Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Opravdu si myslíš, že se ti odmění?“ odsekl Perrin. „Jak to, že si neuvědomuješ, že jakmile uděláš, co po tobě chce, zbaví se tě jako tolika jiných?“
Zabíječ se zasmál. „Zbavil se Zaprodanců, když neuspěli a byli s ním uvězněni ve Vrtu? Mohl je všechny povraždit a jejich duše nechat trpět ve věčných mukách. Udělal to?“
Perrin neodpověděl.
„Temný se nezbavuje užitečných nástrojů,“ řekl Zabíječ. „Když ho zklamou, může si to žádat trest, ale nikdy se jich nezbavuje. Je jako hospodyně, která má na dně košů schované zašmodrchaná klubka příze a rozbité konvice a čeká na správný okamžik, kdy je zase použít. V tomhle se pleteš, Aybaro. Obyčejný člověk možná zabije nástroj, který uspěl, protože se bude bát, že ho ten nástroj ohrozí. Takhle se ale Temný nechová. On mě odmění.“
Perrin otevřel pusu, aby mu odpověděl, a Zabíječ se přesunul přímo před něj s úmyslem zaútočit, neboť se domníval, že rozptýlil jeho pozornost. Perrin zmizel a Zabíječ zasáhl jen vzduch. Muž se prudce otočil a jeho meč rozčísl vzduch, ale Perrin se přesunul na opačnou stranu. U nohou se mu vlnili malí mořští tvorové s mnoha končetinami, zmatení z nečekaného zmizení vody. V tmavé vodě za Zabíječem plavalo něco velkého a tmavého.
„Neodpověděls mi na otázku,“ řekl Perrin. „Co jsi zač?“
„Jsem troufalý,“ odpověděl Zabíječ a vyrazil vpřed. „A už mě unavuje mít pořád strach. V tomhle životě jsou dravci a kořist. Predátoři se často stávají žrádlem někoho jiného. Jediný způsob, jak přežít, je přesunout se na řetězci výš a stát se lovcem.“
„Proto zabíjíš vlky?“
Zabíječ, jehož tvář halily stíny, se usmál nebezpečným úsměvem. Kvůli těm bouřkovým mračnům nad hlavou a vysokým stěnám vody bylo tady na dně šero – přestože tímto místem pronikalo zvláštní světlo vlčího snu, byť tlumeně.
„Vlci a lidi jsou nejlepší lovci na světě,“ řekl Zabíječ tiše. „Zabij je, a pozvedneš se nad ně. Ne všichni jsme měli tu výsadu vyrůstat v pohodlném domově s teplým krbem a rozesmátými sourozenci.“
Perrin se Zabíječem kolem sebe kroužili, jejich stíny se prolínaly a skrz vodu se třpytilo světlo blesků na obloze.
„Kdybys věděl, jaký jsem měl život,“ řekl Zabíječ, „vyl bys. Ta beznaděj, to utrpení… Brzo jsem našel cestu. Svoji moc. Na tomhle místě jsem král.“
Jako blesk skočil vpřed. Perrin se připravil na ránu, ale Zabíječ netasil meč. Narazil do Perrina a oba je srazil do vodní stěny. Moře kolem nich vřelo a bublalo.
Temnota. Perrin vytvořil světlo, když se mu nějak podařilo rozzářit kameny, které měl u nohou. Zabíječ mu jednou rukou svíral plášť a druhou se ho snažil ve vodě bodnout. Za jeho mečem se táhly bubliny, ale pohyboval se stejně rychle jako ve vzduchu. Perrin zaječel a z pusy se mu vyvalily bubliny. Pokusil se útok odrazit, ale ruce se mu pohybovaly otupěle.
V tom jediném strnulém okamžiku si Perrin pokusil představit, že mu voda nebrání, ale jeho mysl tu myšlenku odmítla. Nebylo to přirozené. Nemohlo být.
V zoufalství, neboť Zabíječův meč byl už téměř u něj, Perrin vodu kolem nich obou zmrazil. Téměř ho to rozdrtilo, ale přesto to Zabíječe v rozhodující chvíli na okamžik zpomalilo, zatímco se Perrin vzpamatovával. Nechal svůj plášť zmizet, aby Zabíječe nevzal s sebou, a pak se přesunul.
Perrin se objevil na kamenité pláži vedle prudkého svahu, napůl podemletého mocnými vlnami. Klesl na všechny čtyři a lapal po dechu. Byl prostě tak… unavený. Vyčerpaný. Jak je to dlouho, co naposledy spal? Ve skutečném světě uplynuly týdny, ale tady to nemohly být opravdu týdny, nebo ano? Bylo…
Moře vřelo a pěnilo. Perrin se obrátil. Nějak se mu dosud podařilo udržet kladivo a teď ho zvedl, aby čelil Zabíječi.
Voda se dál pohybovala, ale nic se z ní nevynořilo. Náhle se kopec za ním rozpoltil vedví. Perrin cítil, jak ho něco těžkého zasáhlo do ramene jako úder. Padl na kolena a otočil se, aby viděl, jak Zabíječ stojí na druhé straně rozlomeného kopce a vkládá do luku další šíp.
Zoufalý Perrin se přesunul a z boku se mu celým tělem začala se zpožděním šířit bolest.
„Jenom říkám, že se bojuje,“ prohlásil Mandevwin, „a my u toho nejsme.“
„Vždycky se někde bojuje,“ odvětil Vanin, který se zády opíral o stěnu skladiště v Tar Valonu. Faile je poslouchala jen na půl ucha. „Už jsme si odbojovali svoje. Já jenom říkám, že jsem rád, že se zrovna téhle vyhnu.“
„Lidi umírají,“ řekl Mandevwin nesouhlasně. „Tohle není jenom tak nějaká bitva, Vanine. Je to samotnej Tarmon Gai’don!“
„Což znamená, že nám nikdo nezaplatí,“ řekl Vanin.
Mandevwin vyprskl. „Zaplatit… za boj v Poslední bitvě… Ty sketo! Tohle je bitva o samotnej život!“
Faile se při procházení zásobovacích knih usmála. Dvě Rudé paže postávaly u dveří, zatímco sloužící se znakem plamene Tar Valonu nakládali Faileinu karavanu. Za nimi se nad město zvedala Bílá věž.
Nejdřív ji to vtipkování rozčilovalo, ale to, jak Vanin ostatní muže popichoval, jí připomínalo Gilbera, jednoho z proviantmistrů, které její otec míval v Saldeii.
„No tak, Mandevwine,“ řekl Vanin, „vůbec nezníš jako žoldnéř! Co kdyby tě slyšel urozený pán Mat?“
„Urozený pán Mat bude bojovat,“ odsekl Mandevwin.
„Když bude muset,“ řekl Vanin. „My nemusíme. Podívej, tyhle zásoby jsou důležitý, jasný? A je to.“
„Já prostě jenom nechápu, proč na tuhle práci potřebujou nás. Měl bych pomáhat Talmanesovi při řízení Bandy a ty, chlape, ty bys měl hlídat urozenýho pána Mata…“
Faile téměř slyšela konec té věty, jak si to všichni mysleli. Měl bys hlídat urozeného pána Mata před těmi Seančany.
Vojáci se lehce vypořádali s tím, že Mat zmizel a pak se objevil se Seančany. Očividně takovéto chování od „urozeného pána“ Matrima Cauthona očekávali. Faile měla padesátičlenný oddíl tvořený těmi nejlepšími z Bandy, včetně kapitána Mandevwina, poručíka Sandipa a několika Rudých paží, které dostaly od Talmanese nejlepší doporučení. Nikdo z nich nevěděl, že jejich skutečným cílem je střežit Valerský roh.
Kdyby mohla, vzala by s sebou desetkrát tolik vojáků. Ale za daných okolností bylo padesát už tak dost podezřelých. Těchto padesát byli elita Bandy, některé z nich stáhli i z velitelských pozic. Budou muset stačit.
Nejedeme daleko, pomyslela si Faile, procházejíc další stránku knihy. Musela vypadat, jako že ji zajímají zásoby. Proč jsem tak znepokojená?
Když se teď Cauthon konečně objevil, musela jen dopravit roh na Merrilorské pole. Už se stejnými strážemi vedla karavany z jiných míst, takže tato práce nevzbudí podezření.
Bandu si vybrala zcela záměrně. V očích většiny ostatních to byli jen žoldnéři, tedy nejméně důležití – a nejméně důvěryhodní – vojáci v armádě. Nicméně jakkoli si na Mata stěžovala – možná ho moc dobře neznala, ale to, jak o něm mluvil Perrin, stačilo – ve svých mužích probouzel věrnost. Muži, kteří si našli cestu ke Cauthonovi, byli jako on. Pokoušeli se schovávat před povinnostmi a před užitečnou prací dávali přednost hazardu a pití, ale v nouzi každý z nich bojoval za deset.
Na Merriloru bude mít Cauthon dobrý důvod zajít se podívat na Mandevwina a jeho muže. V tu chvíli mu Faile může předat roh. Samozřejmě s sebou jako stráže měla také příslušníky Ča Faile. Chtěla nějaké lidi, u kterých si byla jistá, že jim může věřit.