Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Abell s Azim nedaleko od něj se usmáli a stříleli dál. Tam se neusmál. V prázdnotě nebyl humor, přestože za jejími hranicemi se zatřepotala myšlenka. Tam věděl, proč se Abell s Azim usmáli. To, že jste měli dvouříčský luk, z vás neudělalo dvouříčského lučištníka.
„Myslím,“ ozval se Galad Damodred, který seděl na koni nedaleko od nich, „že kdyby ses jeden z nich pokusil použít, nejspíš bys ublížil víc sobě, než nepříteli. Al’Thore, jak dlouho?“
Tam vystřelil další šíp. „Ještě pět,“ řekl a sáhl do toulce u boku pro další šíp. Vytáhl ho, vystřelil a pak pokračoval. Dva, tři, čtyři, pět.
Dalších pět mrtvých trolloků. Celkem vystřelil přes třicet šípů. Jednou se netrefil, ale jen proto, že Abell trolloka, na něhož Tam mířil, zabil.
„Lučištníci, zastavit!“ zaječel Tam.
Dvouříčští ustoupili, Tam opustil prázdnotu a na břeh se vyškrábala roztroušená skupina trolloků. Tam do určité míry stále velel Perrinovým jednotkám. U bělokabátníků, Ghealdaňanů a vlčí gardy měl Tam stále poslední slovo, ale každé z těchto vojsk mělo i vlastního velitele. Tam osobně velel lučištníkům.
Perrine, raději by ses měl pořádně uzdravit. Když včera Haral toho mládence našel, jak leží v trávě na okraji ležení, zakrvácený a téměř mrtvý… Světlo, to je všechny pořádně vyděsilo.
Perrin byl v bezpečí v Mayene, kde nejspíš stráví zbytek Poslední bitvy. Z takových zranění, jaké utrpěl, se člověk hned tak nevzpamatuje, ani když ho Aes Sedai vyléčí. Perrina nejspíš bude dohánět k šílenství, že zmešká boj, ale takové věci se občas stávaly. Byla to součást vojákova života.
Tam a jeho lučištníci ustoupili k ruinám, aby mohli bitvu pozorovat z výhodnějšího postavení, a Tam je seskupil pro případ, že budou třeba, zatímco jim běžci přinášeli šípy. Mat všechny Perrinovy vojáky rozmístil po boku Dračích spřísahanců, kterým velela Tinna, žena vznešeného držení těla. Tam neměl ponětí, odkud pochází nebo proč velí – měla chování urozené paní, postavu Aielanky a kůži zbarvenou jako Saldejka. Zdálo se, že ji ostatní poslouchají. Tam Dračím spřísahancům moc nerozuměl, takže se jim nepletl do cesty.
Tamově armádě řekli, ať se drží. Mat čekal, že útok Šařanů a trolloků ze západu bude nejsilnější; proto Tama překvapilo, když Mat od brodu posílal další posily proti proudu řeky. Bělokabátníci dorazili teprve nedávno, a když zaútočili podél břehu a jako nůž projeli mezi trolloky, kteří klopýtali ze svých rozkolísaných mostů, vlálo jejich oblečení ve větru.
Ke Galadovi a jeho mužům začaly přilétat šípy od trolloků na druhém břehu. Cinkání hrotů šípů o bělokabátnickou zbroj znělo jako krupobití, dopadající na střechu. Tam Argandovi rozkázal přivést jejich pěšáky včetně Bayrda a žoldnéřů.
Neměli dost pík, takže Argandovi muži drželi halapartny a oštěpy. Muži začali vřískat a umírat, trolloci výt. Nedaleko místa, kde Tam vzadu stál, dorazila Alliandre, obklopená dobře vyzbrojenými pěšáky. Tam zvedl luk na pozdrav a ona kývla a pak začala sledovat bitvu. Chtěla tady být. Tam jí to nemohl mít za zlé, stejně jako to, že svým vojákům nařídila, aby ji při prvních známkách toho, že se bitva obrací proti nim, odvedli.
„Tame! Tame!“ Přijel k nim Dannil a Tam mávl na Abella, aby převzal velení nad lučištníky. Vydal se k Dannilovi a setkal se s ním ve stínu ruin.
Uvnitř rozbořených zdí Tamovy zálohy nervózně sledovaly bitvu. Většinou šlo o lučištníky, stažené od žoldnéřů a Dračích spřísahanců. Mnozí z těch druhých nikdy předtím nebojovali v bitvě. Nu, to ještě před pár měsíci ani většina Dvouříčských. Naučili se to rychle. Střelit šípem trolloka se od střelení jelena tak moc nelišilo.
I když pokud jste minuli jelena, tak ten vám o pár vteřin později nevrazil meč do břicha.
„O co jde, Dannile?“ zeptal se Tam. „Zpráva od Mata?“
„Posílá ti pěší prapory z Dračí legie,“ řekl Dannil. „Říká, že tady musíte řeku udržet, ať to stojí, co to stojí.“
„Co má ten kluk za lubem?“ řekl Tam s pohledem upřeným k Výšinám. Dračí legie měla dobrou pěchotu, dobře vycvičené kušiníky, kteří tady budou k užitku. Ale co se dělo na Výšinách?
Záblesky světla se odrážely od sloupů hustého černého kouře, který se zvedal z Výšin k oblakům. Nahoře se tvrdě bojovalo.
„Nevím Tame,“ řekl Dannil. „Mat… se změnil. Myslím, že už ho stěží znám. Vždycky býval tak trochu holomek, ale teď… Světlo, Tame. Je jako jedna z těch postav z příběhů.“
Tam zabručel. „Všichni jsme se změnili. Mat by nejspíš řekl něco podobného o tobě.“
Dannil se zasmál. „O tom pochybuju, Tame. I když někdy přemejšlím nad tím, co by se stalo, kdybych odešel s nima třema. Chci říct, Moirain Sedai hledala kluky ve vhodném věku a já byl asi jenom o trochu starší…“
Znělo to toužebně. Dannil si mohl říkat a myslet, co chtěl – ale Tam pochyboval, že by se mu líbilo, kdyby musel vydržet to, co z Mata, Perrina a Randa udělalo lidi, kterými nyní byli. „Ujmi se velení nad touhle cháskou,“ řekl Tam a kývl na záložní lučištníky. „Postarám se, aby se Arganda s Galadem dozvěděli, že dostaneme posily.“
Pevara zoufale spřádala vzduch, zatímco kolem ní pršely silné trolločí šípy. Její poryv větru odfoukl šípy jako kameny, které rozčílený hráč smete z hrací desky. Zpocená ze všech sil držela saidar, spředla štít ze vzduchu a přesunula ho k obloze jako ochranu proti dalším střelám.
„Je to bezpečné!“ zaječela. „Běžte!“
Zpod převisu na prudkém svahu Výšin směrem k řece se vyřítila skupina vojáků. Shora padaly další tlusté černé šípy. Narážely do jejího štítu; zpomalilo je to natolik, že když prošly skrz, padaly pomalu jako peříčka.
Vojáci, kterým pomáhala, se úprkem hnali ke shromaždišti u Hawalského brodu. Jiní se rozhodli zůstat a bojovat s bandami trolloků, proudícími dolů ze svahů. Většina zplozenců Stínu zůstala na Výšinách, aby zajistila pozice a dokončila vyhánění lidí.
Kde? dolétla k ní Androlova divoká myšlenka jako tichý šepot uvnitř její mysli.
Tady, vyslala k němu. Nebyla to tak docela myšlenka, spíš obraz, pocit místa.
Vedle ní se otevřel průchod a jím proběhl Androl s Emarinem v patách. Oba drželi meče, ale Emarin se otočil, napřáhl ruku a otevřeným průchodem prolétl ohnivý záblesk. Z druhé strany se ozvalo zavřeštění. Lidské zavřeštění.
„Vy jste šli až k šarské armádě?“ vyptávala se Pevara. „Logain chtěl, ať zůstaneme pohromadě!“
„Takže teď se staráš o to, co chce?“ zazubil se Androl.
Jsi nesnesitelný, pomyslela si. Kolem nich s chřestěním dopadaly šípy na zem. Trolloci nad nimi vztekle hulákali.
„Pěkné tkanivo,“ řekl Androl.
„Děkuju.“ Podívala se na meč.
„Teď jsem strážce.“ Pokrčil rameny. „Tak bych tak aspoň mohl vypadat, ne?“
Dokázal trolloka na vzdálenost tří set kroků rozříznout průchodem vejpůl a přivolat oheň ze samotné Dračí hory, a stejně chtěl nosit meč. Usoudila, že je to mužská záležitost.
Slyšel jsem to, vyslal k ní Androl. „Emarine, ke mně. Pevaro Sedai, kdybys byla tak laskavá a souhlasila, že nás doprovodíš…“