Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Aviendha dál prohlížela mrtvé muže – každý z nich měl nůž, oštěpy a luk. Nic jiného, co by o něčem vypovídalo. Nicméně jí myšlenky našeptávaly, že jí něco uniká.
„Usměrňující žena,“ řekla náhle a vzhlédla. „Přilákala mě sem žena, která používala jedinou sílu, Aes Sedai. Bylas to ty?“
„Neusměmila jsem, dokud jsem nezabila toho muže,“ řekla Kadsuane a svraštila čelo.
Aviendha se okamžitě připravila k boji a skryla se do stínů. Co najde dál? Moudré, které slouží Stínu? Kadsuane se mračila, zatímco Aviendha dál zkoumala okolí. Minula Darlinův stan, před nímž se vojáci choulili kolem luceren a vrhali stíny, tančící po plachtách. Míjela vojáky, kteří v sevřených hloučcích mlčky kráčeli po pěšinách. Nesli pochodně, kvůli nimž byly jejich oči ve tmě slepé.
Aviendha zaslechla, jak jeden z tairenských důstojníků poznamenává, že je milé, když si projednou nemusejí dělat starosti, že jejich muži na hlídce usnou. S tím vším blýskáním, trolločími bubny v dálce, občasnými nájezdy zplozenců Stínu, kteří se snažili proniknout do ležení… vojáci věděli, že mají být ostražití. Mrazivý vzduch byl cítit kouřem a z trolločích táborů k nim vítr přinášel odporný zápach.
Nakonec lov vzdala a vrátila se cestou, kterou přišla, a našla Kadsuane, jak mluví se skupinou vojáků. Aviendha se k nim právě chystala přistoupit, když přejela pohledem po tmavém místě nedaleko od nich a její smysly ji varovaly. Ta skvrna temnoty usměrňuje.
Aviendha okamžitě začala spřádat štít. Osoba ve tmě spřádala oheň a vzduch směrem ke Kadsuane. Aviendha rozpustila své tkanivo a místo toho šlehla duchem a přesekla nepřátelské tkanivo právě v tu chvíli, kdy bylo vypuštěno.
Aviendha zaslechla nadávku a jejím směrem vylétlo rychlé tkanivo ohně. Aviendha se přikrčila a tkanivo jí prolétlo nad hlavou a zasyčelo v chladném vzduchu. Vlna horka pominula. Její protivnice se vynořila ze tmy – ať užívala jakékoli tkanivo, zhroutilo se – a objevila se žena, s níž už Aviendha bojovala. Ta, co měla téměř stejně ošklivou tvář jako trolloci.
Žena proběhla za shlukem stanů těsně předtím, než se za ní rozervala země – to nebylo Aviendžino tkanivo. Vzápětí se ta žena opět poskládala, stejně jako předtím. Zmizela.
Aviendha se ostražitě zvedla. Obrátila se ke Kadsuane, která mířila k ní. „Děkuju ti,“ řekla žena zdráhavé. „Žes přerušila to tkanivo.“
„Tak to jsme asi vyrovnané,“ řekla Aviendha.
„Vyrovnané? To ani za pár stovek let, dítě. Přiznávám, že jsem ti za tvůj zásah vděčná.“ Zamračila se. „Zmizela.“
„Už to udělala i předtím.“
„Nějaký způsob cestování, který neznáme,“ řekla Kadsuane a vypadala znepokojeně. „Neviděla jsem žádné proudy. Možná ter’angriall Bylo…“
Z předních linií armády vylétl záblesk červeného světla. Trolloci útočili. Ve stejnou chvíli Aviendha ucítila na různých místech ležení usměrňování. Jedna, dvě, tři… Otáčela se a snažila se zjistit, odkud. Napočítala pět míst.
„Usměrňovači,“ řekla Kadsuane rázně. „Tucty.“
„Tucty? Já jich cítím pět.“
„Většinou jsou to muži, dítě hloupé,“ řekla Kadsuane a mávla rukou. „Běž a sežeň ostatní!“
Aviendha se tryskem rozběhla pryč a křičela na poplach. Později si s Kadsuane promluví o tom, jak ji sekýruje. Možná. Když jste si s Kadsuane „promlouvali“, často jste si nakonec připadali jako pitomci. Aviendha vběhla do aielské části ležení právě včas, aby viděla Amys a Sorileu, jak si přehazují šátky a prohlížejí si oblohu. Z nedalekého stanu vyklopýtal Flinn a pomrkával kalnýma očima. „Muži?“ zeptal se. „Usměrňování? Dorazili další aša’manové?“
„Nejspíš ne,“ řekla Aviendha. „Amys, Sorileo, potřebuju kruh.“
Pohlédly na ni se zvednutým obočím. Možná je teď jednou z nich a možná má na Kar’a’karnův příkaz velení, ale připomínat to Sorilee by znamenalo skončit po krk zahrabaná v písku. „Buďte tak hodné,“ dodala.
„Když to říkáš, Aviendho,“ řekla Sorilea. „Půjdu a promluvím si s ostatními a pošlu ti je, abys měla svůj kruh. Myslím, že uděláme, dva, jak jsi předtím navrhovala. To by bylo nej lepší.“
Ta je stejně paličatá jako Kadsuane, pomyslela si Aviendha. Ty dvě by mohly učit stromy trpělivosti. Nicméně Sorilea nebyla v usměrňování silná – vlastně to stěží zvládala – takže by bylo moudré využít ostatní, jak navrhovala.
Sorilea začala svolávat další moudré a Aes Sedai. Aviendhu to zdržení znepokojovalo; už teď slyšela v údolí vřískot a výbuchy. Do vzduchu stoupaly proudy ohně a pak se opět snášely k zemi.
„Sorileo,“ řekla Aviendha potichu starší moudré, když ženy začaly vytvářet kruhy. „Právě před chvílí na mě v ležení zaútočili tři Aielové. V bitvě, kterou se chystáme svést, budou nejspíš bojovat další Aielové, kteří stojí na straně Stínu.“
Sorilea se prudce otočila a pohlédla Aviendze do očí. „Vysvětli to.“
„Myslím, že to musejí být muži, které jsme poslali zabít Oslepitele,“ řekla Aviendha.
Sorilea tiše zasyčela. „Jestli je to pravda, dítě, tak tato noc nám všem přinese velké toh. Toh vůči Kar’a’karnovi, toh vůči samotné zemi.“
„Já vím.“
„Dej mi vědět,“ řekla Sorilea. „Dám dohromady třetí kruh; možná přinutím některé z těch hledaček větru, co právě nemají služby, aby se do něj připojily.“
Aviendha přikývla a pak přijala vládu nad kruhem, kterou jí předaly. Měla tři Aes Sedai, které přísahaly věrnost Randovi, a dvě moudré. Flinn se podle jejího rozkazu do kruhu nezapojil. Chtěla, aby byl na stráži, hledal známky usměrňujících mužů a byl připravený tím směrem ukázat, a kdyby byl součástí kruhu, nemuselo by to být možné.
Pohybovaly se jako oddíl sester oštěpu. Míjely hloučky tairenských obránců, kteří si přes uniformy s širokými pruhovanými rukávy navlékali kyrysy. V jedné skupině našla krále Darlina, který hromovým hlasem řval rozkazy.
„Počkejte chvilku,“ řekla ostatním a rychle za Tairenem zamířila.
„… je všechny!“ říkal Darlin velitelům. „Nenechte přední linie oslabit! Nemůžeme si dovolit, aby se ty stvůry nahrnuly do údolí!“ Vypadalo to, že ho útok probudil ze spánku, protože měl na sobě jen kalhoty a bílý nátělník. Rozcuchaný sluha mu podával kabát, ale král, který věnoval pozornost poslovi, se odvrátil.
Když Darlin uviděl Aviendhu, naléhavě na ni mávl. Sluha si povzdechl a sklonil ruku s kabátem.
„Myslel jsem, že dneska v noci už nezaútočí,“ řekl Darlin a pak zvedl pohled k obloze. „Tedy, dneska ráno. Hlášení zvědů jsou tak zmatená, připadám si, jako by mě hodili do kurníku plného poblázněných kuřat a nařídili mi chytit to s jediným černým pírkem.“
„Ty hlášení,“ řekla Aviendha, „zmiňují se o aielských mužích, kteří bojují pro Stín? Možná usměrňují?“
Darlin se prudce otočil. „Je to pravda?“
„Ano.“
„A trolloci se na nás vrhli se vším, co mají, aby si vynutili cestu do údolí,“ řekl Darlin. „Jestli tihle aielští hrůzopáni začnou útočit na naše vojáky, nebudeme mít šanci, když tam nebudete vy, abyste je zadržely.“
„Už jdeme,“ řekla Aviendha. „Pošli pro Amys a Kadsuane, aby otevřely průchody. Ale varuju tě. Chytla jsem hrůzopána, který se plížil kolem tvého stanu…“