Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Faile se na něj podívala a Olver se usmál tak sebevědomě, jak to jenom šlo. Nebylo by vhodné, aby viděla, jak je vyděšený.
Většině žen se jeho úsměv líbil. Cvičil si ho, ačkoli si nevzal za vzor Matův úsměv. S tím vždycky vypadal provinile. Když jste se o sebe museli starat, naučili jste se různé úsměvy, a Olver potřeboval takový, se kterým vypadal nevinně. A on byl nevinný. Většinou.
Faile mu úsměv neoplatila. Olver měl za to, že je hezká a dobře se na ni dívá, i navzdory tomu nosu. Ale nebyla moc měkká. Zatracenej popel, uměla se zamračit tak, že z toho rezavělo železo.
Faile jela mezi Aravine a Vaninem. Přestože mluvili tiše, Olver slyšel, co říkají. Pro jistotu upíral pohled jinam, aby si nemysleli, že je potají poslouchá. A neposlouchal. Jenom se chtěl vyhnout prachu, který za sebou zanechávali ostatní koně.
„Ano,“ šeptal Vanin. „Možná to tak nevypadá, ale Spálené země už nejsou daleko. Ať moje vlastní matka shoří, nevěřím, že tam míříme. Ale cítíte ten vzduch? Začíná být chladnější. Od těch tříokých věcí včera ráno jsme nenarazili na nic opravdu ošklivýho.“
„Jsme blízko,“ souhlasila Aravine. „Brzy se dostaneme blízko Temnému, do země, kde neroste nic zdravého ani zkaženého, kde není žádný život, dokonce ani ty nejohavnější věci z Momy.“
„Předpokládám, že to by asi měla být útěcha.“
„Ne tak úplně,“ řekl Vanin a otřel si čelo. „Protože zplozenci Stínu, co tam jsou, jsou nebezpečnější. Jestli to přežijeme, tak jenom díky tomu, že tam zuří zatracená válka. Všichni zplozenci Stínu se účastní bitvy. Když budeme mít štěstí, budou Spálený země, kromě nejbližšího okolí Šajol Ghúlu, prázdný jako měšec někoho, kdo právě uzavřel dohodu se zatraceným Mořským národem. Pardon, že mluvím takhle, má paní.“
Olver pokradmu pohlédl na přibližující se vrchol.
Tam žije ten zatracený Temný, pomyslel si Olver. A Mat je nejspíš tam, ne na Merriloru. Mat mluvil o tom, že se bude od nebezpečí držet dál, ale stejně si k němu vždycky našel cestu. Olver předpokládal, že se Mat jenom snaží být skromný, ale moc mu to nejde. Proč byste jinak prohlašovali, že nechcete být hrdina, a pak vždycky zatraceně skončili tím, že jste se hnali přímo do nebezpečí?
„A tahle stezka?“ zeptala se Faile Vanina. „Říkals, že ji možná v poslední době použivali. Nenaznačovalo by to, že tohle místo není zdaleka tak prázdné, jak jsi tak barvitě vylíčil?“
Vanin zabručel. „Vypadá používaně.“
„Takže tudy někdo projížděl s vozy,“ řekla Aravine. „Nevím, jestli je to dobré, nebo špatné znamení.“
„Nemyslím, že by tady vůbec nějaký dobrý znamení byly,“ řekl Vanin. „Možná bychom si prostě měli vybrat nějaké místo poblíž, zalézt a čekat.“ Vzdychl a znovu si otřel čelo, ačkoli Olver nechápal proč. Začínalo být docela chladno – poznal to i během dne. A také se zdálo, že kolem toho méně roste. To mu docela vyhovovalo.
Ohlédl se přes rameno na trs stromů, který toho chudáka připravil o život. Vypadalo to, že kolem žádné podobné nerostou, především ne podél stezky před nimi.
„Nemůžeme si dovolit čekat, Vanine,“ řekla Faile. „Mám v úmyslu se vrátit na Merrilor, ať tak či onak. Drak Znovuzrozený bude bojovat v Thakan’daru. Tam se musíme, vydat, abychom se dostali z tohohle hrozného místa.“
Vanin zasténal, ale Olver se usmál. Najde si cestu k Matovi a ukáže mu, jak nebezpečný umí v boji být. Pak…
Nu, pak ho možná Mat neopustí tak, jako to udělali ostatní. A to bude dobře, protože Olver bude Mata potřebovat, aby mu pomohl vystopovat ty Šaidy. Po tom, co všechno se u Bandy naučil, si byl jistý, že ho nikdo nebude sekýrovat. A nikdo mu nikdy znovu nevezme ty, které má rád.
„V archivech jsou záznamy, které vysvětlují, co jsme viděli.“ Kadsuane zvedla šálek čaje, aby si zahřála ruce.
Ta aielská dívka, Aviendha, seděla na podlaze ve stanu. Co bych dala za to, abych tuhle dostala do Věže, pomyslela si Kadsuane. Tyhle moudré… měly bojovného ducha. Byly to skutečné bojovnice, jako ty nejlepší ženy v Bílé věži.
Kadsuane byla stále víc přesvědčená, že Stín už po mnoho let uskutečňuje složitý plán na podkopání Bílé věže. Šlo o víc než jen o nešťastné sesazení Siuan Sanče a Elaidinu vládu. Může trvat roky či staletí, než pochopí celý rozsah toho plánu. Nicméně už jen počet černých sester – byly jich stovky, nejen pár tuctů, jak Kadsuane původně odhadovala – vyloženě křičel, co se stalo.
Prozatím musela Kadsuane pracovat s tím, co má. To zahrnovalo tyto moudré, které měly mizerný výcvik v používání tkaniv, ale rozhodně jim nechyběla kuráž a charakter. Užitečné. Jako Sorilea – navzdory tomu, že v síle byla slabá – která seděla víc vzadu ve stanu a vše pozorovala.
„Trochu jsem pátrala, dítě,“ řekla Kadsuane Aviendze. „To, co ta žena dělá, skutečně je cestování. Nicméně jediné zlomky dokumentů, které se o něm zmiňují, pocházejí z doby války jediné síly.“
Aviendha svraštila čelo. „Neviděla jsem žádná tkaniva, Kadsuane Sedai.“
Kadsuane potlačila úsměv, který vyvolal ten uctivý tón. Al’Thorovic kluk té dívce předal velení – a po pravdě, lepší ona než někteří jiní. Nicméně měl si vybrat Kadsuane a Aviendha to nejspíš věděla.
„Protože ta žena nespřádala jedinou sílu,“ odvětila Kadsuane.
„Co jiného by to bylo?“
„Víš, proč Temného původně osvobodili?“
Aviendha vypadala, jako by si na něco vzpomínala. „Aha… ano. Takže oni usměrňují sílu Temného?“
„Říká se tomu pravá síla,“ řekla Kadsuane. „Záznamy tvrdí, že cestování s použitím pravé síly vypadá tak, jak jsi viděla pohybovat se tu ženu. Viděl to jen málokdo. Během války jediné síly byl Temný, pokud šlo o jeho esenci, lakomý a přístup k ní měli jen jeho největší oblíbenci. Z této skutečnosti vyvozuju, že tohle je rozhodně jedna ze Zaprodanců. Podle toho, cos popisovala, že provedla chudince Sarene, bych se domnívala, že je to Graendal.“
„Příběhy se nezmiňují o tom, že by Graendal byla tak šeredná,“ řekla Sorilea pomalu.
„Kdybys byla jedna ze Zaprodanců, kterou lze snadno poznat podle popisu, nechtěla bys změnit vzhled, aby tě nepoznali?“
„Možná,“ řekla Sorilea. „Ale pak bych nepoužívala tuhle… pravou sílu, jak tomu říkáš. To by úplně zmařilo účel mého přestrojení.“
„Podle toho, co nám pověděla Aviendha,“ poznamenala Kadsuane, „neměla ta žena moc na vybranou. Musely rychle utéct.“
Kadsuane a Sorilea si pohlédly do očí a obě přikývly. Společně se vypraví na lov této Zaprodankyně.
Nedovolím, abys mi tu teď umřel, kluku, pomyslela si Kadsuane a ohlédla se přes rameno směrem k místu, kde al’Thor, Nyneiva a Moirain pokračovali v práci. Všichni v ležení, kteří dokázali usměrňovat, to pulsování cítili. Alespoň ne dřív, než uděláš, co musíš. Kadsuane čekala, že tu Zaprodanci budou. Proto se vypravila na bojiště sem.
Stanem zalomcoval vítr a zmrazil Kadsuane až do morku kostí. Toto bylo strašlivé místo, dokonce i když už se tak zuřivě nebojovalo. Vznášela se tu hrůza jako na pohřbu dítěte. Dusila smích a zaháněla úsměv. Temný je pozoroval. Světlo, bude tak příjemné z tohoto místa odejít!
Aviendha se napila čaje. Žena stále vypadala uštvaně, ačkoli to zjevně nebylo poprvé, kdy v boji přišla o přátele.