Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Ale…“
„Poslouchej!“ řekla Faile a ukázala do tmy.
V dálce se ozval tucet dalších zavřísknutí, která odpovídala na nářek umírajícího zvířete.
„Ten křik, stejně jako pach krve, přiláká další hrůzy. Jdeme. Pokud se dneska v noci dokážeme dostat hluboko do Spálených zemí, možná bychom mohli být v bezpečí. Vzburcuj tábor a naložte raněné na koně. Ať se všichni připraví na rychlý pochod. Pospěš si!“
Aravine přikývla a odspěchala. Faile se zahleděla směrem, kterým Harnan s Vaninem uprchli. Toužila se za nimi vypravit, ale stopovat je ve tmě by vyžadovalo pohybovat se pomaleji, a to by dnes v noci znamenalo smrt. Kromě toho, kdo ví, jaké zdroje má dvojice temných druhů k dispozici?
Budou prchat. A Světlo, doufala, že ji nepodvedli víc, než se zdálo. Kdyby Vanin nějak dokázal připravit falešný roh, napodobeninu, kterou zahodil, aby ji Faile mohla „zachránit“, když utíkal…
Nepoznala by to. Dorazila by do Poslední bitvy s falešným rohem a možná je všechny odsoudila k záhubě. Ta možnost ji strašila, zatímco lidé z karavany rychle vyráželi do tmy a doufali, že s pomocí Světla a štěstí uniknou nebezpečím, která noc ukrývá.
KAPITOLA 36
Co se nemění
S Randem něco nebylo v pořádku.
Nyneiva svírala stalagmit hluboko v Jámě smrti a držela se, aby ji vítr nevtáhl do prázdnoty před ní. Moirain to nazývala esencí Temného, ale nebyla by to pak pravá síla? A co hůř, byla-li jeho esence na světě, neznamenalo by to, že se dostal z věznice? Ať to bylo cokoli, jeho podstatou bylo čiré zlo a plnilo to Nyneivu hrůzou, jakou nikdy v životě necítila.
Byla to mocná síla, která do sebe vtahovala vše, co se nacházelo poblíž. Bála se, že když se pustí, mrští to dovnitř i jí. Ta síla už jí ukradla šátek a nechala ho zmizet. Kdyby ji ta prázdnota vtáhla do sebe, její život by skončil. Možná i její duše.
Rande! pomyslela si Nyneiva. Mohla by mu nějak pomoct? Stál před Moridinem a byli do sebe zaklesnutí, meč proti meči. Jakoby zmrazení v jediném okamžiku. Randovi stékal po tváři pot. Nemluvil. Ani nemrkl.
Nohou se dotkl temnoty. V tu chvíli strnul, stejně jako Moridin. Byli jako sochy. Kolem nich vyl vítr, ale zdálo se, že na ně nepůsobí tak, jako na Nyneivu. Takto strnulí už stáli dobrých patnáct minut.
Od chvíle, kdy jejich trojice vstoupila do jámy, aby se postavila Temnému, neuplynula celkem ani hodina.
Nyneiva sledovala, jak po zemi kloužou kameny a jsou nasávány do té temnoty. Její šaty se třepotaly a pleskaly jako v silném větru, stejně jako Moiraininy, která se choulila nedaleko a tiskla k jinému kamennému zubu. Pach síry, který se vznášel v jeskyni, byl tady naštěstí také vtahován do temnoty.
Nemohla použít jedinou sílu. Rand čerpal všechnu, kterou dokázala udržet, ačkoli se nezdálo, že s ní něco dělá. Mohla by se dostat k Moridinovi? Vypadalo to, že ani on se nemůže hýbat. Co kdyby ho praštila kamenem po hlavě? Bylo by to lepší než čekat.
Nyneiva vyzkoušela, jestli její váha dokáže překonat tah nicoty před ní, a lehce uvolnila sevření na stalagmitu. Okamžitě začala klouzat, takže se přitáhla zpátky.
Nestrávím Poslední bitvu přilepená ke kusu šutru! pomyslela si. Alespoň ne celou dobu ke stejnému. Musela riskovat a pohnout se. Jít přímo vpřed vypadalo nebezpečně, ale kdyby se posunula na bok… ano, kousek vpravo od ní byl další stalagmit. Podařilo se jí pustit a napůl sklouznout a napůl přeběhnout k vedlejšímu stalagmitu. Od něj si vybrala další, opatrně uvolnila stisk a místo toho popadla ten vedle.
Šlo to velice pomalu. Rande, ty zabedněnýpitomče, nadávala mu v duchu. Kdyby nechal vést kruh ji nebo Moirain, tak by možná mohly něco udělat, zatímco on bojuje!
Dostala se k dalšímu stalagmitu, ale pak se zastavila, protože vpravo něco uviděla. Málem zaječela. Choulila se tam nějaká žena, ukrytá u stěny a chráněná před větrem kameny. Zdálo se, že brečí.
Nyneiva se podívala na Randa, který byl ponořen v nehybném boji s Moridinem, a pak přistoupila k ženě. Stalagmitů tady bylo více, což znamenalo, že se Nyneiva mohla plazit bezpečněji, neboť kameny bránily temnotě, aby ji k sobě přitáhla.
Nyneiva se dostala až k ženě. Ta byla řetězem připoutaná ke stěně. „Alanno?“ překřičela Nyneiva vítr. „Světlo, co tady děláš?“
Aes Sedai mrkala na Nyneivu zarudlýma očima. Hleděla otupěle, jako by se jí vytratil rozum. Když si Nyneiva ženu prohlížela, všimla si, že Alanna má levou stranu těla zakrvácenou od nože, vraženého do břicha. Světlo! Nyneivě to mělo dojít z toho, jak bledou měla tvář.
Proč ji probodnout a nechat tady? Spojila se s Randem, uvědomila si Nyneiva. Světlo. Byla to past. Moridin taky nechal Alanu krvácet a pak se postavil Randovi. Až Alanna zemře, Rand – jako její strážce – zešílí vztekem a pro Moridina bude snadné ho zabít.
Proč si toho nevšiml? Nyneiva začala lovit z mošny byliny, ale pak se zarazila. Byly by v této situaci byliny vůbec k něčemu? Na vyléčení takového zranění potřebovala jedinou sílu. Nyneiva utrhla ženě kus šatů a vyrobila z nich obvaz a pak se pokusila natáhnout saidar potřebný k léčení.
Rand ho držel a nepustil. Zoufale se ho pokusila odstrčit, ale Rand držel pevně. Když se na něj pokusila zatlačit, sevřel ho ještě pevněji. Vypadalo to, že ho nějak usměrňuje, ale neviděla tkaniva. Něco cítila, ale s tím vyjícím větrem a zvláštní povahou jámy to bylo, jako když kolem ní zuří bouře. Síla v ní byla nějak zavinutá.
Zatraceně! Ona potřebuje saidar Nebyla to Randova chyba. Když vedl kruh, nemohl jí předat žádnou sílu.
Nyneiva tiskla niku k Alanninu zranění a připadala si bezmocná. Troufá si na Randa zavolat, aby ji uvolnil z kruhu? Kdyby to udělala, Moridin by se k ní nepochybně vrhl a napadl Alannu.
Co má dělat? Jestli tato žena zemře, Rand se přestane ovládat. To by nejspíš znamenalo jeho konec… a konec Poslední bitvy.
Mat sekerou sekl do dřeva, aby ho naostřil do špičky. „Vidíte,“ řekl, „nemusí to být dokonalý. Dokonalou tesařinu si nechte, až budete chtít okouzlit starostovu dceru.“
Muži a ženy, kteří ho pozorovali, s pochmurným odhodláním přikyvovali. Byli to sedláci, vesničané a řemeslníci, jako lidé, které znával v Dvouříčí. Mat jich měl pod svým velením tisíce. Nikdy by nečekal, že jich bude tolik. Dobří lidé z celé země přišli bojovat.
Mat měl za to, že jsou do posledního blázni. Kdyby on dokázal utéct, schovával by se někde ve sklepě. Ať shoří, zkusil by to.
V hlavě mu rachotily kostky, jako už od chvíle, kdy mu Elain předala velení nad všemi armádami Světla. Být zatracený ta’veren nestálo ani za dvě fazole.
Pokračoval v osekávání kůlu na palisádu. Jeden chlapík ho sledoval zvlášť pozorně, starý sedlák s tak tuhou kůží, že by se od ní trolločí meč nejspíš prostě odrazil. Z nějakého důvodu připadal Matoví povědomý.
Světlo spal ty vzpomínky, pomyslel si Mat. Tenhle chlapík mu nepochybně připomínal někoho z těch starých vzpomínek, které Mat dostal. Ano, asi to tak bude. Nedokázal si tak docela vzpomenout. Něco jako… dvoukolák? Mizelec?
„Tak pojď, Renalde,“ řekl chlapík jednomu ze svých společníků – dalšímu sedlákovi, podle vzhledu z Hraničních států. „Zajdeme dolů a podíváme se, jestli můžeme ostatní mládence popohnat.“
Dvojice zamířila pryč, zatímco Mat dokončil kůl a otřel si čelo. Natáhl se pro další kus dřeva – raději to těmhle ovčákům předvede ještě jednou – když kolem palisády, která už byla z větší části dokončená, přiběhla postava v cadin’soru.