Na konci sveta

Pandion přemlouval Kidoga k útěku, ale černoch odpovídal jen zamítavým vrtěním hlavou a odmítal všechny Hellenovy plány.

Po celých sedm dní plavby Pandion nebyl s to přítele k ničemu pohnout, ale sám už nemohl zůstávat nečinný; zdálo se mu, že chybí jen málo — a už nevydrží a zahyne. Stýskalo se mu po soudruzích, kteří zůstali na stavebních pracích a v šene. U nich cítil sílu, která by mohla vést k osvobození, která dávala naději do budoucna. Ale zde naděje na osvobození nebyla — a nad tím se Pandion trápil v bezmocném podráždění.

Za dva dny po návratu do dílny zavedl faraónův sochař Pandiona do paláce hlavního stavitele. Chystala se tam slavnost. Pandion měl vymodelovat z hlíny modely sošek a udělat podle nich formy na cukroví.

Po skončení práce zůstal mladý sochař na pánův rozkaz v paláci do konce hostiny, aby pak s ostatními otroky nesl královského sochaře domů, Pandion si nevšímal otroků a otrokyň, kteří ve velkém množství pobíhali po paláci, a vyšel do zahrady.

Setmělo se, na nebi bez měsíce se objevily třpytící se hvězdy, ale hostině stále ještě nebylo konce. Snopy žlutého světla pronikaly do zahrady širokými okenními otvory, dopadaly na tmavé kmeny stromů, listí a kvetoucí keře a vyšlehovaly Červenými plaménky v zrcadle ploch vodních nádrží. Hosté se shromáždili ve velkém dolejším sále se sloupy z leštěných cedrových kmenů. Zazněla hudba. Pandion, který už tak dlouho neslyšel nic jiného než smutné neznámé písně, se nepozorovaně přiblížil k velkému nízkému oknu, skryl se v křoví a začal se dívat.

Ze sálu plného lidí se linula těžká, aromatická vůně. Zdi, sloupy a rámy oken byly ověšeny věncovím z čerstvých květů, převážně lotosových, jak Pandion zpozoroval. Barevné džbány s vínem, košíčky a mísy s ovocem stály na nízkých podstavcích vedle sedadel. Hosté, rozpáleni vínem, navoněni aromatickými oleji, se seskupili těsně podle stěn a uprostřed mezi sloupy pomalu tančily dívky v dlouhých řízách. Černé vlasy, zapletené do četných tenkých copánků, vlály po ramenech tancujících. Široké náramky z různobarevných drobných korálků obepínaly zápěstí, pod tenkou látkou prosvítaly pásky ze skleněných perel. Pandion si nemohl nepovšimnout jisté hranatosti ve stavbě egyptských žen proti štíhlé pružnosti dívek v jeho vlasti. Stranou hrály mladé Egypťanky na různé nástroje: dvě dívky hrály na flétny, jedna na mnohostrunnou harfu a další dvě vyluzovaly z dlouhých dvoustranných nástrojů pronikavé chvějivé zvuky.

Tanečnice držely v rukou lesklé plátky z tenkého bronzu a občas přerušovaly melodii krátkými zvonivými údery. V hudbě, Pandionovi nezvyklé, se střídaly vysoké a nízké, pronikavě sténající tóny, v tempu hned pomalém, hned zrychleném. Tanec byl skončen, unavené tanečnice ustoupily pěvcům. Pandion pozorně naslouchal, snaže se porozumět slovům písně. Dařilo se mu to, když nápěv plynul pomalu nebo zněl v nízkých tónech.

První píseň opěvovala cestu do jižní části Kemtu. „Setkáš se tam s krásnou dívkou, myslí, že jsi někdo jiný, a daruje ti květ svého srdce“ porozuměl Pandion.

V druhé písni se s válečnými pokřiky oslavovala statečnost synů Kemtu v nabubřelých a podle Pandionova mínění nesmyslných výrazech. Mladý Řek odstoupil mrzut od okna.

„Jméno chrabrého nezahyne po celé zemi na věky“ — zaslechl poslední slova a zpěv zmlkl. Zazněl smích, čilý ruch, a Pandion opět nahlédl do okna.

Otroci přivedli dívku světlé pleti s krátce přistřiženými kučeravými vlasy a vystrčili ji doprostřed sálu. Stála mezi květy zdupanými na hladké podlaze a rozpačité a zděšeně se rozhlížela. Ze zástupu hostí vystoupil člověk a řekl dívce několik hněvivých slov. Dívka pokorně vzala podanou jí loutnu ze slonové kosti a prsty maličkých rukou se rozběhly po strunách. Nízký a čistý hlas se rozlehl sálem, hosté zmlkli.

To nebyly trhané, klesající a znovu stoupající, přeskakující egyptské melodie — zvuky se linuly volně a teskně. Zprvu dopadaly k Pandionovi pomalu jako jednotlivé zvonící kapky, pak plynuly v stejnoměrném vlnění, zaburácely i tichly jako mořské vlny a pak plynuly s takovým zoufalým smutkem, že Pandion ztrnul. Zdálo se mu, že se v písni v nepochopitelných zvucích čarovného hlasu kolébalo volné moře. Moře, zde neznámé a nemilované a Pandionovi tak drahé a světlé. Pandion stál zprvu jako omráčený — tak mnoho skrytého v nejtajnějších hlubinách jeho duše se najednou zvedlo na povrch.

Stesk po svobodě Pandionovi tak blízký a pochopitelný, v té písni velitelsky volal, plakal a zmíral. Pandion si zakryl uši a zaťal rty, aby nevykřikl, a prchal do hloubi zahrady. Tam se ve tmě vrhl pod stromy na zem a těžce, nezadržitelné se rozplakal…

„Hej, Ekuešo, ke mně! Ekuešo!“ — rozléhalo se volání Pandionova pána. Mladý Řek nezpozoroval, že hostina je u konce.