Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Urien měl zářivě zrzavé vlasy, ostříhané nakrátko až na pramen vzadu. Když Mata míjel, zvedl ruku. „Jsou rozčilení, Matrime Cauthone,“ řekl, aniž se zastavil. „Myslím, že jdou sem.“
„Díky,“ řekl Mat. „Máš to u mě.“
Aiel se v běhu obrátil a chvilku běžel pozpátku obrácený k Matoví. „Jenom vyhraj tuhle bitvu! Vsadil jsem měch oosquai, že uspěješ.“
Mat si odfrkl. Jediné, co ho znepokojovalo víc než klidný Aiel, byl Aiel, co se usmívá. Sázka? Na výsledek bitvy? Co to bylo za sázku? Kdyby prohráli, nikdo by nepřežil tak dlouho, aby si vybral…
Mat se zamračil. Vlastně to byla docela dobrá sázka. „S kým ses to vsadil?“ zavolal Mat. „Uriene?“ Ale muž byl už příliš daleko, než aby ho slyšel.
Mat zabručel, ale podal svou sekeru jednomu z lidí, co tu stáli, štíhlé Tairence. „Ať jsou v řadě, Cynd.“
„Ano, urozený pane Cauthone.“
„Nejsem žádnej zatracenej urozenej pán,“ řekl Mat ze zvyku, když si bral ašandarei. Vydal se pryč, pak se obrátil, aby se podíval, jak se palisáda staví, a zahlédl hrstku smrtonošů, kteří šli kolem řad pracujících lidí. Jako vlci mezi ovcemi. Mat pospíchal dál.
Jeho vojska neměla na přípravy moc času. Průchody jim poskytly před trolloky náskok, ale neunikli jim. Světlo, nebylo úniku. Mat si ale mohl vybrat bojiště a tenhle Merrilor bude nejlepší.
Je to, jako si vybírat místo pro vlastní hrob, pomyslel si Mat. Jasně, především bych byl rád, kdybych si ho vůbec vybírat nemusel.
Palisáda se zvedala před lesy na východě bitevního pole. Neměl čas takovou palisádou rozdělit nebo obehnat celý prostor a stejně by to nedávalo příliš smysl. S těmi šarskými usměrňovači mohl Stín takové palisády prorazit jako meč hedvábí. Ale alespoň nějaké palisády s ochozem poskytnou jeho lučištníkům vyvýšenou pozici ke střelbě na trolloky.
Mat tady měl dvě řeky, s nimiž mohl pracovat. Řeka Mora tekla na jihozápad mezi Polovem a pahorkem Dašar. Její jižní břeh ležel v Šajnaru, severní v Arafelu. Vtékala do řeky Erinin, která tekla přímo na západ podél jižního okraje pole.
Tyto řeky jim poslouží lépe než jakékoli hradby, zvlášť teď, když má patřičné zdroje, aby je řádně bránil. Tedy pokud se tomu dalo říkat zdroje. Půlka jeho vojáků byla nová jako jarní tráva a druhá půlka minulý týden skoro zemřela v boji. Hraničáři přišli o dva muže ze tří – Světlo, dva ze tří. Menší armáda by se rozpadla.
Když započítá všechny, co má, tak až trolloci dorazí, budou mít přesilu čtyři na jednoho, alespoň podle hlášení Nebeských pěstí. Bude to pěkně zapeklitá situace.
Mat si stáhl klobouk níž a pak se poškrábal vedle nového klípce, který mu dala Tuon. Červená kůže. Líbil se mu.
„No no,“ řekl, když míjel pár nových rekrutů věžové gardy. Bojovali holemi – hroty, které se na ně připevní, se dosud kovaly. Vypadalo to, že ti muži ublíží spíš sobě navzájem, než nepříteli.
Mat jednomu z mužů podal ašandarei a pak si vzal od druhého hůl, zatímco ten první spěšně salutoval. Většina z nich nebyla dost stará na to, aby se holila častěji než jednou měsíčně. Jestli má ten kluk, jehož hůl si vzal, víc než patnáct, Mat sní vlastní boty. Ani si je nejdřív neuvaří!
„Nemůžete se krčit pokaždý, když hůl něco trefí,“ řekl Mat. „Zavřete na bojišti oči, a jste mrtví. Copak jste minule nedávali pozor?“
Mat zvedl hůl, ukázal jim, kde ji chytit a pak s nimi nacvičoval obranu, jak mu to kdysi dávno ukázal jeho otec, když byl Mat ještě dost mladý na to, aby si myslel, že by boj mohla být zábava. Postupně udeřil na každého z nových rekrutů a nutil je ránu odrazit, až se sám zpotil.
„Ať shořím, ale vy se to naučíte,11 řekl jim Mat hlasitě. „Zas tak moc by mi na tom nezáleželo, protože vypadáte, že máte rozumu jako pařez, ale když se necháte zabít, vaše matky budou čekat, že jim to napíšu. Upozorňuju, že nenapíšu. Ale mohl bych se při hraní kostek cítit trochu provinile, což nesnáším, takže dávejte pozor!“
„Urozený pane Cauthone?“ řekl mladík, který mu dal hůl.
„Já nejsem…“ Zmlkl. „No, ano, co je?“
„Nemůžeme se jenom naučit šermovat mečem?“
„Světlo!“ řekl Mat. „Jak se jmenuješ?“
„Sigmont, pane.“
„No, Sigmonte, kolik času myslíš, že máme? Možná bys mohl zajít ven, promluvit si s hrůzopány a zplozenci Stínu, a požádat je, aby mi dopřáli pár měsíců času, abych vás všechny moh pořádně vycvičit.“
Sigmont zrudl a Mat mu vrátil hůl. Kluci z města. Vzdychl. „Podívejte, jediný, co chci, je, abyste se dokázali bránit. Nemám čas udělat z vás skvělý válečníky, ale můžu vás naučit spolupracovat, udržet útvar a neuhýbat, až trolloci přijdou. Věřte mi, to vám pomůže víc, než nějaký elegantní šermování.“
Mladíci zdráhavé přikyvovali.
„Pusťte se zase do cvičení,“ řekl Mat, otřel si čelo a ohlédl se přes rameno. Zatracenej popel. Smrtonosná garda mířila jeho směrem.
Popadl ašandarei, odchvátal pryč a zabočil kolem stanu, jen aby zakopl o hlouček Aes Sedai, přicházejících po pěšině.
„Mate?“ zeptala se ho zprostředka skupiny žen Egwain. „Jsi v pořádku?“
„Oni mě zatraceně pronásledujou,“ řekl a vykoukl zpoza stanu.
„Kdo tě pronásleduje?“ zeptala se Egwain.
„Smrtonosná garda,“ řekl Mat. „Mám se vrátit do Tuonina stanu.“
Egwain mávnutím ruky poslala ostatní ženy pryč, takže s ní zůstaly jen její dva stíny – Gawyn a ta Seančanka. „Mate,“ řekla Egwain usouženě„ jsem ráda, že ses konečně rozhodl poslechnout rozum a odejít od Seančanů, ale nemohls s tím zběhnutím počkat až po bitvě?“
„Promiň,“ řekl, i když ji poslouchal jen napůl. „Ale můžeme jít dál k části ležení, která patří Aes Sedai? Tam za mnou nepůjdou.“ Možná. Jestli jsou všichni smrtonoši jako Karede, tak možná půjdou. Karede by skočil i za člověkem, co padá ze skály, jenom aby ho chytil.
Egwain vyrazila zpátky a zdálo se, že se na Mata zlobí. Jak to, že Aes Sedai dokázaly být tak dokonaly cituprosté, a přesto dát člověku najevo, že jsou na něj naštvané? A když už je o tom řeč, Aes Sedai by nejspíš taky za chlapem skočila ze skály, i kdyby jenom proto, aby mu – podrobně – vysvětlila, co všechno při tom pokusu o sebevraždu dělá špatně.
Mat si přál, aby v poslední době neměl tak často pocit, že ten člověk, co skáče ze skály, je on.
„Budeme muset vymyslet, jak Fortuoně vysvětlit, proč jsi utekl,“ řekla Egwain, když se přiblížili k ležení Aes Sedai. Mat ho umístil tak daleko od Seančanů, jak to bylo přijatelné. „To manželství bude představovat problém. Navrhuju, abys…“
„Počkat, Egwain,“ řekl Mat. „O čem to mluvíš?“
„Utíkáš před seančanskými strážemi,“ řekla Egwain. „Neposlouchal jsi… jistěže neposlouchal. Je milé vědět, že i když se svět rozpadá, něco málo se nemění. Cuendillar a Mat Cauthon.“
„Utíkám před nima,“ řekl Mat a ohlédl se přes rameno, „protože Tuon chce, abych dělal soudce. Pokaždý, když nějaký voják žádá císařovnu o milost za nějaký zločin, jsem já ten, kdo má zatraceně vyslechnout jeho případ!“