Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
V té tmě si Aviendha málem nevšimla tří postav, které se krčily u Darlinova stanu. Mlčky gestikulovali a ona toho z nich moc neviděla – dokonce ani šaty ne. Zvedla nůž a vtom oblohu rozčísl blesk a umožnil jí se na jednoho z nich podívat lépe. Muž měl závoj. Aiel.
Taky si toho vetřelce všimli, pomyslela si a s rukou zvednutou dlaní k nim, aby na ni nezaútočili, se přikradla bliž. Zašeptala: „Cítila jsem poblíž usměrňování a nemyslím, že by to byl někdo z vás. Co jste viděli?“
Tři muži na ni takřka omráčeně zírali, i když z jejich tváří mnoho neviděla.
Pak na ni zaútočili.
Aviendha zaklela a uskočila dozadu, když muži vytáhli oštěpy a jeden z nich po ní vrhl nůž. Aielští temní druzi? Cítila se jako pitomec. Měla mít rozum.
Natáhla se, aby uchopila zdroj. Pokud někde poblíž byla jedna z hrúzopánů, ucítí, co Aviendha dělá, ale nebyla jiná možnost. Musela přežít tyto tři.
Nicméně když se Aviendha natáhla po jediné síle, něco mezi ni a zdroj zapadlo. Štít, jehož tkaniva neviděla.
Jeden z těch mužů dokázal usměrňovat! Aviendha reagovala instinktivně. Potlačila příval paniky, přestala se drápat po zdroji a vrhla se na nejbližšího muže. Volnou rukou odrazila jeho oštěp, nevšímajíc si bolesti, když ji hrot sekl do žeber, a přitáhla si ho k sobě, aby mu vrazila nůž do krku.
Jeden ze dvou zbývajících zaklel a Aviendha náhle cítila, jak ji omotala tkaniva vzduchu, a nebyla schopná mluvit ani se hýbat. Do jupky se jí vsakovala krev a stékala jí po zraněném boku. Muž, kterého bodla, lapal po dechu a zmítal se na zemi, zatímco umíral. Ostatní dva se mu nesnažili pomoct.
Jeden z temných druhů, pružný muž, ve tmě téměř neviditelný, vykročil vpřed. Přitáhl si její tvář, aby si ji prohlédl, a pak mávl na svého druha. Vedle nich se objevilo velmi slabé světlo, takže na ni lépe viděli – a ona na ně. Měli rudé závoje, ale tenhle si ho v boji sundal. Proč? Co to mělo znamenat? Neznala žádné Aiely, kteří by to dělali. Byli to Šaidové? Přidali se ke Stínu?
Jeden z mužů zagestikuloval na druhého. Byla to znaková řeč. Ne taková, jakou mluvily Děvy, ale podobná. Druhý muž přikývl.
Aviendha se zmítala v neviditelných poutech. Silou vůle se zapřela do štítu a skousla roubík. Aiel vpravo – ten vyšší, který pravděpodobně držel štít – vyhekl. Aviendha měla pocit, jako by prsty drásala okraj téměř zavřených dveří, za nimiž je světlo, teplo a moc. Dveře se nepohnuly ani o píď.
Vysoký Aiel na ni pohlédl přimhouřenýma očima. Světlo, které vyvolal, nechal vyhasnout a všechno se ponořilo do tmy. Aviendha slyšela, jak vytahuje oštěp.
Na zem nedaleko od nich dopadla noha. Rudé závoj to uslyšely a obrátily se; Aviendha ze všech sil upírala oči do tmy, ale nově příchozího nepoznala.
Muži stáli zcela nehybně.
„Co se děje?“ zeptal se ženský hlas. Kadsuane. Přiblížila se k nim s lucernou v ruce. Muž, který držel tkaniva, Aviendhu prudce strhl do tmy a zdálo se, že Kadsuane si její přítomnost neuvědomuje. Viděla jen druhého muže, který stál blíž pěšině.
Aiel vystoupil ze stínu. Také si sundal závoj. „Měl jsem dojem, že tady u stanů něco slyším, Aes Sedai,“ řekl. Měl zvláštní, nepatrně odlišný přízvuk. Jen nepatrně. Mokřiňan by to nikdy nepoznal.
Tohle nejsou Aielové, pomyslela si Aviendha. Jsou něco jiného. Její mysl s tou představou zápasila. Aielové, kteří nejsou Aielové? Muži, kteří dokáží usměrňovat?
Muži, které posíláme, uvědomila si s děsem. Když mezi Aiely našli muže, kteří měli schopnost usměrňovat, poslali je, aby se pokusili zabít Temného. Sami se vydávali do Momy. Nikdo nevěděl, co se s nimi pak stalo.
Aviendha se znovu začala zmítat a snažila se udělat nějaký hluk – jakýkoli – aby Kadsuane varovala. Veškerá snaha byla mamá. Pevně spoutaná visela ve vzduchu v temnotě a Kadsuane se nedívala jejím směrem.
„No a našel jsi něco?“ zeptala se Kadsuane muže.
„Ne, Aes Sedai.“
„Promluvím se strážemi,“ řekla Kadsuane a znělo to nespokojeně. „Musíme být ostražití. Kdyby se draghkarovi – nebo hůř, myrddraalovi – podařilo proniknout dovnitř, mohli by zabít tucty lidí, než bychom na něj přišli.“
Kadsuane se obrátila k odchodu. Aviendha zavrtěla hlavou a oči se jí zalily slzami zklamání. Tak blízko!
Rudý závoj, který mluvil s Kadsuane, se stáhl zpátky do tmy a zamířil k Aviendze. Oblohou projel blesk, v jehož světle Aviendha spatřila na jeho rtech úsměv, který ten, který ji držel v poutech, napodobil.
Rudý závoj před ní vytáhl z opasku dýku a pak se k ní natáhl. Bezmocně sledovala nůž, který jí mířil k hrdlu.
Ucítila usměrňování.
Pouta, která ji držela, okamžitě zmizela a Aviendha spadla na zem. V pádu popadla muže za ruku s nožem a on vytřeštil oči. Přestože čistě instinktivně objala zdroj, její ruce už se pohybovaly. Zkroutila muži zápěstí a zlomila mu ho. Druhou rukou chytila nůž a vrazila mu ho do oka právě ve chvíli, kdy začal ječet bolestí.
Jekot umlkl. Rudý závoj se jí zhroutil k nohám a ona se s obavami ohlédla po tom, který stál předtím vedle ní – po tom, který ji držel v tkanivech. Ležel mrtvý na zemi.
S prudkým oddechováním se doškrábala k pěšině, kde našla Kadsuane.
„Zastavit člověku srdce je velmi jednoduché,“ prohlásila Kadsuane se založenýma rukama. Zněla nespokojeně. „Tolik se to podobá léčení, ale účinek je přesně opačný. Možná je to zlo, ale nikdy jsem nedokázala pochopit, proč by to mělo být horší, než prostě člověka spálit na prach.“
„Jak?“ zeptala se Aviendha. „Jak jsi poznala, co jsou zač?“
„Nejsem nějaká napůl vycvičená divoženka,“ odvětila Kadsuane. „Nejraději bych je zabila hned, když jsem přišla, ale chtěla jsem si být jistá, než budu jednat. Když ti ten jeden pohrozil nožem, byla jsem si jistá.“
Aviendha rychle oddechovala a snažila se uklidnit bušící srdce.
„A samozřejmě tam byl ten druhý,“ dodala Kadsuane. „Ten co usměrňoval. Kolik mužů mezi aielskými válečníky umí potají usměrňovat? Byla tohle výjimka, nebo je vaši lidé kryjí?“
„Cože? Ne! Nekryjeme. Nebo jsme nekryli.“ Aviendha si nebyla jistá, co budou dělat teď, když byl zdroj očištěn. Určitě by měli přestat posílat osamělé muže, aby zemřeli v boji s Temným.
„Víš to jistě?“ zeptala se Kadsuane bezbarvým hlasem.
„Ano!“
„Škoda. Tihle by teď pro nás mohli představovat velké dobrodiní.“ Kadsuane zavrtěla hlavou. „Po tom, co jsme se dozvěděly o těch hledačkách větru, by mě to nepřekvapilo. Takže tohle byli jenom prachobyčejní temní druzi, kteří mezi sebou měli jednoho, který tajil svoji schopnost usměrňovat? Co měli dneska v noci za lubem?“
„Tihle jsou všechno, jenom ne obyčejní temní druzi,“ řekla Aviendha tiše, zatímco si prohlížela mrtvoly. Rudé závoje. Muž, který dokázal usměrňovat, měl zuby vybroušené do špiček, ale ostatní dva ne. Co to znamenalo?
„Musíme varovat ležení,“ pokračovala Aviendha. „Je možné, že tihle tři prostě nakráčeli dovnitř, aniž jim v tom kdokoli bránil. Mnoho z mokřiňanských stráží se střetům s Aiely vyhýbá. Předpokládají, že všichni sloužíme Kar’a’karnovi.“
Pro příliš mnoho mokřiňanů byl Aiel jako Aiel. Hlupáci. Ačkoli… po pravdě řečeno, Aviendha musela přiznat, že i její první reakce na to, když viděla Aiely, byla považovat je za spojence. Kdy se to stalo? Kdyby ani ne před dvěma roky zahlédla neznámé algai’dsiswai, jak slídí kolem, zaútočila by.