Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Darlin zbledl. „Jako Ituralde… Světlo, nedotkli se mě. Přísahám. Já…“ Zvedl ruku k hlavě. „Komu můžeme věřit, když ne vlastní mysli?“
„Musíme tanec s oštěpy co nejvíc zjednodušit,“ řekla Aviendha. „Běž za Rhuarkem a shromážděte svoje velitele. Společně naplánujte, jak se Stínu postavit, nedovolte, aby bitvu řídil jeden muž – a uveďte plány do pohybu; nenechte je měnit.“
„To by mohlo skončit katastrofou,“ řekl Darlin. „Když se nebudeme schopní přizpůsobit…“
„Co je třeba měnit?“ zeptala se Aviendha ponuře. „Držíme se. Držíme se se vším, co máme. Neustoupíme. Nesnažíme se o nic chytrého. Prostě se jen držíme.“
Darlin přikývl. „Nechám otevřít brány, abychom rozmístili Děvy nahoru na úbočí. Můžou vyřídit ty trolloky, kteří střílejí šípy na naše mládence. Dokážete se vypořádat s nepřátelskými usměrňovači?“
„Ano.“
Aviendha se vrátila ke své skupině a pak do sebe začala natahovat jejich sílu. Čím víc jediné síly jste drželi, tím těžší bylo odříznout vás od pravého zdroje. Měla v úmyslu jí držet tolik, aby ji od něj žádný muž nedokázal oddělit.
Bezmoc. Nesnášela pocit bezmoci. Nechala v sobě běsnit zuřivost nad tím, co se jí stalo, a vedla svůj kruh směrem k nejbližšímu zdroji mužského usměrňování, který Flinn dokázal najít.
KAPITOLA 34
Vznášení
Rand stál na místě, které nebylo.
Na místě mimo čas, mimo samotný vzor.
Všude kolem něj se rozprostírala nekonečná prázdnota. Nenasytná a hladová prázdnota, která toužila pohlcovat. Skutečně vzor viděl. Vypadal jako tisíce a tisíce kroutících se stužek světla; vířily kolem něj i nad ním, vlnily se a třpytily a navzájem se proplétaly. Alespoň tak se to jeho mysl rozhodla vyložit.
Vše, co bylo, vše, co by mohlo být, vše, co bývalo mohlo být… to vše leželo tady před ním.
Rand to nedokázal pochopit. Okolní temnota ho vysávala, přitahovala jej. Natáhl se ke vzoru a nějak se mu podařilo v něm zachytit, aby nebyl pohlcen.
To změnilo jeho zaostření. Lehce ho to zakotvilo v čase. Vzor před ním se vlnil a Rand sledoval, jak je tkán. Věděl, že to ve skutečnosti není ten vzor, ale jeho mysl to tak viděla. Známý, jak byl popisován, vlákna života vetkávaná do sebe.
Rand se opět zakotvil v realitě a pohyboval se s ní. Čas měl opět význam a Rand neviděl vpřed ani dozadu. Stále viděl všechna místa, jako člověk, který stojí nad otáčejícím se glóbem.
Rand se obrátil čelem k temnotě. „Takže,“ řekl do ní. „Tady se to doopravdy stane. Moridin by býval chtěl, abych věřil, že to všechno rozhodne prostý šermířský souboj.“
JE ZE MNE. ALE JEHO OČI JSOU MALÉ.
„Ano,“ řekl Rand. „Taky jsem si toho všiml.“
MALÉ NÁSTROJE MOHOU BÝT UŽITEČNÉ. I NEJTENČÍ NŮŽ MŮŽE ZASTAVIT SRDCE. PŘIVEDL TĚ SEM, PROTIVNÍKU MŮJ.
Naposledy, když Rand nosil jméno Luis Therin, se nic z tohoto nestalo. Mohl si to jen vykládat jako dobré znamení.
Nyni skutečně začala bitva. Hleděl do prázdnoty a cítil, jak se vzdouvá. Pak, jako náhlá bouře, Temný na Randa vší silou udeřil.
Perrin narazil zády do stromu a vyjekl bolestí. Zabíječův šíp mu probodl rameno a hrot mu trčel ze zad. Neodvažoval se ho vytáhnout, ne když…
Zavrávoral. Myšlenky měl otupělé. Kde to je? Přesunul se pryč od Zabíječe, jak daleko to jenom šlo, ale… toto místo nepoznával. Stromy měly nahoře nezvyklý tvar, rostlo na nich příliš mnoho listí a tento druh nikdy předtím neviděl. Zuřila zde bouře, ale mnohem slabší.
Perrin sklouzl a s heknutím dopadl na zem. V rameni mu tepala bolest. Převalil se a upřel pohled na oblohu. Při pádu šíp zlomil.
Je to… je to vlčí sen. Můžu ten šíp prostě nechat zmizet.
Pokusil se na to sebrat síly, ale byl příliš slabý. Vznášel se a vyslal mysl ven a pátral po vlcích. Našel jejich mysli a oni se polekali a vyslali zpět překvapeni.
Dvounožec, který umí mluvit? Co to má znamenat? Kdo jsi?
Zdálo se, že je jeho podstata děsí, a vytlačili ho ze svých myslí. Jak to, že nevěděli, kdo je? Vlci měli dlouhou, dlouhou paměť. Určitě… určitě…
Faile, napadlo ho. Tak nádherná, tak chytrá. Měl bych jít za ní. Jenom musím… musím zavřít tuhle bránu… a můžu se vrátit zpátky za ní do Dvouříčí…
Perrin se převalil a vyškrábal na kolena. Je to na zemi krev? Tolik červené. Hleděl na ni a pomrkával.
„Tady jsi,“ řekl nějaký hlas.
Lanfear. Zvedl k ní hlavu a vše se mu rozmazalo.
„Takže tě porazil,“ řekla a založila si ruce. „To je zklamání. Nechtěla jsem být nucena vybrat si jeho. Připadáš mi mnohem přitažlivější, vlku.“
„Prosím,“ zaskřehotal.
„Láká mě to, i když by nemělo,“ řekla. „Ukázalo se, že jsi slabý.“
„Já… já ho můžu porazit.“ Náhle Perrin pocítil drtivou tíhu hanby, že ji zklamal. Kdy ho začalo zajímat, co si o něm Lanfear myslí? Nedokázal si přesně vzpomenout.
Poklepala se prstem po paži.
„Prosím…“ řekl Perrin a zvedl ruku. „Prosím.“
„Ne,“ odpověděla a odvrátila se. „Už jsem se poučila, jaká je to chyba, toužit po někom, kdo si to nezaslouží. Sbohem, vlčí štěně.“
Zmizela a nechala Perrina klečet na všech čtyřech na neznámém místě.
Faile, ozvala se část jeho mysli. O Lanfear se nestarej. Musíš jít za Faile.
Ano… ano, mohl jít za ní, ne? Kde byla? Na Merrilorském poli. Tam se s ní rozloučil. Tam by měla být. Nějak se mu podařilo dát se dost dohromady, aby to zvládl a přesunul se tam. Ona tam však pochopitelně nebyla. Byl ve vlčím snu.
Portál, který Rand pošle. Bude tady. Jenom se k němu musí dostat. Musí… musí…
Zhroutil se na zem a přetočil se na záda. Cítil, jak odplouvá do nicoty. Zíral na vířící oblohu a před očima se mu stmívalo. Alespoň… alespoň jsem tady byl pro Randa, pomyslel si.
Vlci teď mohli Šajol Ghúl na této straně udržet, že ano? Mohli udržet Randa v bezpečí… Budou muset.
Faile klackem zašťourala do skrovného ohně, na němž vařili. Padla tma a oheň zářil slabým rudým světlem. Nedovažovali se udělat ho větší. V Momě se potulovali smrtící tvorové. Trolloci zde představovali to nejmenší nebezpečí.
Zdejší vzduch pronikavě páchl a Faile čekala, že za každým křovím, pokrytým černými skvrnami, najde hnijící mrtvolu. Při chůzi jí země praskala pod nohama a suchá půda se rozpadala, jako by tady už celá staletí nepršelo. Když seděla v táboře, spatřila, jak v dálce nad siluetou stromů prolétají mdlá zelená světélka – jako roj světlušek. Věděla toho o Momě dost, aby zatajila dech, dokud světla nezmizela. Nevěděla, co jsou zač, a nechtěla to vědět.
Vzala svou skupinu na krátkou výpravu, aby našli toto tábořiště. Cestou jednoho z pomocníků zabila větev a dalšího něco, co vypadalo jako bahno, ale když do toho stoupl, rozpustilo mu to nohu. Něco z bahna mu potřísnilo tvář. Když umíral, vřískal a zmítal se.
Museli mu násilím dát roubík, aby jeho křik nepřilákal další hrůzy.
Moma. Tady nemohli přežít. Dva z nich přišli o život při obyčejné procházce a Faile měla na starosti nějakých sto lidí, které musela chránit. Stráže z Bandy, pár příslušníků Ča Faile a vozky a pomocníky ze své zásobovací karavany. Osm vozů bylo stále pojízdných a ty prozatím přivezli do tábora. Nejspíš budou příliš nápadné, než aby je s sebou vzali dál.