Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Ty,“ řekla Egwain, „a soudit?“
„Já vím,“ přikývl Mat. „Zatracená spousta práce, jestli se ptáš mě. Celý den se gardistům vyhýbám a snažím se ukrást si trochu času pro sebe.“
„Trocha poctivé práce by tě nezabila, Mate.“
„No tak, víš, že to není pravda. Být voják je poctivá práce a pořád to někoho zabíjí.“
Gawyn Trakand se očividně připravoval na to, že se jednou stane Aes Sedai, protože do Mata neustále zabodával pohledy, na které by i Moirain byla pyšná. Tak ať. Gawyn byl princ. Jeho vychovávali k tomu, aby dělal věci, jako je vynášení rozsudků. Nejspíš každý den při obědě posílal pár lidí na šibenici, aby nevyšel ze cviku.
Ale Mat… Mat nebude přikazovat, aby někoho popravili, a tím to hasne. Minuli skupinu Aielů, kteří spolu zápasili. Za těmihle Aiely Urien běžel? Jakmile prošli kolem – Mat se snažil ostatní přimět, aby šli rychleji, aby je Seančané nedohnali – popošel k Egwain blíž.
„Už jsi to našla?“ zeptal se tiše.
„Ne,“ řekla Egwain a oči stále upírala před sebe.
Nebylo třeba vysvětlovat, co je to. „Jak jste tu věc mohli ztratit? Po vší té práci, co jsme zatraceně měli s tím, abychom ji našli?“
„My? Podle toho, co jsem slyšela, to byla mnohem víc zásluha Randa, Loiala a Hraničářů.“
„Já jsem tam byl,“ řekl Mat. „Přejel jsem celej zatracenej světadíl, ne? Ať shořím, nejdřív Rand, pak ty. Budou mě s tím pořád všichni otravovat? Gawyne, chceš se přidat?“
„Ano, prosím.“ Znělo to dychtivě.
„Sklapni,“ řekl Mat. „Zdá se, že nikdo kromě mě si to nepamatuje správně. Honil jsem se za tím zatraceným rohem jako blázen. A dodávám, že to díky tomu, že jsem na tu věc zatroubil, jste všichni mohli z Falme utýct.“
„Takhle si to pamatuješ?“ zeptala se Egwain.
„Jasně,“ řekl Mat. „Chci říct, mám v tom nějaký díry, ale většinou jsem si to poskládal dohromady.
„A ta dýka?“
„Ta cetka? S tou je sotva nutný ztrácet čas.“ Přistihl se, jak si sahá na bok, kde ji kdysi nosíval. Egwain zvedla obočí. „Každopádně o to nejde. Budeme ten zatracenej nástroj potřebovat, Egwain. Budeme ho potřebovat.“
„Naši lidi ho hledají,“ řekla. „Nejsme si přesně jistí, co se stalo. Jsou tam zbytky po cestování, ale už je to nějakou dobu a… Světlo, Mate. Snažíme se. Přísahám. Není to to jediné, co nám Stín v poslední době ukradl…“
Podíval se na ni, ale ona mu víc neprozradila. Zatracená Aes Sedai. „Viděl už někdo Perrina?“ zeptal se. „Nechci být ten, kdo mu poví, že jeho žena zmizela.“
„Nikdo ho neviděl,“ řekla Egwain. „Předpokládám, že pomáhá Randovi.“
„Pche,“ řekl Mat. „Můžeš mi otevřít průchod na vršek Pahorku?“
„Myslela jsem, že chceš jít do mého tábora.“
„Je to cestou,“ řekl Mat. Svým způsobem. „A ti smrtonoši to nebudou čekat. Ať shořím, Egwain, ale myslím, že uhodli, kam míříme.“
Egwain – poté, co se na chvilku zastavila – mu otevřela průchod na místo pro cestování na vrcholku Pahorku. Prošli skrz.
Pahorek Dašar, vyšší než kopec a menší než hora, se poblíž středu bojiště zvedal do výšky více než třiceti kroků. Skalní formace byla neschůdná a průchody představovaly jediný způsob, jak se dostat nahoru. Odtud budou moct Mat a jeho velitelé sledovat celou bitvu.
„Nikdy jsem nepoznala nikoho jiného,“ řekla mu Egwain, „kdo by tak tvrdě pracoval, aby se vyhnul tvrdé práci, Matrime Cauthone.“
„Nestrávila jsi dost času mezi vojáky.“ Mat mávl na muže, kteří mu salutovali, když vycházel z místa pro cestování.
Zahleděl se na sever k řece Moře a do Arafelu za ní. Pak na severovýchod směrem k ruinám toho, co kdysi bývala nějaká pevnost či strážní věž. Na východ, k budované palisádě a lesu. Otáčel se dál, na jih, aby se podíval na řeku Erinin v dálce a zvláštní malý hájek vysokých stromů, o kterých Loial mluvil s tak posvátnou úctou. Tvrdili, že jim Rand dal vyrůst v průběhu setkání, na němž byla podepsána Smlouva. Mat se podíval na jihozápad k jedinému slušnému brodu přes Moru poblíž, kterému místní sedláci říkali Hawalský brod; za brodem na arafelské straně se táhly rozlehlé bažiny.
Na západě za Morou ležely výšiny Polov – asi třináct kroků vysoká planina se strmým úbočím na východě a pozvolnějšími svahy na zbývajících stranách. Mezi úpatím jihozápadního svahu a bažinami byl asi dvě stě kroků široký koridor, dobře ošlapaný poutníky, kteří využívali brod, aby se dostali z Arafelu do Šajnaru a naopak. Tyto krajinné prvky mohl Mat využít. Mohl je využít všechny. Bude to stačit? Cítil, jak jím něco škube a táhne ho na sever. Rand ho brzy bude potřebovat.
Někdo se k nim blížil po Pahorku a Mat se obrátil, připravený prchat, ale nebyla to Smrtonosná garda. Byl to jen Jur Grady, muž s ošlehanou tváří.
„Přivedl jsem ti ty vojáky,“ řekl Grady a ukázal. Mat viděl, jak na místo pro cestování poblíž palisády vychází průchodem malé vojsko. Stovka mužů z Bandy s krvavě rudou zástavou pod vedením Delama. Rudé paže doprovázelo asi pět set lidí v obnošených šatech.
„Jaký to mělo důvod?“ zeptal se Grady. „Předpokládám, že jsi tu stovku poslal na jih do vesnice, aby tam verbovali?“
Tohle a víc. Zachránil jsem ti život, chlape, pomyslel si Mat, který se snažil Delama ve skupině rozeznat. A pak se dobrovolně přihlásíš k tomuhle. Zatracenej blázne. Delam se choval, jako by to byl jeho osud.
„Vezmi je proti proudu řeky,“ řekl Mat. „Podle map je tu jenom jedno dobré místo, kde Moru přehradit, úzký kaňon pár lig na severovýchod odtud.“
„Dobře,“ řekl Grady. „Budou u toho usměrňovači.“
„Budete si s nima muset poradit,“ řekl Mat. „Hlavně ale chci, aby řeku bránilo těch šest set mužů a žen. Moc se nevystavuj nebezpečí. Nech Delama a jeho lidi, ať odvedou svoji práci.“
„Promiň,“ namítl Grady, „ale to nevypadá jako moc velká armáda. Většina z nich nejsou vycvičení vojáci.“
„Já vím, co dělám,“ řekl Mat. Doujám.
Grady zdráhavé přikývl a odešel.
Egwain Mata zvědavě pozorovala.
„Z tohohle boje se nemůžeme stáhnout,“ řekl Mat tiše. „Neustoupíme. Nemáme kam. Udržíme se tu, nebo všechno ztratíme.“
„Vždycky se dá ustoupit,“ řekla Egwain.
„Ne,“ odvětil Mat. „Už ne.“ Položil si ašandarei na rameno a druhou ruku natáhl dlaní vpřed. Prohlížel si krajinu a vzpomínky, jako by se před ním vynořovaly ze světla a prachu. Rion u kopce Hune. Naath a San ďma Šadar. Pád Pipkinu. Stovky a stovky bojišť, stovky vítězství. Tisíce mrtvých.
Mat sledoval, jak se po poli míhají výplody vzpomínek. „Mluvila jsi se správci zásobování? Dochází nám jídlo, Egwain. Rozvleklou válku, kdy budeme bojovat a ustupovat, nemůžeme vyhrát. Když to uděláme, nepřítel nás udolá. Jako Eyal v maighandských taženích. Jakkoli jsme na tom špatně, teď jsme nejsilnější. Ustupme a odsoudíme se k hladovění, zatímco nás trolloci pobijí.“
„Rand,“ řekla Egwain. „Musíme jen vydržet, než vyhraje.“
„To je pravda jen zčásti,“ řekl Mat a obrátil se k Výšinám. Vnitřním zrakem viděl, co by mohlo přijít, různé možnosti. Představoval si na Výšinách jezdce jako stíny. Jestli se Výšiny pokusí udržet, neuspěje, ale možná.. „Jestli Rand prohraje, bude to jedno. Kolo bude zatraceně rozbitý, a když budeme mít štěstí, nezbude z nás nic. S tím nemůžeme nic dělat. Ale je tady jedna věc. Pokud udělá to, co má, pořád bychom mohli prohrát — prohrajeme, pokud ty armády Stínu neporazíme.“