Vzpomínka na světlo

Elain mávla, aby upoutala Birgittinu pozornost. Na začátku se zpěv draghkarů neozval shora, ale z tábora. Elain ukázala tím směrem, pobídla Měsíční stín k chůzi a vedla své vojáky mezi Seančany. Všude kolem leželi lidé a s otevřenou pusou zírali na oblohu. Mnozí z nich dýchali, ale hleděli mrtvýma očima. Draghkarové pohltili jejich duše, ale těla nechali naživu, jako když boháč odřízne kůrku z chleba.

Lajdáckost. Z téhle letky draghkarů – Světlo, bylo jich hodně přes stovku – se každý mohl zmocnit jednoho člověka, zabít ho a pak se stáhnout dřív, než někdo odhalí jejich přítomnost. Ve vzdáleném řevu bitvy – troubící rohy, dunící draci, syčící ohnivé koule, všechno to, co Elain nyní cítila, ale s narušeným sluchem stěží rozeznávala – se útok draghkarů schoval. Tvorové mohli udeřit a odletět, ale byli nenasytní.

Její gardistky se rozptýlily a pustily se do překvapených draghkarů, z nichž mnozí ještě drželi vojáky. Z hlediska síly paží nebyli ti tvorové dobří bojovníci. Elain čekala a připravovala si tkaniva. Draghkary, kteří se pokusili odletět, vypálila z oblohy.

Jakmile byli poslední z nich mrtví – přinejmenším z těch, které viděla – mávnutím přivolala Birgitte. Vzduch ostře páchl spáleným masem. Elain nakrčila nos a natáhla se dolů ze sedla, aby vzala Birgittinu hlavu do dlaní a vyléčila jí sluch. Přitom začaly děti kopat. Reagovaly tak na to, že někoho léčí, nebo to byla jen její představivost? Elain si jednou rukou přidržela břicho, zatímco Birgitte poodstoupila a rozhlédla se.

Strážkyně založila šíp a Elain ucítila její leknutí. Birgitte vystřelila a z úkrytu uvnitř nedaleko stojícího stanu se vypotácel draghkar. Za ním vyklopýtal Seančan s nevidoucíma očima. Přerušili draghkara uprostřed krmení; ten ubožák už to nikdy nebude mít v hlavě v pořádku.

Elain obrátila koně a spatřila pár seančanských vojáků, jak se sem hrnou. Birgitte si s nimi promluvila a pak se obrátila, aby něco řekla Elain. Elain jen zavrtěla hlavou a Birgitte zaváhala a pak Seančanům řekla ještě něco.

Elaininy stráže ji znovu obklopily a nedůvěřivě Seančany pozorovaly. Elain tomu pocitu dokonale rozuměla.

Birgitte jí pokynula, ať jede, a společně pokračovaly směrem, kterým mířily předtím. V tu chvíli k nim přistoupily damane a sul’dam a – nečekaně – uklonily se Elain. Možná jim ta Fortuona přikázala, aby cizím vládcům prokazovaly úctu.

Elain zaváhala, ale co měla dělat? Mohla se kvůli léčení vrátit do vlastního tábora, ale to by zabralo čas a ona si naléhavě potřebovala promluvit s Matem. K čemu bylo strávit celé dny vymýšlením plánů bitvy, když je hodlal úplně odvrhnout? Věřila mu – Světlo, musela mu věřit – ale přesto by ráda věděla, k čemu se chystá.

Vzdychla a pak natáhla nohu k damane. Žena se zamračila a zalétla pohledem k sul’dam. Zdálo se, že to obě považují za urážku. Elain to tak rozhodně mínila.

Sul’dam přikývla a její damane se natáhla a dotkla se Elaininy nohy těsně nad botou. Elaininy pevné boty vypadaly, jako by je nosil voják a ne královna, ale neměla v úmyslu vyjet do bitvy ve střevících.

Tělem jí projela krátká ledová vlna léčení a sluch se jí pomalu vrátil. Nejdřív nízké tóny. Výbuchy. Vzdálené dunění draků, šum nedaleké řeky. Hlasy několika Seančanů. Pak se ozvaly středně vysoké tóny a nakonec záplava zvuků. Šustění plachtoviny, křik vojáků, troubení rohů.

„Řekni jim, ať vyléčí ostatní,“ řekla Elain Birgitte.

Birgitte zvedla obočí a nejspíš se divila, proč Elain prostě nevydá rozkaz sama. Nu, tihle Seančané věnovali velkou pozornost tomu, kdo s kým může mluvit. Elain je nepoctí tím, že by s nimi mluvila přímo.

Birgitte předala rozkaz a sul’dam sevřela rty do úzké čárky. Hlavu měla po stranách vyholenou; patřila k urozeným. Dá-li Světlo, Elain se podařilo ji znovu urazit.

„Udělám to,“ řekla žena. „Ačkoli nechápu, proč by se někdo z vás chtěl nechat léčit zvířetem.“

Seančané nevěřili, že by měli damane nechat používat léčení. Alespoň to neustále tvrdili – což jim nebránilo v tom, aby své zajaté ženy zdráhavé tato tkaniva neučili, když teď na vlastní oči viděli, jakou výhodu to v bitvě představuje. Podle toho, co Elain slyšela, ale urození jen zřídka léčení přijali.

„Pojďme,“ řekla Elain a vyrazila vpřed. Mávla na své vojáky, aby zůstali a nechali se vyléčit.

Birgitte si ji změřila pohledem, ale nic nenamítala. Birgitte nasedla na koně a společně jely dál směrem k budově seančanského velitelství. Přízemní stavba zhruba velikosti malého statku stála ve velké rozsedlině s vysokými stěnami na jižním úpatí pahorku Dašar – přesunuli ji sem z vrcholku, protože Mat se obával, že tam bude příliš na ráně. V krátkých rozestupech se budou vracet nahoru na Dašar, aby dohlíželi na průběh bitvy.