervózní skromnost. Teď už ne.
„Androle…“ řekl Emarin a mečem ukázal nahoru na svah.
„Vidím je,“ odpověděl Androl. Trolloci proudili přes vrcholek Výšin jako vroucí smůla přes okraj hrnce. Androlův průchod, který tuto skupinu vojáků poslal do bezpečí, se za nimi zavřel. Jiní křičeli, když ho viděli se zavírat.
Nemůžeš je zachránit všechny, připomněla Pevara Androlovi přísně, když ucítila jeho úzkost. Soustřeď se na úkol, který máme.
Jejich trojice se proplétala mezi vojáky a směřovala k několika usměrňovačům, které před sebou cítila. Byli tam Jonneth, Kanler a Theodrin, kteří metali oheň na tlupy trolloků. Svou pozici už ztráceli.
„Jonnethe, Kanlere, ke mně,“ řekl Androl, který se prohnal kolem nich a otevřel před sebou průchod. Pevara s Emarinem se protáhli za ním a vyšli na vrcholku Výšin o několik set kroků dál.
Jonneth a ostatní je následovali a připojili se k nim, když probíhali kolem houfu polekaných trolloků.
„Usměrňování!“ zaječela Pevara. Světlo, běhat v těch sukních bylo pěkně těžké. Androl to věděl, že ano?
Když směrem od Šařanů na hoře na Výšinách vyšlehlo několik záblesků ohně, Androl jim otevřel další průchod. Pevara, která už začínala supět, proběhla skrz. Objevili se na druhé straně Šařanů, kteří ostřelovali místo, kde Pevara ještě před okamžikem byla.
Pevara otevřela smysly a snažila se najít – nebo vycítit – jejich kořist. Šařané se k nim otočili a napřáhli ruce, ale pak vykřikli, když je Androl zavalil sněhovou lavinou z průchodu, který otevřel vedle nich. Pokoušel se vytvářet ty smrtonosné průchody, které používali ostatní aša’manové, ale tkanivo bylo zjevně dost jiné, aby mu to dělalo problémy. Místo toho se držel toho, v čem byl dobrý.
Na vrcholku Výšin stále bojovaly skupiny vojáků z věžové gardy, kteří se zde drželi v rozporu s rozkazy. Nedaleko ležely mezi spálenými mrtvolami kouřící kusy draků včetně velkých bronzových trubek. Tisíce a tisíce trolloků vyly, většinou na okraji Výšin, a střílely z luků na ty pod sebou. Jejich radostný řev Pevaru rozčílil, takže spředla zemi a vyslala její prameny k jedné jejich tlupě. Velký kus země se otřásl, pak pukl a shodil dva tucty trolloků přes okraj.
„Zase přitahujeme pozornost!“ řekl Emarin a podpálil myrddraala, který klouzal směrem k nim. Netvor se zmítal v plamenech, vřeštěl nelidským hlasem a odmítal zemřít. Zpocená Pevara připojila svůj oheň k Emarinovu a pálila tvora tak dlouho, dokud z něj nezbylo nic než kosti.
„No, to není tak špatný!“ prohlásil Androl. „Když k sobě přitáhneme dost velkou pozornost, tak se některá z černých adžah nebo někdo z Taimových mužů dřív nebo později rozhodne, že se nám postaví.“
Jonneth zaklel. „To je trochu jako skočit do mraveniště a čekat, až tě mravenci pokoušou!“
„Vlastně je to hodně jako tohle,“ řekl Androl. „Dávejte pozor. Já se vypořádám s trollokama!“
To je docela silné tvrzení, vyslala k němu Pevara.
Jeho odpověď byla rozpálená, jako teplo, stoupající z plotny. Znělo to hrdinsky.
Předpokládám, že by se ti hodila nějaká síla navíc?
Ano, prosím, vyslal.
Spojili se. Natáhl do sebe její sílu a převzal řízení jejich kruhu. Spojit se s ním byl jako vždy ohromující zážitek. Cítila vlastní emoce, jak se od něj odrážejí zpátky k ní, a začervenala se. Cítil, jak na něj začíná hledět?
Jsi hloupá jako holka v sukních po kolena, řekla si – a dávala si pozor, aby před ním své myšlenky ukryla. Sotva dost stará, aby věděla, jaký je rozdíl mezi chlapci a děvčaty. A navíc uprostřed války.
Když byla propojena s Androlem, bylo pro ni těžké ovládat své emoce, jak by Aes Sedai měla. Jejich já se smísila, jako barvy nalité do stejné nádoby. Bránila se tomu, odhodlaná udržet si vlastní osobnost. To bylo při propojení životně důležité, jak ji stále dokola učili.
Androl mávl rukou k tlupě trolloků, která po něm začala střílet šípy. Otevřel se průchod a šípy pohltil. Pevara se rozhlédla a spatřila, jak šípy zasahují jiné trolloky.
Na zemi se otvíraly průchody a trolloci jimi propadávali a objevovali se desítky sáhů ve vzduchu. Drobný průchod usekl myrddraalovi hlavu a ze zmítajícího se těla tryskala na zem černá krev. Androl se svými společníky stál poblíž západní části Výšin, kde byli předtím rozmístěni draci. Všude kolem byli zplozenci Stínu a Šařané.
Androle, usměrňování! Cítila ho, jak se zvedá na Výšinách nad nimi. Něco mocného.
Taim! V Androlovi se okamžitě vzedmul hněv, který jako by ji spaloval. Odrážela se v něm ztráta jeho přátel a zuřivost nad zradou toho, kdo je měl chránit.
Opatrně, vyslala. Nevíme, jestli je to on.
Ten, kdo na ně útočil, byl v kruhu s muži a ženami, jinak by ho Pevara nedokázala vycítit. Samozřejmě byla schopná vidět pouze tkaniva saidaru. Udeřil na ně celý krok tlustý sloup vzduchu, tak horký, že kamenitá půda pod ním zrudla.
Androl stěží včas otevřel průchod, ohnivý sloup do něj zachytil a nasměroval ho zpátky tam, odkud přišel. Dvojitý proud spaloval trolločí mrtvoly a zapaloval býlí a trávu.
Pevara neviděla, co se stalo pak. Androlův průchod zmizel, jako by mu ho někdo vytrhl, a těsně vedle nich udeřil blesk. Pevara se sesypala na zem a Androl narazil do ní.
V tu chvíli propustila své já.
Udělala to omylem, když jí náraz otřásl. Ve většině případů by jim propojení vyklouzlo, ale Androl ho držel pevně. Přehrada, která zadržovala Pevařino já od jeho vlastního se prolomila a oni se smísili. Bylo to jako projít zrcadlem a pak se ohlédnout a podívat se na sebe.
Násilím se opět vytáhla ven, ale s jakýmsi uvědoměním, které nedokázala popsat. Musíme se odtud dostat, napadlo ji, zatímco byla stále propojená s Androlem. Zdálo se, že všichni ostatní jsou naživu, ale jestli jejich nepřítel pošle další blesky, nevydrží jim to dlouho. Pevara začala instinktivně spřádat složité tkanivo pro průchod, přestože to nic neudělá. Jejich kruh vedl Androl, takže jen on…
Průchod se prudce otevřel. Pevara vyvalila oči. Otevřela ho ona, ne on. Toto tkanivo patřilo k nejsložitějším, nejtěžším a nejvíc na sílu náročným tkanivům, která znala, ale ona to provedla snadno, jako když mávne rukou. Zatímco byla propojená v kruhu, který vedl někdo jiný.
První proklopýtala průchodem Theodrin. Pružná Domanka za sebou průchodem protáhla klopýtajícího Jonnetha. Následoval je kulhající Emarin, kterému visela jedna paže bez života u boku.
Androl ohromeně hleděl na průchod. „Myslel jsem, že když jsi v kruhu, který vede někdo jiný, nemůžeš usměrňovat.“
„Nemůžeš,“ řekla. „Udělala jsem to náhodou.“
„Náhodou? Ale…“
„Do průchodu, ty pitomče,“ řekla Pevara a postrčila ho tím směrem. Prošla za ním a na druhé straně se zhroutila.
„Damodrede, potřebuju, abys zůstal tam, kde jsi,“ řekl Mat. Nezvedl hlavu, ale otevřeným průchodem slyšel frkat Galadova koně.