Na konci sveta

Minulo ještě několik dní a ve faraónově šene bylo nyní čtvero přátel. Postupně získávali stále větší autoritu mezi ostatními otroky.

Na staršího Etruská, který měl hrozivé jméno Kavi — bůh smrti — se začali brzo mnozí dívat jako na svého předáka. Ostatní tři — druhý Etrusk jménem Remd, Kidogo a Pandion — silní, otužilí a odvážní mladí lidé, se stali jeho věrnými pomocníky.

Pomalu, pomaloučku se z pěti set otroků hlásilo do boje stále více mužů, odhodlaných položit život za nepatrnou možnost návratu do daleké vlasti. Právě tak pomalu se probouzeli i ostatní, zastrašení, zmučení a otupělí, a také u nich se rodila důvěra ve vlastní sílu, rostla naděje, že sjednoceni budou s to se postavit proti organisované moci ohromného státu.

A dny míjely — prázdné a bezúčelné, trpké dny zajetí, vyplněné těžkou prací, nenáviděnou už proto, že pomáhala blahobytu krutých vládců nad životy tisíců otroků. Oddíly zmořených lidí opouštěly šene pod dozorem vojínů denně hned při východu slunce a rozcházely se na různé práce.

Obyvatelé Egypta pohrdali cizími národy a nenamáhali se, aby poznali jazyky, svých zajatců. Proto se nových otroků používalo nejdříve na nejjednodušší práce; později, když si osvojili jazyk Kemtu a byli s to rozumět složitějším rozkazům, učili je řemeslům. Jména zajatců dozorce nezajímala, otroci měli své názvy podle svých národností.

Tak Pandion se jmenoval Ekueša,[32] Etruskové Turuša, Kidogo a ostatní černoši museli se ozvat na jméno Nechsi — negr.

První dva měsíce svého pobytu v šene opravovali Pandion a čtyřicet nových otroků zavlažovací kanály v zahradách Ammonovýoh,[33] nasypávali hráze vymleté loňskou povodni, okopávali zem kolem ovocných stromů, čerpali a nosili vodu na záhony s květinami.

Dozorci si časem povšimli otužilosti, síly a chápavosti nových zajatců, sestavili a nich zcela nový oddíl a poslali je na stavební práce. Tak se stalo, že se čtyři přátelé a ještě třicet pilných zajatců — předáků všech otroků v šene — octlo pohromadě. Přeložením na stavební práce bylo jejich spojení s těmi, kteří v šene zůstali, přerušeno — Pandionův oddíl po celé týdny nocoval v jiných šene.

Po práci ve faraónových zahradách bylo první Pandionovou činností bouráni starověkého chrámu a hrobky na západní straně řeky, v místě vzdáleném padesát stadií od šene. Pod vedením dozorce a pěti vojínů se zajatci přepravili na bárce přes řeku. Hnali je na sever podle řeky, k vysokým srázům kolmých skal, které zde tvořily ohromný ostroh. Pěšinka nechala za sebou obdělaná pole a vyústila na dlážděnou cestu; náhle se před Pandionem otevřel obraz, který mu navždy utkvěl v paměti. Otroky zastavili na širokém prostranství, svažujícím se k řece. Dozorce odešel a poručil, aby zde na něho čekali.

Pandion měl po prvé možnost beze spěchu se porozhlédnout a zadívat se po okolí.

Přímo před ním se zvedala do výše tří set loktů kolmá skalní stěna barvy červené mědi, posetá skvrnami modročerných stínů. U paty těchto útesů se rozkládaly tři široké terasy s bílým chrámovým sloupovím. Od pobřežní roviny se zvedal široký pruh hladkého šedého kamene, vroubeného dvěma řadami podivných soch — netvorů v podobě klidně ležících lvů s lidskými hlavami. Široké bílé schodiště s bočními sráznými stěnami, na nichž byli po každé straně vysekáni kroutící se žlutí hadi, vedlo dále k druhé tarase, podpírané nízkým sloupovím z výši dvou lidských postav z oslnivě bělostného vápence. Ve střední části chrámu bylo vidět druhou řadu právě takových sloupů. Na každém z nich byla nakreslena lidská postava s panovnickou korunou s rukama zkříženýma na prsou.

Sloupový ochoz vroubil druhou tarasu v podobě velkého nádvoří a alejí ležících netvorů. O třicet loktů výše se prostírala nejhořejší terasa, kolem dokola obehnaná sloupy a ústící do okrouhlého přirozeného výklenku ve skalách.

Sloupořadí dolejší terasy se rozbíhalo do šířky asi půldruhé stadie po okraji se tyčily prosté kulaté pilíře, ve střední terase čtyřhranné a v nejvyšší šesti až šestnáctihranné. Sloupy střední terasy a hlavic sloupů bočních, římsy portálů a také lidské sochy byly pomalovány jasně modrou a červenou malbou, takže v kontrastu se sněhobílá barva kamene zdála ještě oslnivější.

Tento chrám osvětlený prudkým sluncem se ostře lišil od chmurných, tísnivých chrámových budov, které Pandion videi předtím, Mladému Řekovi se zdálo, že si nelze představit nic krásnějšího na světě — tak radostné byly tyto řady sněhobílých sloupů v rámci barevných ornamentů. A na širokých terasách rostly stromy, jaké Pandion ještě nikdy neviděl — nízké, a hustým větvovím, bohatě pokrytým drobounkými lístky přiléhajícími těsně k sobě. Tyto stromy vydávaly silnou, těžkou vůni, jejich nazlátle zelené listí se svátečné odráželo od bělostných sloupů na pozadí rudých skal.