Na konci sveta

Okamžitě je odvedli po téže cestě zpět na konec sadu. Pak hnali vojáci zajatce podél nízké zdi. Cestička byla stáje příkřejší a vedla k ohromnému čtverci slepých zdí, který stál v úžlabině mezi pšeničnými poli. Po tlustých zdech, stavěných z cihel a širokých deset loktů, se volně procházeli strážci ozbrojeni luky.

V rozích se zvedaly přístřešky z rohoží.

Vchod byl proražen ve zdi, obrácené k řece; nikde jinde nebylo vidět ani dveře, ani okna — slepý zelenošedý povrch zdí sálal horkem.

Zajatce zavedli do dveří, doprovázející je zbrojnoši se rychle vzdálili a Pandion se octl v úzkém dvorečku mezi dvěma zdmi. Druhá, vnitřní zeď byla nižší než zeď vnější a jediný vchod byl na pravé straně. Na volném prostranství stály hrubé lavice a část dvora byla zastavěna nízkou stavbou, ve které se černal otvor vchodu. Skupinu zajatců obklopili nyní vojáci s pletí světlejší barvy, než měli ti, kteří je sem přivedli. Všichni byli velcí, s pružným, dobře vyvinutým tělem, mnozí měli modré oči a nazrzlé vlasy. Pandion neviděl dosud takový národ; neznal čistokrevné obyvatele Egypta a nevěděl, že má před sebou Libyjce.

Z přístavku vyšli dva lidé: jeden nesl jakýsi předmět z leštěného dřeva, druhý měl šedou kameninovou nádobu. Libyjci popadli Pandiona a obrátili ho zády k nim. Hned nato ucítil Pandion lehké bodnutí

— k levé lopatce mu přitiskli leštěnou destičku, pokrytou úzkými zaostřenými ploškami. Pak jeden z lidí prudce udeřil na destičku rukou

— vytryskla krev a Pandion bezděky vykřikl. Libyjec pak omyl krev a ránu třel hadrem namočeným v tekutině z kameninové nádoby: krev se rychle zastavila, ale vojín několikrát namočil hadr a ránu natíral. Teprve nyní si Pandion všiml, že Libyjci kolem něho měli na levých lopatkách jasně rudý znak — jakési figurky v oválném zarámování[30] — a pochopil, že byl ocejchován.

Pandionovi sňali s rukou dřevěný zámek, a jinoch se nemohl zdržet zaúpění ze strašlivé bolesti v ztuhlých kloubech. S největší námahou se mu podařilo roztáhnout ruce. Pak prošel sehnut nízkými dveřmi ve vnitřní zdi. Octl se na zaprášeném dvoře a vysílen klesl k zemi.

Z ohromné hliněné nádoby, která stála u vchodu, se napil kalné vody a začal si prohlížet místo, které z vůle lidí zde vládnoucích mělo být navždy jeho domovem.

Velký čtverec půdy, dlouhý na každé straně přibližně dvě stadie, byl uzavřen vysokými nepřístupnými zdmi, hlídanými nahoře stráží. Celou pravou polovinu ohrazené plochy zabíraly malinké hliněné komůrky, přilepené k sobě bočními stěnami a rozdělené úzkými podélnými průchody.

Právě takové nízké domky byly v levém koutě. Přední levý roh byl ohrazen nízkou zdi a odtud se šířil ostrý puch čpavku. U dveří stály nádoby s vodou a dlouhá prkenná plocha, vysoká asi tři čtvrti lokte — byl to stůl, kde se jedlo, jak viděl Pandion později.

Celá volná prostora čtverce byla uhlazena a udupána — ani jediné stéblo travičky se nezazelenalo na šedivém a zaprášeném povrchu. Vzduch tu byl těžký a dusný — zdálo se, že parný den vydechuje celý svůj žár do čtvercové jámy, uzavřené vysokými stěnami a otevřené jen shora.

Tak vypadalo „šene“ — robotnický dům, jeden z mnoha set, které byly roztroušeny po Kemtu a které byly všechny stejné. Zde se mořili otroci různých plemen — laciná pracovní síla, jež byla základem bohatství a krásy Egypta. Šene bylo prázdné a tiché — otroci byli na práci; jen několik nemocných leželo netečně ve stínu zdi. Tento robotnický dům byl určen pro nově přivedené zajatce, kteří právě přišli do země a neměli ještě rodiny, aby rozmnožili počet dělnických rukou Kemtu.

Nyní se stal Pandion „mere“ — dědičným otrokem faraónovým a dostal se mezi těch osm tisíc lidi, kteří obsluhovali zahrady, kanály a budovy palácového hospodářství.

Ostatní zajatci, kteří s Pandionem prošli prohlídkou před faraónem a zůstali u zdi paláce, byli rozděleni mezi velmože jako „šachu“ — otroci, kteří jsou doživotním majetkem svého pána a po jeho smrti přecházejí do šene faraónových,

V hustém vzduchu bylo drtivé ticho, zřídka porušované těžkými vzdechy a sténáním nových otroků, přihnaných s Pandionem. Znamení vypálené na jeho zádech ho pálilo jako žhavý uhel. Marně se pokoušel uklidnit. Místo mořských dálek, místo stinných hájů na březích vlasti, omývaných věčným příbojem — ždibec prašné země, sevřený zdmi. Místo svobodného života s milovanou dívkou — otroctví v cizině, nekonečně daleko od všeho drahého a milého.

Jen naděje na vysvobození bránila Pandionovi, aby si nerozbil hlavu o zeď, která mu zakrývala širý a krásný svět.