Na konci sveta

Pandionovy úvahy přerušil táhlý křik. Dveře se otevřely. Před Pandionem se zaleskla široká řeka. Vězení bylo docela blízko břehu. Zajatce obklíčil velký oddíl vojínů lesem kopí. Brzy byli všichni zahnáni do podpalubí velkého korábu. Loď vyplula nahoru proti řece a zajatci ani nebyli s to se rozhlédnout. V podpalubí bylo vedro — vysoko stojící slunce sálalo na lidi, vzduch plný těžkých výparů byl nedýchatelný.

Večer se ochladilo a vyčerpaní zajatci přicházeli k sobě — znovu se ozval hovor. Loď pokračovala v cestě po celou noc. Ráno se na chvilku zastavila, zajatci dostali jídlo a únavné putování pokračovalo. Tak uplynulo několik dní — otupělý, netečný Pandion je nepočítal.

Konečně hlasy veslařů a vojínů byly živější, na palubě nastal shon — byl konec plavby. Zajatce nechali v podpalubí celou noc a časně zrána Pandion uslyšel táhlý křik povelů.

Na zaprášeném prostranství, vyprahlém sluncem, se stráže seřadily do půlkruhu s kopími napřaženými dopředu. Zajatci vycházeli po jednom a hned se dostávali do rukou dvěma ohromným vojínům, u jejichž nohou ležela hromada provazů. Egypťani zkroutili zajatcům ruce dozadu tak silně, že se ramena lidem ohýbala a lokty se za zády dotýkaly. Úpění a křik obry ani dost málo nedojímaly; kochali se svou silou a bezbranností svých obětí.

Přišla řada na Pandiona. Jeden z vojínů ho popadl za ruku, sotva mladý Řek, oslepen denním světlem, sestoupil na zem. Bolest probudila Pandiona ze ztuhlosti, do které upadl. Vycvičen v pravidlech pěstního zápasu, vykroutil se lehce z rukou vojínových a dal mu omračující ránu do ucha. Obr padl tváří do prachu k Pandionovým nohám, druhý vojín zmaten od něho odskočil.

Pandion se ocitl v kruhu třiceti nepřátel s kopími namířenými proti sobě.

Se zběsilou zuřivostí skočil dopředu, přeje si zahynout v boji — smrt se mu zdála vykupitelkou… Ale neznal Egypťany, kteří nastřádali tisíciletou zkušenost, jak krotit otroky. Vojíni se okamžitě rozestoupili a na Pandiona, který vyskočil z kruhu, se vrhli zezadu. Mladý odvážlivec byl ihned sražen a přitisknut těly nepřátel k zemi. Tupý konec kopí ho bolestně udeřil mezi žebra v dolejší části hrudi. Před očima mu vířila ohnivě rudá mlha, dech se zarazil. V tu chvíli Egypťan srazil Pandionovy ruce rozhozené nad hlavou a v zápěstí je sevřel dřevěným předmětem, který se podobal lodičce na hraní.

Vojíni si Pandiona už dál nevšímali.

Zajatce rychle spoutali a hnali je po úzké cestě mezi břehem řeky a poli. Mladý sochař zakoušel hroznou bolest: ruce zvednuté nad hlavou měl uskřípnuté do dřevěného špalku s dvěma ostrými hranami, jež tiskly kosti v zápěstí. Tento nástroj mu bránil ohnout ruce v loktech a spustit je na hlavu.

S postranní cestičky se k Pandionově skupině přidala druhá četa zajatců, pak třetí — počet otroků vzrostl na dvě stě.

Všichni byli spoutáni nejsurovějším způsobem; někteří měli ruce také v takových kleštích jako Pandion. Tváře zajatců zkřivené bolestí byly bledé a byly pokryty potem. Pandion šel jako v mlze a sotva vnímal okolo.

A kolem něho se prostírala bohatá země. Vzduch byl neobyčejně svěží a čistý, na úzkých cestách vládlo ticho, proud ohromné řeky se pomalu valil k Velikému zelenému moři. %

Vrcholky palem se sotva znatelně pohybovaly lehkým severním větrem, zelené lány nevysoké zrající pšenice se střídaly s vinicemi a ovocnými sady.

Celá země byla jako ohromná zahrada, obdělávaná po tisíciletí armádou otroků.

Pandion se nemohl rozhlížet. Se zuby zaťatými bolestí se vlekl kolem vysokých zdí, obklopujících domy boháčů. Byly to lehké a vzdušné jednoposchoďové stavby s úzkými a vysokými okny nad výklenky dveří s dřevěnými sloupy. Sněhobílé stěny, zdobené složitými vzory jasných a čistých barev, se odrážely v oslnivém slunečním jasu neobyčejně výrazně.

Před zajatci se najednou vynořila kamenná budova s rovně stavěnými, nevídaně tlustými zdmi z velkých kamenných balvanů, tesaných s překvapující pravidelností. Zdálo se, že tajemná a tmavá budova si sedla rozložitě a mlčenlivě na zem a dusí ji svou nestvůrnou tíhou. Pandion prošel podél řady tlustých pilířů, chmurně sedavých na pozadí jasně zelené zahrady, ležící v rovině. Palmy, smokvoně a jiné ovocné stromy se střídaly, tvoříce pravidelné řady, které se táhly do nekonečna. Pahorky byly pokryty hustou zelení vinic.

V sadě u řeky stála vysoká a vzdušná budova, ozdobená právě tak jasnými barvami jako ostatní dpmy v městě. U čelní stěny, která byla obrácena k řece, se za širokými vraty tyčily jako stožáry vysoké sloupy & množstvím vlajících stuh. Nad širokým vchodem se klenul ohromný sněhobílý balkon se dvěma pilíři a se zcela plochou střechou. Po římse střechy se vinula pestrá ozdoba — malba střídavě jasně modré a zlaté barvy. Jasně modré a zlaté klikaté znaky zdobily také hořejší část bílých pilířů.