Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Kanler přikývl. Jeho rodina byla jedna z nich. Dobrovolně je neopustí.
„Kromě toho,“ ozval se Androl, který si obrátil stoličku tak, aby seděl čelem k Pevaře, „opravdu si myslíš, že to tady Aes Sedai můžou vyhrát?“
„Mnoho z nich má desítky – některé stovky – let zkušeností.“
„A kolik z nich strávily bojem?“
Pevara neodpověděla.
„Tady jsou stovky mužů, kteří dokážou usměrňovat, Aes Sedai,“ pokračoval Androl. „Všichni byli – důkladně – cvičeni k tomu, aby se z nich staly zbraně. My se neučíme o politice nebo dějinách. Neučíme se, jak ovlivňovat státy. Učíme se zabíjet. Každého muže i mládence tady tlačí na hranice možností a nutí ho se rozpínat a růst. Získat víc síly. Ničit. Mnoho z nich je šílených. Dokážou tvoje Aes Sedai bojovat s tímhle? Zvlášť když mnoho z mužů, kterým důvěřujeme – právě těch mužů, které se snažíme zachránit – bude pravděpodobně bojovat po Taimově boku, když uvidí, jak se sem Aes Sedai snaží vpadnout?“
„Tvoje argumenty mají svou váhu,“ řekla Pevara.
Přesně jako královna, pomyslel si a proti jeho vůli na něj její klid udělal dojem.
„Ale určitě musíme dostat ven informace,“ pokračovala Pevara. „Přímý útok možná není moudrý, ale sedět tady, než nás jednoho po druhém dostanou…“
„Věřím, že by bylo moudré někoho poslat,“ řekl Emarin. „Musíme varovat urozeného pána Draka.“
„Urozeného pána Draka,“ odfrkl si Kanler, který se posadil ke stěně. „On nás opustil, Emarine. Nic pro něj neznamenáme. To…“
„Drak Znovuzrozený nese na ramenou osud celého světa, Kanlere,“ řekl Androl tiše a Kanlera tak umlčel. „Nevím, proč nás tady nechal, ale raději si budu myslet, že je to proto, že si myslí, že se o sebe dokážeme postarat.“ Androl se dotkl kožených řemenů a pak vstal. „Tohle je naše zkouška, zkouška Černé věže. Pokud musíme utíkat za Aes Sedai, aby nás chránily samy před sebou, podřizujeme se jejich autoritě. Pokud musíme utíkat za urozeným pánem Drakem, pak po jeho odchodu nebudeme ničím.“
„S Taimem se už nemůžeme usmířit,“ řekl Emarin. „Všichni víme, co dělá.“
Androl se na Pevaru nepodíval. Vysvětlila, co si ona myslí, že se děje, a – navzdory rokům výcviku v ovládání emocí – nedokázala potlačit strach v hlase, když o tom mluvila. Třináct myrddraalů a třináct usměrňovačů mohlo společně v děsivém rituálu obrátit jakéhokoli usměrňovače ke Stínu. Proti jeho vůli. „To, co dělá, je čiré zlo,“ řekla Pevara. „Tohle už není rozkol mezi muži, kteří následují jednoho vůdce, a těmi, kteří druhého. Tohle je dílo Temného, Androle. Černá věž podlehla Stínu. Musíte to přijmout.“
„Černá věž je sen,“ řekl a setkal se s jejím pohledem. „Útočiště pro muže, kteří můžou usměrňovat, naše vlastní místo, kde se muži nemusejí bát, utíkat nebo čelit nenávisti. Tohle Taimovi nepřenechám. Nepřenechám.“
V místnosti zavládlo ticho, narušované jen zvukem deště na oknech. Emarin začal přikyvovat a Kanler vstal a vzal Androla za paži.
„Máš pravdu,“ řekl Kanler. „Ať shořím, jestli nemáš pravdu, Androle. Ale co můžeme udělat? Jsme slabí, je jich víc než nás.“
„Emarine,“ řekl Androl, „slyšels někdy o rebelii v Knoksu?“
„Jistě. Způsobila pořádný rozruch, dokonce i za hranicemi Murandy.“
„Zatracení Muranďani,“ vyprskl Kanler. „Ukradnou ti kabát přímo z hřbetu a ztlučou tě do krve, když jim nenabídneš i boty.“
Emarin zvedl obočí.
„Knoks byl pěkný kus od Lugardu, Kanlere,“ řekl Androl. „Myslím, že by ti tamní lidi připadali docela podobní Andořanům. K rebelii došlo asi… no, asi tak před deseti lety.“
„Skupina sedláků svrhla svého pána,“ řekl Emarin. „Podle všeho si to zasloužil – Desartin byl odporný člověk, zvláště vůči těm, kdo měli nižší postavení než on. Měl armádu, jednu z největších mimo Lugard, a vypadalo to, jako by se chystal založit vlastní královstvíčko. Král s tím nedokázal nic udělat.“
„A Desartina svrhli?“ zeptal se Kanler.
„Prostí muži a ženy, na které už byla jeho krutost příliš,“ řekl Androl. „Na konci spousta z žoldnéřů, kteří byli jeho kamarádi, stála na naší straně. Ačkoli vypadal tak silný, jeho prohnilé jádro způsobilo jeho pád. Tady to vypadá špatně, ale většina z Taimových mužů mu není věrná. Muži jako on v lidech neprobouzejí oddanost. Přitahují kamarádíčky, kteří doufají, že dostanou svůj díl moci nebo zlata. Můžeme a najdeme způsob, jak ho svrhnout.“
Ostatní přikyvovali, i když Pevara jej prostě jen sledovala se sevřenými rty. Androl se nedokázal ubránit tomu, aby si nepřipadal trochu jako hlupák; nemyslel si, že by ostatní místo k někomu urozenému, jako je Emarin, nebo mocnému jako Nalaam, měli vzhlížet k němu.
Koutkem oka spatřil stíny pod stolem, jak se prodlužují a natahují po něm. Zaťal zuby. Neodvážily by se na něj vrhnout, když je kolem tolik lidí, že ne? Pokud ho stíny pohltí, počkají si, až se bude o samotě snažit usnout.
Noci ho děsily.
Teď přicházejí, když nedržím saidín, napadlo ho. Ať shořím, zdroj byl očištěn! Už nemám dál přicházet o rozum!
Svíral sedátko stoličky, dokud hrůza nepolevila a temnota se nestáhla. Kanler – který vypadal nezvykle vesele – prohlásil, že jim přinese něco k pití. Zamířil ke kuchyni, ale protože nikdo neměl chodit sám, zarazil se.
„Myslím, že bych se taky něčeho napila,“ povzdechla si Pevara a připojila se k němu.
‘Androl se posadil, aby pokračoval v práci. Emarin si přitáhl stoličku a usadil se vedle něj. Udělal to tak nenuceně, jako by si jen hledal vhodné místo k odpočinku a s výhledem z okna.
Emarin však nebyl ten typ člověka, který něco dělá, aniž by k tomu měl několik důvodů. „Ty ses účastnil rebelie v Knoksu,“ řekl tiše.
„To jsem řekl?“ Androl se pustil do práce na kůži.
„Řekls, že když žoldnéři změnili strany, bojovali s vámi. Když jsi mluvil o rebelech, použil jsi slovo ‚my‘.“
Androl zaváhal. Ať shořím. Opravdu si musím dávat pozor. Když si toho všiml Emarin, tak Pevara určitě také.
„Jenom jsem procházel,“ řekl Androl, „a nečekaně jsem se do něčeho zapletl.“
„Máš zvláštní a různorodou minulost, příteli,“ řekl Emarin. „Čím víc se o ní dozvídám, tím jsem zvědavější.“
„Neřekl bych, že jsem jediný se zajímavou minulostí,“ zašeptal Androl. „Urozený pane Algarine z rodu Pendaloan.“
Emarin se s vytřeštěnýma očima odtáhl. „Jak jsi to zjistil?“
„Fanšir měl knihu s rodokmeny tairenské šlechty,“ zmínil Androl jednoho z vojáků mezi aša’many, který byl před příchodem do věže učenec. „Byl v ní zajímavý záznam. Rod, který v průběhu let trápila řada mužů s nevysloveným problémem, když ten poslední zostudil rod ani ne před pár tucty let.“
„Chápu. Nu, asi není tak velké překvapení, že jsem šlechtic.“
„Který má zkušenosti s Aes Sedai,“ pokračoval Androl, „a který se k nim chová s úctou, navzdory tomu – nebo proto – co udělali pro jeho rodinu. Tairenský šlechtic. Takový, kterému nevadí sloužit pod těmi, které bys nazýval sedláky, a který straní vzbouřencům. Pokud to můžu říct, příteli, to mezi tvými krajany není obvyklý postoj. Nebál bych se hádat, že i ty máš zajímavou minulost.“