Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Emarin se usmál. „Bod pro tebe. Ve hře rodů bys byl skvělý, Androle.“
„To bych neřekl,“ udělal Androl obličej. „Když jsem to zkusil naposledy, skoro jsem…“ zmlkl.
„Co?“
„Raději bych o tom nemluvil,“ řekl Androl a zrudl. Tohle životní období nebude vysvětlovat. Světlo, jestli budu pokračovat takhle, lidi si budou myslet, že si vymýšlím stejně jako Nalaam.
Emarin se obrátil a sledoval déšť, bušící do okna. „Pokud se pamatuji správně, rebelie v Knoksu uspěla jen nakrátko. Vláda šlechty se během dvou let obnovila a rebelanty vyhnali nebo popravili.“
„Ano,“ řekl Androl tiše.
„Takže tady to provedeme lépe,“ řekl Emarin. „Jsem tvůj člověk, Androle. Všichni jsme.“
„Ne,“ řekl Androl. „My patříme Černé věži. Jestli musím, povedu vás, ale tohle není o mně nebo o tobě nebo o kterémkoli jednom z nás. Budu velet, jenom dokud se nevrátí Logain.“
Pokud se kdy vrátí, dodal v duchu. Průchody do Černé věže už nefungují. Snaží se vrátit, ale je uvězněný venku?
„Tak dobře,“ řekl Emarin. „Co uděláme?“
Venku zahřmělo. „Nech mě přemýšlet,“ řekl Androl a zvedl svůj kus kůže a nástroje. „Dej mi hodinu.“
„Je mi líto,“ řekla tiše Jesamyn, klečící vedle Talmanese. „Nemůžu nic dělat. Tohle zranění je na moje schopnosti příliš.“
Talmanes přikývl a znovu ránu ovázal. Kůže na celém boku mu zčernala jako následkem strašlivých omrzlin.
Žena z rodinky se na něj se svraštěným čelem podívala. Byla to mladistvě vypadající žena se zlatými vlasy, i když u usměrňovaček to s jejich stářím mohlo být ošidné. „Jsem ohromená, že jsi ještě schopný chodit.“
„Nejsem si jistý, jestli by se to dalo nazvat chůzí,“ řekl Talmanes, kulhaje zpátky k vojákům. Pořád se dokázal belhat bez pomoci, většinou, ale hlava se mu točila častěji.
Guybon se dohadoval s Dennelem, který neustále ukazoval na mapu a gestikuloval. Ve vzduchu se vznášel takový závoj kouře, že si mnozí z mužů ovázali tváře kapesníkem. Vypadali jako tlupa zatracených Aielů.
„… z té čtvrti se stahujou dokonce i trolloci,“ trval Guybon na svém. „Příliš to tam hoří.“
„Trolloci se stahujou zpátky k hradbám po celým městě,“ opáčil Dennel. „Nechají město hořet celou noc. Jediná oblast, která není v plamenech, je ta, kde je brána. Tam zbořili všechny domy, aby vytvořili protipožární zeď.“
„Použili jedinou sílu,“ ozvala se zpoza Talmanese Jesamyn. „Cítila jsem ji. Černé sestry. Nedoporučovala bych vydat se tím směrem.“
Jesamyn byla jediná zbývající žena z rodinky; ostatní padly. Jesamyn nebyla dost silná na to, aby vytvořila průchod, ale přesto byla k užitku. Talmanes viděl, jak spálila šest trolloků, kteří pronikli jeho linii.
Tu šarvátku strávil vsedě vzadu, neboť ho přemohla bolest. Jesamyn mu naštěstí dala nějaké byliny, které mohl žvýkat. Sice se mu po nich zatmívalo v hlavě, ale bolest byla zvládnutelná. Bylo to, jako by měl tělo sevřené ve svěráku, který se pomalu utahuje, ale alespoň se dokázal udržet na nohou.
„Půjdeme nejrychlejší cestou,“ řekl Talmanes. „Ta čtvrť, která nehoří, je příliš blízko drakům; nebudu riskovat, že zplozenci Stínu Aludru a její zbraně objeví.“ Pokud už se tak nestalo.
Guybon se na něj zaškaredil, ale tohle byla operace Bandy. Guybon byl vítán, ale nebyl součástí jejich struktury velení.
Talmanesova jednotka pokračovala temným městem a dávala pozor, aby nepadla do léčky. Přestože věděli, kde přibližně skladiště leží, dostat se tam byl problém. Mnoho větších ulic blokovaly trosky, oheň nebo nepřátelé. Jeho muži se museli plížit uličkami tak klikatými, že dokonce i pro Guybona a ostatní z Caemlynu bylo těžké udržet zamýšlený směr.
Jejich cesta obcházela části města, které planuly tak spalujícím žárem, že nejspíš rozpouštěl dlažební kostky. Talmanes na ty plameny zíral, až měl sucho v očích, a pak své muže vedl dalšími oklikami.
Coul po coulu se přibližovali k Aludřinu skladišti. Dvakrát narazili na trolloky, slídící po uprchlících, které by mohli zabít. Skoncovali s nimi, když zbývající kušiníci sestřelili polovinu obou tlup dřív, než měli čas reagovat.
Talmanes vše sledoval, ale v boji už si nevěřil. To zranění ho příliš oslabilo. Světlo, proč si nevzal koně? To byla pitomost. Ale trolloci by ho stejně zahnali.
Moje myšlenky začínají bloudit v kruzích. Ukázal mečem do křižující uličky. Zvědové se rozběhli napřed a rozhlédli se oběma směry, než dali znamení, že je čistý vzduch. Sotva dokážu myslet. Nebude trvat dlouho a zmocní se mě temnota.
Nejdřív se ale postará, aby byli draci v bezpečí. Musí.
Talmanes vyklopýtal z uličky na známou ulici. Byli blízko. Budovy po jedné straně hořely. Sochy, které tam stály, vypadaly jako ubožáci uvěznění v plamenech. Kolem nich běsnil oheň a jejich bílý mramor pomalu černal.
Na druhé straně ulice vládlo ticho a nic tam nehořelo. Stíny, které sochy vrhaly, tančily a hrály si, jako hýřilové, kteří sledují, jak jejich nepřátelé hoří. Vzduch nesnesitelně páchl kouřem. Talmanesově omámené mysli připadalo, jako by se ty stíny – a hořící sochy – pohybovaly. Tančící stínové bytosti. Umírající krásky, sžírané chorobou rozežírající černající kůži, hodující na ní, zabíjející duši…
„Už jsme blízko!“ řekl Talmanes. Přinutil se do šouravého běhu. Nemohl si dovolit je zpomalovat. Jestli se ten oheň dostane ke skladišti…
Dorazili k vypálenému kusu země; oheň tady zřejmě hořel a zhasl. Kdysi tady stávalo velké dřevěné skladiště, ale zřítilo se. Teď už trámy jen doutnaly, na hromadě se sutí a napůl spálenými trolločími mršinami.
Muži se mlčky shlukli kolem něj. Ticho narušovalo jen praskání plamenů. Talmanesovi stékal po obličeji chladný pot.
„Přišli jsme pozdě,“ zašeptal Melten. „Sebrali je, že jo? Kdyby draci hořeli, vybuchovali by. Dorazili sem zplozenci Stínu, sebrali draky a vypálili to tu.“
Kolem Talmanese klesali vyčerpaní příslušníci Bandy na kolena. Je mi to líto, Mate, pomyslel si Talmanes. Snažili jsme se. Snažili…
Městem se rozezněl náhlé hromové prásknutí. Otřáslo Talmanesem až do morku kostí a muži vzhlédli vzhůru.
„Světlo,“ řekl Guybon. „Zplozenci Stínu používají draky?“
„Možná ne,“ odvětil Talmanes. Pocítil příval síly a opět se rozběhl. Jeho muži se seskupili kolem.
Při každém kroku mu do boku vystřelila krutá bolest. Proběhl ulicí se sochami; vpravo plameny, vlevo chladný klid.
BUM.
Ty výbuchy nezněly dost hlasitě, aby to mohly být draci. Odváží se doufat v Aes Sedai? Zdálo se, že Jesamyn při těch zvucích ožila a teď běžela v sukních mužům po boku. Jejich skupina oběhla roh dvě ulice od skladiště a vynořila se za zády vrčící jednotky zplozenců Stínu.
Talmanes s překvapivou zuřivostí zařval a oběma rukama zvedl meč. Oheň z rány se mu rozšířil po celém těle; hořely mu dokonce i prsty. Měl pocit, jako by se stal jednou z těch soch, odsouzených shořet spolu s městem.
Usekl jednomu z trolloků hlavu dřív, než si ten bastard uvědomil jeho přítomnost, a pak se vrhl na další stvůru v řadě. Ta se téměř elegantně stáhla a obrátila k němu tvář bez očí. Její plášť se ve větru nevinil. Bledé rty se stáhly a vydralo se z nich zavrčení.