Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Elain dovolila Birgitte, aby jí pomohla sesednout – Světlo, začínala si připadat tak nemotorná. Cítila se jako loď v suchém doku. Dopřála si chvilku, aby se uklidnila. Vyrovnaný výraz, emoce pod kontrolou. Upravila si vlasy, uhladila šaty a vešla do domu.
„Co,“ zařvala, když vešla dovnitř, „si ve jménu zatracenýho dvouprstýho trolločího prasete myslíš, že děláš, Matrime Cauthone?“
Nepřekvapilo ji, když se muž, který zvedl hlavu od stolu s mapami, té nadávce usmál. Měl svůj klobouk a přes velice hezké hedvábné šaty, které vypadaly ušité tak, aby se hodily k barvě klobouku, a s opracovanou kůží na manžetách a límci, aby to nevypadalo tak nesourodě, navlečený kabát. Zavánělo to jakýmsi kompromisem. Proč měl ale na klobouku růžovou stuhu?
„Nazdar, Elain,“ řekl Mat. „Napadlo mě, že určitě brzo budu mít to potěšení tě vidět.“ Ukázal ke křeslu v červené a zlaté barvě Andoru, které stálo u jedné stěny. Bylo důkladně čalouněné a na stolku vedle něj stál šálek kouřícího horkého čaje.
Ať shoříš, Matrime Cauthone, pomyslela si. Kdys začal být tak chytrý?
Seančanská císařovna seděla na vlastím trůnu v čele místnosti s Min po boku, zavinutá v takovém množství zeleného hedvábí, že by vystačilo na zásobování obchodu v Caemlynu po dobu dvou týdnů. Elain neušla skutečnost, že Fortuonin trůn je o dva prsty vyšší než ten Elainin. Zatracená, nesnesitelná ženská. „Mate. Máš v táboře draghkary.“
„Ať shoří,“ řekl. „Kde?“
„Měla jsem říct, že jsi měl v táboře draghkary,“ opravila se Elain. „Vyřídili jsme je. Musíš říct svým lučištníkům, ať dávají větší pozor.“
„Řekl jsem jim to,“ postěžoval si Mat. „Zatracenej popel. Běžte je někdo zkontrolovat, já..
„Vznešený princi!“ řekl seančanský posel, který se prosmýkl dveřmi. Padl na kolena a plynule se sklonil tváří k zemi, aniž přestal mluvit. „Lučištnický val padl! Napadl ho šarský předvoj – zamaskovali útok kouřem z ohnivých koulí.“
„Krev a zatracenej popel!“ řekl Mat. „Okamžitě tam dolů pošlete šestnáct damane a sul’dam Pošlete zprávu severním jednotkám lučištníků a přiveďte družstva čtyřicet dva a padesát. A vyřiďte zvědům, že jestli ještě jednou dopustí něco takového, nechám je zmrskat.“
„Vznešený,“ řekl zvěd, vyškrábal se na nohy, zasalutoval a vycouval z místnosti, aniž zvedl hlavu, aby se tak vyhnul nebezpečí, že se Matoví podívá do očí.
Celkově vzato na Elain udělalo dojem, jak dobře zvěd sloučil úctu a hlášení. Taky se jí z toho dělalo nevolno. Žádný vládce by od svých poddaných neměl požadovat něco takového. Síla země vycházela ze síly jejího lidu; zlomte je, a zlomíte si vlastní páteř.
„Věděls, že přijdu,“ řekla Elain poté, co Mat svým pobočníkům vydal další rozkazy. „A předvídal jsi hněv, který tvoje změna plánů vyvolá. Ať shoříš, Matrime Cauthone, proč jsi měl pocit, že je to nutné? Myslela jsem, že náš plán bitvy je dobrý.“
„Byl,“ řekl Mat.
„Tak proč ho měnit!“
„Elain,“ zalétl k ni Mat pohledem. „Všichni mi proti mý vůli předali velení, protože Zaprodanci nemůžou změnit, co si myslím, je to tak?“
„Ano, taková byla základní představa,“ řekla Elain. „I když předpokládám, že to má míň co do činění s tvým medailonem než s tím, že máš příliš tvrdou palici, než aby do ní nátlak pronikl.“
„Zatraceně správně,“ řekl Mat. „Každopádně, pokud Zaprodanci používají nátlak na lidi v našem ležení, nejspíš měli na našich poradách nějaké ty špehy.“
„Asi ano.“
„Takže náš plán znají. Náš skvělý plán, který jsme tak dlouho připravovali. Znají ho.“
Elain se zarazila.
„Světlo!“ řekl Mat a zavrtěl hlavou. „První a nejdůležitější pravidlo o tom, jak vyhrát válku, je vědět, co udělá tvůj nepřítel.“
„Myslela jsem, že první pravidlo je dobře znát bojiště,“ odvětila Elain a založila si ruce.
„To taky. V každým případě si uvědomuju, že pokud nepřítel ví, co uděláme, musíme to změnit. Okamžitě. Špatný plány jsou lepší než ty, který náš nepřítel předvídá.“
„Proč tě nenapadlo předem, že se to stane?“ vyptávala se Elain.
Bezvýrazně se na ni podíval. Jeden koutek úst mu zacukal vzhůru a pak si stáhl klobouk, který mu zastínil klípec.
„Světlo,“ řekla Elain. „Tys to věděl. Strávil jsi celý týden plánováním a celou dobu jsi věděl, že to vyleješ do odpadu.“
„Tak to máš o mně příliš vysoký mínění,“ řekl Mat a znovu upřel pohled na mapy. „Myslím, že jedna moje část to možná celou dobu věděla, ale došlo mi to až těsně předtím, než sem Šařani dorazili.“
„Takže jaký je nový plán?“
Neodpověděl.
„Necháš si ho v hlavě,“ řekla Elain, které se náhle roztřásly nohy. „Budeš velet v bitvě a nikdo z nás nebude tušit, co, u Světla, plánuješ, co? Jinak by to někdo mohl zaslechnout a Stín by se o tom dozvěděl.“
Přikývl.
„Stvořitel nás ochraňuj,“ zašeptala.
Mat se zamračil. „Víš, přesně tohle řekla i Tuon.“
Na Výšinách si Uno tiskl ruce na uši, když draci kousek od něj dštili oheň na trolloky a Šařany na západ od nich. Ve vzduchu se vznášel štiplavý zápach a výstřely byly tak ohlušující, že neslyšel ani vlastní zatracené klení.
Dole pod ním jezdci Lana Mandragorana objížděli křídla útočící armády a drželi ji pohromadě, aby mohli draci napáchat víc škody. Šařané s sebou měli trolloky. Také měli usměrňovače, spoustu usměrňovačů. Dál proti proudu řeky se ze severovýchodu blížila další velká armáda trolloků, ta, která napáchala tolik škody na Dai Šanových silách a brzy dorazí na Merrilorské pole.
Draci na chvíli umlkli a drakonýři jim zase do chřtánů cpali to, díky čemu střílejí. Uno neměl v úmyslu se k nim zatraceně přiblížit. Určitě nosili smůlu. Tím si byl jistý.
Drakonýrům velel šlachovitý Cairhieňan a Unovi tihle lidi nikdy nebyli moc k užitku. Kdykoli promluvil, zatraceně se na něj mračili. Tenhle seděl nafoukané na koni, a když draci znovu vystřelili, ani sebou necukl.
Amyrlin se spojila s těmihle muži a také se Seančany. Uno si nehodlal stěžovat, proklatě. Potřebovali každý meč, který mohli mít, včetně Cairhieňanů a zatracených Seančanů.
„Líbí se ti naši draci, kapitáne?“ zavolal na Una velitel, Talmanes. Kapitán. Una zatraceně povýšili. Teď velel jednotce nově zverbovaných pikenýrů a lehké jízdy Věže.
Neměl by velet vůbec ničemu; jako obyčejný voják byl úplně spokojený. Ale měl výcvik i zkušenosti z boje, což bylo něco, co v této době nebylo tak snadno k mání, nebo tak to alespoň královna Elain řekla. Takže teď z něho byl zatracený důstojník, který velel jízdě a ještě pěšákům! Tedy, s píkou to uměl, když už ji musel použít, ačkoli obvykle dával přednost boji na koni.
Jeho muži byli připravení bránit okraj Výšin, pokud by se nepřítel dostal nahoru na svah. Zatím tomu lučištníci, rozmístění před drakonýry, zabránili, ale brzy se budou muset stáhnout, a pak se o to zatracené bojování postarají zpropadení vojáci. Dole se Šařané stáhli bokem, aby hlavní síle trolloků umožnili zaútočit na svah.
Pikenýři budou postupovat proti trollokům a píky tady pěkně zaberou, protože trolloci budou útočit směrem vzhůru. Přidejte k tomu nějakou proklatou jízdu na křídlech a zatracené lučištníky, co střílejí skrz průchody vysoko ve vzduchu, a nejspíš tady mohli sedět celé dny. Možná týdny. A až je početní přesila začne zatlačovat, budou ustupovat coul po coulu a držet se zuby nehty.