Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
A potom… Kdo ví? Vždycky chtěl vyzkoušet svoje schopnosti proti jednomu ze Zaprodanců. Logain opět uchopil zdroj a držel zmítající se saidín, jako by to byl kroutící se had, jenž se ho snaží uštknout. Použil angrial, aby natáhl víc a pak do něj začala proudit síla od ostatních. Rozesmál se hlasitěji.
Gawyn se cítil unavený. Tak unavený… Během takového týdne příprav by si za normálních okolností odpočinul, ale dnes měl pocit, jako kdyby se trmácel desítky lig.
Nedalo se s tím nic dělat. Přinutil se věnovat pozornost průchodu ve stole před sebou, který shlížel na bojiště. „Víš jistě, že to nevidí?“ zeptal se Yukiri.
„Vím to jistě,“ odvětila. „Zkoušeli jsme to až do vyčerpání.“
Začínala být v otvírání těchto pozorovacích průchodů opravdu zběhlá. Tento vytvořila na stolku, který do svého tábora přinesli z Tar Valonu. Hleděl na bojiště, jako by to byla mapa.
„Pokud se ti opravdu podařilo udělat druhou stranu neviditelnou,“ řekla zamyšleně Egwain, „mohlo by to být vážně užitečné…“
„Zblízka by bylo snazší si průchodu všimnout,“ přiznala Yukiri. „Tenhle je tak vysoko na obloze, že ho nikdo nedokáže rozeznat.“
Gawynovi se nelíbilo, jak tam Egwain stojí a hlavu a ramena má nakloněné nad bitevním polem. Držel jazyk za zuby; průchod byl tak bezpečný, jak to jen šlo. Nemohl ji ochránit před vším.
„Světlo,“ řekl Bryne tiše, „trhají nás na kusy.“
Gawyn se na něj podíval. Ten muž odmítal všechny návrhy – i ty naléhavé – aby se vrátil na své statky. Trval na tom, že stále udrží meč; jenom mu nesmějí dovolit velet. Kromě toho, namítal, pod vlivem nátlaku může být kdokoli. Svým způsobem jim to, že o něm věděli, dávalo výhodu. Alespoň jeho mohli hlídat.
A Siuan to dělala a ochranářsky se držela jeho paže. Kromě nich byly ve stanu jen Silviana a Doesine.
Bitva se nevyvíjela dobře. Cauthon už ztratil Výšiny – původní plán zněl udržet se tam co nejdéle – a draci byli na kusy. Demandredův útok jedinou silou byl mnohem drtivější, než kdokoli z nich čekal. A ze severovýchodu dorazila další početná trollocká armáda a svírala Cauthonovy obránce proti proudu řeky.
„Co má v plánu?“ zeptala se Egwain a poklepávala na kraj stolku. Otvorem k nim doléhal vzdálený křik. „Jestli to tak půjde dál, naše armády budou obklíčeny.“
„Snaží se je nalákat do pasti,“ řekl Bryne.
„Jaké pasti?“
„Jenom hádám,“ řekl Bryne, „a Světlo ví, že mým hodnocením už se nedá věřit tak, jako kdysi. Zdá se, že má Cauthon v úmyslu vrhnout všechno do jediné bitvy, žádné zdržování, žádná snaha trolloky utahat. Jak to zatím vypadá, rozhodne se během pár dní. Možná hodin.“
„To zní přesně jako něco, co by Mat udělal,“ poznamenala Egwain odevzdaně.
„Tak mocná tkaniva,“ řekla Lelaine, „taková síla..
„Demandred je v kruhu,“ řekla Egwain. „Svědkové mluví o úplném kruhu. Něco, co nikdo neviděl od věku pověstí. A má sa’angrial. Někteří vojáci ho viděli – žezlo.“
Gawyn s rukou na meči sledoval boj, probíhající hluboko pod ním. Slyšel muže vřískat, jak na ně Demandred vysílal jednu ohnivou vlnu za druhou.
Náhle zaduněl Zaprodancův hlas a dolehl i vysoko do vzduchu. „Kde jsi, Luisi Therine! Viděli tě v přestrojení na všech bojištích. Jsi i tady? Bojuj se mnou!“
Gawyn sevřel meč. Vojáci proudili dolů po jihozápadním svahu Výšin, aby překročili brod. Pár skupinek se drželo na svazích a drakonýři – z Gawynova pohledu mrňaví jako hmyz – pomocí mezků táhli zbývající draky do bezpečí.
Demandred na prchající vojáky chrlil zkázu. Sám o sobě byl armáda, vyhazoval těla do vzduchu, nechával vybuchovat koně, pálil a ničil. Trolloci kolem něj zabírali Výšiny. Průchodem k nim doléhal jejich zvířecký jásot.
„Budeme se s ním muset vypořádat,“ řekla Silviana. „Brzy.“
„Snaží se nás vylákat,“ řekla Egwain. „Má ten sa’angrial. Mohli bychom sami postavit kruh dvaasedmdesáti, ale co pak? Nechat se chytit do jeho pasti? Dát se pobít?“
„Ale jakou jinou možnost máme, matko?“ zeptala se Lelaine. „Světlo. Zabíjí tisíce.“
Zabíjí tisíce. A oni tady stojí.
Gawyn couvl.
Zdálo se, že jeho odchodu si nevšiml nikdo kromě Yukiri, která dychtivě přistoupila blíž a zaujala místo vedle Egwain. Gawyn vyklouzl ze stanu, a když se na něj stráže podívaly, řekl, že potřebuje na vzduch. Egwain by to schvalovala. Cítila, jak je v poslední době unavený; několikrát se mu o tom zmínila. Víčka měl těžká, jako by mu je dolů táhlo železné závaží. Gawyn se zahleděl k potemnělé obloze. Slyšel vzdálené výbuchy. Jak dlouho bude prostě postávat kolem a nic nedělat, zatímco lidé umírají?
Slíbils to, připomněl si. Říkals, že jsi ochotný stát v jejím stínu.
To ale neznamenalo, že už nemůže dělat nic důležitého, ne? Zalovil v měšci a vytáhl prsten Krvavých nožů. Nasadil si ho a okamžitě se mu vrátila síla a únava se vytratila.
Zaváhal, pak vytáhl zbývající prsteny a také si je nasadil.
Na jižním břehu řeky Mory, před ruinami severovýchodně od pahorku Dašar, přivolal Tam al’Thor prázdnotu, jak ho to kdysi před lety naučil Kimtin. Tam si představil jediný plamen a nalil do něj všechny své emoce. Uklidnil se a pak ho klid opustil a nezůstalo nic. Jako nově natřená stěna, nádherná a bílá, kterou právě namalovali. Všechno se rozplynulo.
Tam byl prázdnota. Natáhl luk, ohnul dobrý černý tis a šípem se dotkl tváře. Zamířil, ale byla to jen formalita. Když byl tak hluboce ponořen v prázdnotě, udělá šíp přesně to, co mu přikáže. Nevěděl to, o nic víc, než slunce vědělo, že vyjde, nebo větve, že z nich opadá listí. Toto nebyly věci, které jste znali-, ale věci, které byly.
Vystřelil, tětiva práskla a šíp provrtal vzduch. Následoval další a další. Vyslal jich do vzduchu pět naráz a při každém výstřelu počítal s měnícím se větrem.
Padlo prvních pět trolloků, kteří se pokoušeli dostat po jednom z několika mostů z vorů, které se jim tady podařilo přes řeku postavit. Trolloci nenáviděli vodu; děsila je dokonce i mělčina. Cokoli Mat udělal, aby řeku proti proudu ochránil, prozatím fungovalo a řeka stále tekla. Stín se ji pokusí zastavit. Pokoušel se ji zastavit. Po proudu čas od času připlul mrtvý trollok nebo mezek.
Tam střílel dál a připojili se k němu Abell a další muži z Dvouříčí. Občas mířili do masy nepřátel, aniž si vybrali určitého trolloka – třebaže jen vzácně. Obyčejný voják mohl střílet bez míření a předpokládat, že si jeho šíp najde cíl, ale dobrý dvouříčský lučištník ne. Vojáky vyšly šípy lacino, ale lesáky ne.
Trolloci padali ve vlnách. Vedle Tama a Dvouříčských natahovali své zbraně kušiníci a vypouštěli na zplozence Stínu jednu salvu za druhou. Mizelci vzadu poháněli trolloky biči a snažili se je nahnat přes vodu – s malým úspěchem.
Tamův šíp zasáhl mizelce přímo do místa, kde by měl mít oči. Muž jménem Bayrd, stojící nedaleko, který se opíral o sekeru a sledoval letící šípy, uznale hvízdl. Patřil ke skupině vojáků, rozmístěných hned za lučištníky, kteří se měli přesunout vpřed a chránit je, až mizelci trolloky přinutí přejít řeku.
Bayrd byl jeden z žoldnéřských velitelů, který se připojil k armádě, a přestože byl Andořan, ani on, ani ta přibližně stovka mužů, kterým velel, nemluvili o tom, odkud jsou. „Jeden z těch luků musím mít,“ řekl Bayrd svým druhům. „Ať shořím, vidíte to?“