Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Uno měl za to, že není možné, aby tuhle zatracenou bitvu přežil. Překvapovalo ho, že vydržel až dosud. Vážně, jeho hlavu měl dostat ten proklatý Masema, nebo Seančani u Falme, nebo trolloci všude možně. Snažil se zůstat hubený, aby – až ho nacpou do jednoho z těch proklatých hrnců – chutnal zatraceně mizerně.
Zbraně zvané draci opět vystřelily a dělaly v hordách postupujících trolloků obrovské díry. Uno si zakryl uši rukama. „Varujte chlapa, když to děláte, vy zatracený bobky z kozího…“
Přehlušil ho další výstřel.
Trolloci dole byli vyhozeni do vzduchu, když jim výbuchy draků rozprášily půdu pod nohama. Ta vejce poté, co je vystřelili z těch proklatých trubek, vybuchovala. Co jiného než jediná síla mohla donutit kov vybuchnout? Uno si byl jistý, že to zatraceně nechce vědět.
Talmanes přistoupil k okraji Výšin a prohlížel si škody. Připojila se k němu Taraboňanka, ta která tyto zbraně vymyslela. Rozhlédla se, spatřila Una a něco mu hodila. Malý kousek vosku. Taraboňanka si poklepala na ucho a pak se začala bavit s Talmanesem a rozkládala při tom rukama. On možná velel vojákům, ale žena byla odpovědná za ty vynálezy. Říkala mužům, kam draky umístit.
Uno zabručel, ale schoval si vosk do kapsy. Asi stočlenná pěst trolloků se probila výbuchem a Uno neměl čas starat se o uši. Popadl píku, sklonil ji a dal svým mužům znamení, ať udělají totéž. Všichni na sobě měli bílou barvu Věže; samotný Uno měl bílý tabard.
Vykřikoval rozkazy a připravil píku tak, že se postavil bokem poblíž vrcholku svahu a zvedl konec ratiště. Jednou rukou sevřel ratiště před sebou, aby mohl úder nasměrovat a dodat mu sílu; druhá ruka, kterou dlaní dolů svíral ratiště asi na délku paže od konce, bodne, až se trolloci dostanou na dosah. Za Unem stálo několik řad pikenýrů, připravených postupovat po úvodní srážce vpřed.
„Držte se s těma píkama, vy zatracení ovčáci!“ zařval Uno. „Držte se!“
Trolloci se drali do kopce a narazili do řady pík. Netvoři v čele se rozmachovali zbraněmi a snažili se srazit píky stranou, ale Unovi muži postoupili vpřed a trolloky nabodávali, často jednoho trolloka na dvě píky. Uno vyhekl, stáhl píku zpátky a vrazil ji jednomu z trolloků do krku.
„První řada, ustoupit!“ zaječel Uno a trhl pikou dozadu, aby ji vytáhl z trolloka, jehož zabil. Jeho druhové udělali totéž, vyprostili zbraně a nechali mrtvoly skutálet ze svahu.
Pikenýři v přední řadě ustoupili, zatímco mezi nimi postoupila vpřed druhá řada a vrazila píky do vrčících trolloků. Všechny řady se postupně vystřídaly vpředu, dokud o pár minut později nebyla celá jednotka trolloků mrtvá. „Dobrá práce,“ řekl Uno a zvedl píku, z jejíhož hrotu stékala po ratišti páchnoucí krev, do svislé polohy. „Dobrá práce.“
Zalétl pohledem k drakonýrům, kteří do trubek zasouvali další vejce. Kvapně vytáhl z kapsy vosk. Ano, mohli tuhle zatracenou pozici udržet. Mohli ji skutečně udržet, Jenom museli…
Výkřik shora ho zarazil dřív, než si strčil vosk do uší. Něco se zaduněním narazilo do země vedle něj. Z výšky sem spadla kovová koule s fáborky. „Zatracená seančanská kozo!“ zaječel Uno, podíval se nahoru a zahrozil pěstí. „Tohle mě málem trefilo do palice, ty milovníku plesnivých červů!“
Raken odlétal a jeho jezdec nejspíš neslyšel jediné slovo z toho, co Uno hulákal. Zatracení Seaněani. Uno se sklonil a vytáhl z koule vzkaz.
Stáhněte se dolů po jihozápadním svahu Výšin.
„To mě snad kopete, ne?“ zamumlal Uno. „Kopete mě do hlavy, zatímco spím. Alline, ty zatracenej pitomče, můžeš to přečíst?“
Allin, tmavovlasý Andořan, nosil poloviční, po stranách vyholený plnovous. Uno si vždycky myslel, že takové vousy vypadají zatraceně směšně.
„Ústup?“ řekl Allin. „Teď?“
„Oni se zatraceně úplně zbláznili,“ prohlásil Uno.
Nedaleko od nich Talmanes s Taraboňankou mluvili s poslem – a podle toho, jak se Taraboňanka mračila, dostávali stejnou zprávu. Ústup.
„Cauthon by měl raději zatraceně vědět, co dělá,“ vrtěl Uno hlavou. Pořád nechápal, proč by někdo Cauthonovi vůbec nad něčím svěřil velení. Pamatoval si na toho kluka s vpadlýma očima, jak neustále po někom štěká. Napůl mrtvý, napůl rozmazlený. Uno zavrtěl hlavou.
Ale udělá to. Složil přísahu zatracené Bílé věži. Takže to udělá. „Dej to všem vědět,“ řekl Allinovi a nacpal si do uší vosk, neboť Aludra u draků připravovala poslední salvu, než ustoupí. „Stahujeme se z těch zatracenejch Výšin a…“
Una doslova fyzicky zasáhl hlasitý zvuk, rozechvěl celé jeho tělo a bezmála mu proklatě zastavil srdce. Narazil hlavou do země dřív, než si uvědomil, že spadl.
Mrkáním vyháněl prach z očí, sténal a převaloval se, když další záblesk, a po něm ještě jeden udeřil do Výšin v místě, kde stáli draci. Blesky! Jeho vojáci klečeli se zavřenýma očima a rukama si přikrývali uši. Talmanes už byl ale na nohou a vykřikoval rozkazy, které Uno stěží slyšel, a mával na své muže, ať se stáhnou.
Ze šarské armády za trolloky vystoupal tucet obrovských a neuvěřitelně rychlých ohnivých koulí. Uno zaklel a vrhl se do úkrytu do prolákliny jen pár okamžiků předtím, než se celý kopec otřásl jako při zemětřesení. Zasypaly ho hroudy hlíny a téměř ho pohřbily.
Všechno se na ně vrhlo. Všechno. Zdálo se, že se všichni zatracen usměrňovači v šarské armádě najednou zaměřili na Výšiny. Jeho lidé měli Aes Sedai, jejichž úkolem bylo chránit draky, ale jak to tak vypadalo, budou mít co dělat, aby se tomuhle ubránily!
Útok trval zdánlivě celou věčnost. Když odezněl, Uno se vyplazil z úkrytu. Část těch draků byla na kusy a Aludra společně s drakonýry se je snažili zachránit a ochránit zbytek. Talmanes, který si k hlavě tiskl zakrvácenou ruku, křičel. Uno si vytáhl z jednoho ucha vosk – který mu pravděpodobně zachránil sluch – a namáhavě se prodral k Talmanesovi.
„Kde jsou vaše zatracený Aes Sedai?“ zakřičel. „Mají tomu zatraceně zabránit!“
Měli jich čtyři tucty a jejich úkolem bylo přesekávat ve vzduchu tkaniva nebo je srážet stranou, aby ochránily draky. Tvrdily, že dokážou Výšiny ochránit před čímkoli kromě příchodu samotného Temného. Teď byly v troskách, když blesky udeřily přímo doprostřed nich.
Trolloci opět postupovali vzhůru do svahu. Uno nařídil Allinovi, aby seřadil pikenýry a udržel nestvůry z dosahu, a pak se s několika vojáky rozběhl k Aes Sedai. Přidal se ke strážcům, pomáhal ženám vstávat a hledal jejich velitelku.
„Kwameso Sedai?“ zeptal se Uno, když našel Aes Sedai, která tomu velela, jak se oprašuje. Štíhlá Arafellanka si tlumeně mumlala pod vousy.
„Co to bylo?“ zeptala se.
„No…“ řekl Uno.
„Tebe jsem se neptala,“ řekla a pátravě si prohlížela oblohu. „Einare! Proč sis těch tkaniv nevšiml?“
Přiběhl k nim jeden z aša’manů. „Objevily se tak rychle. Byly u nás dřív, než jsem vás stačil varovat. A… Světlo! Kdokoli je poslal, byl silný. Silnější, než jsem kdy viděl, silnější než…“
Vzduch za nimi proťala čára světla. Byla obrovská, stejně dlouhá jako pevnost Fal Dara. Otočila se kolem vlastní osy a otevřel se ohromný průchod, který rozsekl Výšiny uprostřed. Na druhé straně stál muž v zářivé zbroji ze stříbrných, mincím podobných kroužků, s tmavými vlasy a silným nosem. Neměl přilbu. Před sebou držel zlaté žezlo, jehož konec měl tvar přesýpacích hodin či snad nádherného poháru.