Na konci sveta

„Pojďme zpátky,“ navrhl mladší, „Beztak jsme se dost dlouho ploužili pískem. Co nám záleží na mrtvole bídného cizince, když bohatá kořist — zboží a otroci — ujela s korábem…“

„Mluvíš bez uvážení,“ opět ho přerušil starší. „Tito kupci bývají někdy bohatě vystrojeni a nosí na sobě šperky. Zlatý prsten by ti neuškodil — proč bychom se zpovídali Senebovi o každém utopenci…“

Vojáci se pustili po tvrdém, bouří upěchovaném povrchu vlhkého písku.

„Kdepak máš ty šperky?“ posmíval se mladší staršímu. „Vždyť je docela nahý!“

Starší zamračeně mručel kletby.

Vskutku, člověk, který ležel před nimi, byl úplně nahý, jeho ruce byly bezmocně skrčeny pod tělem, krátké kučeravé vlasy byly zaneseny pískem.

„Podívej se, tohle není Féničan!“ zvolal starší. „Jaké silné a krásné tělo! Škoda, že je mrtev — byl by to dobrý otrok a Seneb by nás odměnil“

„K jakému národu asi patřil?“ zeptal se mladší

„Nevím: možná, že je to Etrusk nebo Kréťan nebo že je to někdo z hořejších přímořských „chanebu“.[27] Ti se dostanou zřídka kdy do naší požehnané země a jsou ceněni pro svou otužilost, bystrost a sílu. Před třemi lety… Počkej, on žije, buď Ammon pochválen!“

Tělem ležícího proběhla lehká křeč.Vojíni odhodili kopí, převrátili bezvědomého a začali mu třít břicho a ohýbat nohy. Jejich námaha byla korunována úspěchem. Utopenec — byl to Pandion — brzy otevřel oči a bolestně se rozkašlal.

Silný organismus mladého Řeka nepodlehl těžkým zkouškám. Neuplynula ani hodina a už hlídka odváděla Pandiona do pevnosti.

Vojáci často odpočívali, ale ještě před největším úpalem byl mladý sochař dopraven do malé tvrze, která stála na jednom z nesčetných ramen Nilské delty, na západ od velkého jezera.

Pandionovi dali vodu, několik kousku placky namočené v pivě a uložili ho v chládku na podlaze těsné kůlny uplácané z hlíny.

Hrozné napětí sil zanechalo stopy — ostrá bolest píchala Pandiona v prsou, srdce mu zesláblo. Před zavřeným zrakem se míhaly nekonečné vlny. V těžkém polovědomí Pandion zaslechl, jak se otevřely chatrné dveře, stlučené z trosek lodního deštění. Nad Pandionem se sklonil velitel pevnůstky — mladý muž s nepříjemnou a nezdravou tváří. Opatrně odhrnul pláštěnku, která byla hozena Pandionovi přes nohy, a dlouho si prohlížel svého zajatce. Pandion netušil, že rozhodnutí, které uzrálo v hlavě velitelově, mu přinese nové nepředstavitelné zkoušky.

Velitel zase přikryl Pandiona a spokojeně vyšel.

„Každému dva prsteny mědi a po džbánu piva.“ řekl úsečně.

Vojáci pobřežní stráže se před ním poníženě sklonili a pak zabodli do jeho zad vzteklé pohledy.

„Mocná Sochmet, co jsme dostali za takového otroka…“ zašeptal mladší, sotva se velitel vzdálil. „Uvidíš, že ho pošle do města a dostane nejméně deset prstenů zlata…“

Vtom se velitel obrátil.

„Hej, Senni!“ zavolal.

Starší vojín podlézavě přiskočil.

„Dobře ho opatruj, dávám ti ho na starost. Řekni mému kuchaři, aby mu dal dobrou stravu, ale buď opatrný — zajatec dělá dojem silného vojáka.

Zítra připravíš lehkou lodici — pošlu zajatce darem Velkému Domu.[28] Dáme mu napít piva s uspávacím kořením, abychom se vyhnuli nepříjemnostem.

…Pandion pomalu zvedl těžká víčka. Spal tak dlouho, že ztratil představu o čase, o tom, kde je. Matně a jen kuse si vzpomínal, že po strašlivém zápase s rozbouřeným mořem byl kamsi odveden a kdesi ležel v tichu a ve tmě. Pandion se pohnul a ucítil, že je spoután na celém těle. S námahou obrátil hlavu a spatřil zelenou stěnu rákosí nahoře s hvězdicovými metlicemi. Nad hlavou bylo průhledné nebe a blízko, u samého ucha, slabě šplouchala a bublala voda. Pandion se pomalu dovtípil, že leží v úzké a dlouhé loďce, svázán na rukou i na nohou. Když nadzvedl hlavu, spatřil holé nohy lidí, kteří postrkovali lodici bidly. Lidé byli dobře urostlí, měli červenohnědou pleť a kolem beder je ovíjely bílé roušky. „Kdo jste? Kam mě vezete?“ zvolal Pandion, snaže se rozpoznat lidi stojící na zádi.

Muž s hladce vyholenou tváří se nad Pandionem sklonil a rychle cosi říkal. Pandion vůbec nerozuměl podivné řeči s melodickým pomlaskáváním a s výrazným pří zvukem na samohláskách. Snažil se vší silou přetrhnout svá pouta a ustavičně opakoval touž otázku. Záhy nešťastný zajatec pochopil, že mu nerozumějí a rozumět nemohou. Podařilo se mu rozkolébat lehkou lodici, ale jeden strážce přistrčil k jeho očím ostří bronzového kinžálu. S pocitem odporu k lidem, k sobě a k celému světu nechal Pandion pokusů o osvobození a více se o ně celou dlouhou cestu labyrintem hustě zarostlého močálu nepokoušel. Slunce už dávno zapadlo a na obloze se vysoko objevil měsíc, když lodice přistala u širokého kamenného přístaviště.

Pandionovi rozvázali nohy a zručně a rychle je třeli, aby v nich rozproudili krev. Vojáci zapálili dvě pochodně a vydali se k vysoké, hliněné zdi s těžkými dveřmi, okovanými měděnými pruhy.