Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Nechala jsem je umřít,“ zašeptala.
„Pche,“ řekla jí Kadsuane. „Ty nemůžeš za to, co udělala jedna ze Zaprodanců, dítě.“
„Ty to nechápeš,“ namítla Aviendha. „Byly jsme v kruhu a ony se pokusily z něj uvolnit – cítila jsem je – ale já jsem nevěděla, co se děje. Držela jsem jejich sílu, takže s ní nemohly bojovat. Nechala jsem je bezmocné.“
„No, tak odteď nenechávej ty, kdo jsou s tebou v kruhu, za sebou,“ řekla Kadsuane rázně. „Nemohlas vědět, co se stane.“
„Pokud budeš mít podezření, že je tahle žena někde nablízku, Aviendho,“ řekla Sorilea, „dáš vědět Kadsuane, mně nebo Amys. Není hanba přiznat, že je někdo příliš silný, než aby ses mu postavila sama. Společně tu ženu porazíme a ochráníme Kar’a’karna.“
„Tak dobře,“ řekla Aviendha. „Ale vy uděláte totéž pro mě. Vy všechny.“
Cekala. Kadsuane zdráhavé souhlasila a Sorilea také.
Faile se krčila v tmavém stanu. Teď, když byli blízko Thakan’daru, vzduch ještě ochladl. Přejela palcem po jílci nože, pomalu a rovnoměrně se nadechla a pak stejným způsobem vydechla. Nemrkajícíma očima zírala na stanové chlopně.
Uložila tam truhlu, v níž ukrývala roh, tak, aby jeden okraj vyčníval ven do tmy. Tady na hranicích Spálených zemí, obklopená údajnými spojenci, se cítila osaměleji než kdysi v šaidském táboře.
Předminulou noc ji zavolali ze stanu, aby si šla prohlédnout nějaké zvláštní stopy, kvůli nimž si lidé dělali starosti. Od chvíle, kdy se dostali ke Spáleným zemím tak blízko, o nikoho nepřišli – tato část plánu fungovala – ale stále vládlo velké napětí. Byla pryč jen pár minut, ale když se vrátila, truhla s rohem v jejím stanu byla nepatrně posunutá.
Někdo se pokusil ji otevřít. Světlo. Naštěstí se mu nepodařilo vypáčit zámek, a když se podívala, byl roh stále na svém místě.
Zrádcem mohl být kdokoli. Jeden z Rudých paží, vozka, příslušník Ča Faile. Poslední dvě noci se Faile, pokud šlo o truhlu, chovala obzvlášť ostražitě, dokonce až nápadně, aby zloději překazila plány. Dnes večer si pak postěžovala, že ji bolí hlava, a dovolila Setalle, aby jí uvařila čaj, který jí pomůže usnout. Odnesla si čaj do stanu, vůbec se ho nenapila a teď se krčila a vyčkávala.
Roh truhly, vykukující do noci, nebude možné přehlédnout. Pokusí se zloděj znovu? Pro jistotu z truhly roh vyndala a vzala ho s sebou, když šla odpovědět na volání přírody. Venku ho ukryla mezi kameny, a když se vrátila, poslala Ča Faile na hlídku pryč od svého stanu. Nelíbilo se jim, že ji mají nechat bez ochrany, ale Faile jim objasnila, že jí dělá starosti napětí mezi lidmi.
To by mělo stačit. Světlo, ať to stačí.
Hodiny plynuly, zatímco Faile se krčila stále ve stejné pozici, připravená vyskočit a spustit poplach, jakmile se někdo bude snažit vejít do jejího stanu. Určitě se o to pokusí dnes v noci, když je údajně nemocná.
Nic. Bolely ji svaly, ale nehýbala se. Zloděj mohl být tam venku ve tmě a čekat. Přemýšlet, jestli je ta správná chvíle udeřit, popadnout roh a utéct za svými pány. To…
Noc rozřízlo zaječení.
Faile zaváhala. Odvracení pozornosti?
Ten výkřik, pomyslela si, když odhadla směr. Ozval se… na západ odtud.
Blízko místa, kde ukryla roh. Faile zaklela a rychle se rozhodla. Truhla byla prázdná. Jestli se chytila na návnadu a skutečně šlo jen o pokus odvést pozornost, nic tím neztratí. Na druhou stranu, jestli zloděj předvídal, co udělá… vyběhla ze stanu, zatímco se ostatní vymotávali z pokrývek. Příslušníci Ča Faile se hnali táborem. Výkřik se ozval znovu.
Doprovázelo ho strašidelné skučení, jaké je předtím v dálce následovalo.
Prohnala se nějakou tenkou trávou s černými skvrnami. Na místě, kde vás mohla zabít i větvička, bylo bláhové běžet trávou, ale Faile nedokázala jasně myslet.
Doběhla na místo jako první, tam, kde ukryla roh. Nestál tam jen Vanin, ale také Haman. Vanin v silných pažích svíral Valerský roh, zatímco Haman bojoval s jakousi nestvůrou s tmavou kožešinou, křičel a mával mečem.
Vanin pohlédl na Faile a zbělel jako bělokabátníkova košile.
„Zloděj!“ zakřičela Faile. „Zastavte ho! Ukradl Valerský roh!“
Vanin vykřikl, odhodil roh, jako kdyby ho kousl, a pak se vrhl pryč. Světlo, na někoho tak tlustého dokázal utíkat pěkně rychle! Popadl Hamana za rameno a strhl ho stranou, zatímco stvůra znovu strašidelně zakvílela.
V dálce se ozval další řev. Faile sklouzla na zem, popadla roh a pevně ho k sobě přitiskla. Tihle muži nebyli obyčejní zloději. Nejenže prohlédli její plán, ale přesně odhadli, kam roh ukryla. Připadala si jako holka ze statku, která se právě ve městě nechala napálit při skořápkách.
Ti, kteří přiběhli s ní, zůstali ohromeně stát, ať už při pohledu na roh nebo na nestvůru. Tvor zavřískl. Vypadal jako nějaký druh medvěda s příliš mnoha tlapami, i když byl větší než kterýkoli jiný medvěd, co Faile kdy viděla. Potácivě se zvedla. Neměla čas rozhlížet se po zlodějích, protože stvůra se vrhla na Faileiny stráže. S vřískotem jednomu z Ča Faile utrhla hlavu.
Faile vykřikla a hodila po té věci nůž, zatímco Arrela ji sekla mečem do ramene. Právě v tu chvíli se přes kameny vedle Faile nemotorně přivalila druhá nestvůra.
Faile zaklela, uskočila a hodila nožem. Zasáhla – nebo ta věc přinejmenším vydala zvuk, který zněl vztekle a bolestivě. Když dorazil Mandevwin na koni a s pochodní, ukázalo se, že ti strašní tvorové mají hmyzí tváře s řadami dlouhých tesáků. Z jednoho vybouleného oka trčel Failein nůž.
„Chraňte urozenou paní!“ zaječel Mandevwin a hodil oštěpy Rudým pažím poblíž, které je vrazily do prvního tvora a odtlačily ho od krvácející Arrely, která odlezla pryč. Meč ale žena nepustila.
Faile ustoupila, zatímco Ča Faile se rozestavili kolem ní, a pak se podívala na to, co drží. Samotný Valerský roh, vytažený z pytle, v němž ho schovala. Mohla by na něj zatroubit…
Ne, pomyslela si. Je svázaný s Cauthonem. Pro ni by to byl jen obyčejný roh.
„Jen klid!“ řekl Mandevwin a ucouvl se svým válečným koněm, když se po něm jedna z bestií vrhla. „Verdine, Laandone, potřebujeme víc oštěpů! Běžte! Ty věci bojujou jako divočáci. Přilákejte je blíž a probodněte!“
Na jednu stvůru to zabralo, ale když Mandevwin křičel, druhá se na něj vrhla a popadla jeho koně za krk. Smetla stranou vojáky, kteří se ji snažili bodnout, a Mandevwin se se zasténáním zřítil na zem.
Faile, která stále svírala roh, se prohnala kolem hloučku Rudých paží, kterým se podařilo probodnout druhého netvora. Popadla právě zapálenou pochodeň, hodila ji na druhou bestii a zapálila jí srst na zádech. Věc řvala, jak se jí oheň šířil vzhůru po páteři a její srst hořela jako troud. Pustila Mandevwinova mrtvého koně, kterému téměř utrhla hlavu, zmítala se, vřískala a vyla.
„Vezměte raněné!“ nařídila Faile. Popadla jednoho z příslušníků Bandy za ruku. „Postarej se o Mandevwina!“
Muž sklonil vyvalené oči k rohu, který držela, pak se otřepal, přikývl a zakřičel na dva další, ať mu pomohou Mandevwina zvednout.
„Má paní?“ zeptala se Aravine, stojící poblíž křoví za nimi. „Co se děje?“
„Dvě Rudé paže se pokusily ukrást, co převážím,“ řekla Faile. „Teď odjedeme do noci.“