Na konci sveta

Cosi blízkého a radostného pocítil Pandion jen jednou — tehdy, když spatřil chrám Zešer-Zešeru, otevřený, splývající s místním okolím.

Ale všechny ostatní obrovité chrámy a hrobky se neprodyšné uzavíraly vysokými zdmi. A také tam, za těmito zdmi, použili egyptští mistři všech prostředků, aby vzdálili člověka od života, ponížili ho a zdrtili a nutili ho k pocitu bezcennosti před velebnosti vládnoucích faraónů.

Člověka skličovala už nepoměrná ohromnost staveb i nesmírné množství práce a materiálu, které tu bylo vyplýtváno. Nahromadění stejných, jednotvárných forem, mnohokrát se opakujících, vytvářelo dojem nekonečné délky. Stejné sfingy, stejné sloupy, stejné zdi a pylony vesměs pravoúhlých tvarů, vesměs nehybné — a všechny s týmiž zjednodušenými a vypouklými detaily. V temných chrámových chodbách se po obou stranách zvedaly obrovité jednotvárné sochy, zlověstné a ponuré.

Egypťané se báli volných prostorů: uzavírali se před přírodou, tarasili přístupy do svých chrámů kamennými masami sloupů, tlustých zdí a kamenných přepážek, které zabíraly mnohdy více místa než prostory mezi nimi. Sloupoví bylo v hloubi chrámu ještě hustší, chrámové síně byly nedostatečně osvětleny a tonuly nakonec v úplné tmě. Množství úzkých vchodů činilo chrám ještě tajemněji uzavřeným a tma místnosti vyvolávala větší strach před bohy.

Pandion si uvědomoval tento vypočítaný účin na lidskou duši, jehož staří egyptští mistři dosahovali staletými zkušenostmi.

Ale kdyby se byl mohl mladý sochař podívat na obludné pyramidy ostře se rýsující svými pravidelnými hranatými tvary nad měkkými písečnými vlnami pouště, byl by teprve jasněji pocítil hrdopyšný protiklad člověka a přírody. Ale v tomto nadutém postoji se tajila bázeň kemtských vládců před nepochopitelnou a nepřátelskou přírodou, bázeň, vyjádřená právě uzavřeným a tajuplným egyptským náboženstvím.

Mistři Keratu se snažili vyjádřit sílu a moc svých bohů a vládců obrovitými sochami faraónů, nehybností symetrických masivních těl a tak jim vzdávali svůj hold.

Ve velkých postavách byli na stěnách zobrazováni jen faraóni. U jejich nohou se hemžili trpaslíci — všichni ostatní kemtští lidé. Tak používali egyptští vládci jakékoli záminky, aby mohli vyzdvihnout svou velebnost. Králům Kemtu se zdálo, že se tím více povznášejí, čím více ponižují lid, a že jejich vliv tak roste.

Pandion viděl, že ve své tvorbě půjde jinou cestou. Všechno krásné se mu jevilo živé, harmonické a souměrné tak jako lidské tělo. Snil o dílech, která by člověka neskličovala a netlačila k zemi, ale naopak ho povznášela. Cítil, že skutečné uměni je v radostném a prostém splynutí se životem. Musí se lišit od všeho, co vytvořili v Egyptě, jako se lisí jeho vlast rozmanitostí řek, polí, lesů, moře a hor, i pestrým střídáním počasí od této země, kde se tak jednotvárně zdvíhají skály na březích jediného, všude stejného říčního údolí, vroubeného písčitými vlnami rozžhavených pouští a plného obdělaných zahrad.

Tisíce let se Egypťané schovávali v údolí Nilu před nepřátelským světem. Nyní se jejich potomci snažili odvrátit tvář od života, skrývajíce se uvnitř svých chrámů a paláců.

Pandion ještě nevěděl, že egyptské umění vděčí za svou velikost ve značné míře přirozenému nadání otroků různých plemen; z milionů nevolníků se vybírali nejnadanější, kteří pak bezděčně svými tvůrčími silami oslavovali utiskující je zemi. Pandion se úplně oprostil od jakéhokoli obdivování egyptské velikosti a rozhodl se prchnout co nejdříve a přesvědčit i svého přítele Kidoga o nutnosti útěku…

S těmito myšlenkami na útěk v hlavě se Pandion vydal se svým náčelníkem, s Kidogem a desíti jinými otroky na dalekou cestu k rozvalinám Achetatonu.[40] Mladý sochař rozrážel vesly zrcadlovou hladinu řeky, radostné vnímaje let loďky plující po proudu. Cesta byla daleká. Bylo třeba ujet bezmála tři tisíce stadií — dálka, která se skoro rovnala vzdálenosti jeho vlasti od Kréty a která se mu kdysi zdála být nezměrně velká.

Za této plavby Pandion zjistil, že k Velikému zelenému moři — tak jmenovali Egypťané moře, na jehož severním břehu očekávala Pandiona Tessa — je dvakrát tak daleko jako do Achetatonu.

Veselá Pandlonova nálada ihned vyprchala: po prvé si učinil jasnou představu o tom, jak hluboko je ve vnitrozemí „pěnové země“ — Afriky, jak ohromné prostory ho dělí od moře, kde mu kyne naděje na návrat do vlasti.