Na konci sveta

Ale silné tělo bylo plné dřívější nevyčerpatelné energie, rozum neotupěl. Pandion neklesal na duchu, snil o svobodě jako dříve.

Mladý sochař se postupně měnil v bojovníka, strašného nejen svou odvahou a silou, nýbrž i nezměrným úsilím a touhou zachovat si v pekle,

ve kterém se octl, svou duši neporušenou a provést své sny, touhy a lásku všemi branami zkoušek. Co bylo holou nemožností pro něho samojediného, bez druhů, neznajícího jazyk ani zemi, bylo nyní uskutečnitelné: Pandion měl přítele! Přítel… Jen ten může pochopit smysl tohoto slova, kdo musel stát samojediný proti zdrcující přesile, kdo se octl samojediný daleko od vlasti, v cizí zemi. Přítel… To znamená ochotnou pomoc a pochopení, ochranu a společné myšlenky a touhy, dobrou radu, užitečné pokárání, podporu, útěchu. Za sedm měsíců, které strávil na práci v okolí hlavního města, se Pandion seznámil s podivným jazykem Egypťanů a naučil se dobře rozumět svým druhům z nejrůznějších plemen,

V zástupu pěti set otroků, vězněných v šene a denně vyháněných na práci, začal stále více rozpoznávat lidi s vyhraněnou a pronikavou individualitou.

A otroci nabývali k sobě postupně vzájemnou důvěru a už se poněkud s Pandionem sblížili.

Společné těžké útrapy, společná touha po svobodě sjednocovala. Dosáhnout svobody, vrhnout se na slepou, utiskující sílu této Černé země a vrátit se do vlasti. Vlast — tomu všichni rozuměli, třebas jedni měli vlast za tajemnými močály jihu, druzí za písčitými pouštěmi východu nebo západu, třetí — jako Pandion — za mořem na severu.

Ale jen málokteří z šene našli v sobě dostatek odvahy k přípravám na boj. Ostatní, vysíleni nadlidskou prací a nedostatkem potravy, hynuli — pomalu a bez reptání. Byli to hlavně starší lidé. Je už nezajímalo nic. V jejich vyhaslých očích nesvítila odvaha, neměli už touhy tajně se scházet se soudruhy. Pracovali, pomalu jedli, spali těžkým snem, aby se po ránu, jakmile je vyburcoval ze spánku pokřik dozorce, znovu zvedli a malátně a netečně kráčeli se zástupem.

Pandion pochopil, proč je v robotnickém domě tolik malinkých klecí:

rozdělovaly lidi. Po večeři bylo zakázáno mezi sebou hovořit: stráže na zdech bedlivě dozíraly, aby zákaz byl plněn — ráno šíp nebo hůl trestaly provinilce. Jen někteří měli dost síly i odvahy, aby využívajíce tmy neslyšně přelézali do jiných komůrek. Toho se odvážilo jen několik Pandionových druhů.

Nejbližšími Pandionovými přáteli se stali tři lidé. První z nich byl Kidogo — ohromný černoch, vysoký skoro čtyři lokte, který pocházel z velmi vzdálených končin Afriky na jihozápad od Egypta. Dobrý, veselý a nadšený Kidogo byl také dovedným malířem a sochařem. Jeho výrazná tvář se širokým nosem a tlustými rty rázem připoutala Pandiona svou bystrostí a energií. Pandion byl zvyklý, že černoši bývají dobře tělesně stavěni, ale tento obr ihned zaujal sochaře svým souměrným a krásným tělem. Přímo neobyčejná síla jeho velkých, jako železných svalů se podivuhodně snoubila s lehkostí a pružností velké postavy Kidogovy. Ohromné oči byly plny pozornosti a v černé tváři udivovaly svou živostí.

Zprvu se Pandion a Kidogo dorozumívali kresbami, narýsovanými zaostřenou hůlkou v rychlosti na zemi nebo na zdi. Pak se mladý Řek dovedl domluvit s černochem směsi slov jazyka Kemtu a lehkého, snadno zapamatovatelného jazyka Kidogova.

Za temných bezměsíčných nocí, kdy šene bývalo zaplaveno tmou černou jako uhel, přelézali Pandion a Kidogo jeden k druhému, šeptali si a čerpali nové síly a odvahu k promýšlení plánů na útěk.

Za měsíc potom, kdy Pandion po prvé překročil práh šene, přihnali do robotnického domu navečer ještě několik nových otroků.

Nováčci seděli a leželi u vchodu, bezmocně se rozhlížejíce, a na jejich zmučených tvářích byla pečeť stísněnosti a hoře, dobře známá všem zajatcům. Pandion, který se právě vrátil z práce, přistoupil k jedné z vysokých nádob, aby si nabral vody, ale najednou div neupustil svůj hliněný hrnek. Dva z přibyvších mluvili potichu známou mu řeči Etrusků. Etruskové — tento tajemný, drsný starý národ — se často objevovali na březích Aeneady a měli pověst kouzelníků, kteří znají přírodní tajemství.

Všechen rozechvěn vzpomínkami na vlast začal Pandion s Etrusky hovořit, a oni mu rozuměli.

Na Pandionovu otázku, jak se sem dostali, oba zajatci chmurně mlčeli, a zdálo se, že je setkání naprosto netěší.

Oba Etruskové byli prostředni postavy, velmi svalnatí a mohutných plecí. Tmavé vlasy byly slepeny špínou a nerovnými prameny jim padaly po obou stranách do obličeje. Staršímu bylo asi čtyřicet, druhý byl patrně stejného stáří jako Pandion.

Do očí bila jejich podoba — mohutné lícní kosti byly zdůrazněny zapadlými tvářemi, přísné hnědé oči vyšlehovaly nepodplatitelnou nepoddajnost.