Vzpomínka na světlo

Zatímco Min popisovala znamení, Mat se opřel v křesle, položil nohy na stůl s mapami a zalovil v kapse pro fajfku. Ta vojačka byla docela pohledná, i když některé důležité části neviděl. Možná by se hodila k Talmanesovi. Ten chlapík rozhodně trávil pokukováním po ženách málo času. V jejich společnosti byl ostýchavý.

Mat se zhoupl dozadu, až křeslo stálo jen na dvou nohách, opřel se patami o stůl, nacpával si fajfku a nevšímal si pohledů lidí kolem. Seančané dokázali být takové citlivky!

Nebyl si jistý, co si myslí o tom, že tolik Seančanek slouží v armádě. Hodně mu jich připadalo jako Birgitte, což by nebylo tak špatné. Mat by raději strávil večer v krčmě s ní, než s polovinou mužů, co znal.

„Budeš popravena,“ promluvila Tuon Seluciiným prostřednictvím k vojačce.

Mat málem spadl z křesla. Chytil se stolu před sebou a přední nohy křesla zaduněly o podlahu.

„ Cože? “ vyhrkla Min. „Ne!“

„Viděla jsi znamení bílého kance,“ řekla Tuon.

„Nevím, co znamená!“

„Kanec je znakem Handoina, jednoho z mých soupeřů v Seančanu,“ vysvětlila trpělivě Tuon. „Bílý kanec je znamením nebezpečí, možná zrady. Tato žena pro něj pracuje, nebo v budoucnosti bude.“

„Nemůžeš ji jen tak popravit’.“

Tuon mrkla a upřela pohled přímo na Min. Místnost jako by zahalil stín a chlad. Mat se otřásl. Nelíbilo se mu, když se Tuon chovala takto. Ty její pohledy… vypadaly jako pohled někoho úplně jiného. Někoho bez slitování. I socha v sobě měla víc života.

Selucia, stojící nedaleko, zakmitala na Tuon prsty. Tuon se na ně podívala a pak přikývla.

„Jsi moje pravdomluvčí,“ obrátila se téměř zdráhavé na Min. „Můžeš mě na veřejnosti napomínat. Považuješ má rozhodnutí za chybná?“

„Ano, považuju,“ odvětila okamžitě Min. „Nepoužíváš moje schopnosti tak, jak bys měla.“

„A jak bych měla?“ zeptala se Tuon. Žena, nad níž právě vynesla trest smrti, dál ležela na podlaze. Nic nenamítala – nebyla v postavení, aby mohla císařovnu oslovit. Stála tak nízko, že kdyby v Tuonině přítomnosti promluvila s někým jiným, bylo by to porušení cti.

„To, co někdo může udělat, není důvod, abys ho nechala zabít,“ řekla Min. „Nechci být neuctivá, ale jestli budeš lidi zabíjet kvůli tomu, co ti povím, nebudu mluvit.“

„Mohu tě k mluvení donutit.“

„Zkus to,“ řekla Min tiše. Mat sebou škubl. Zatracenej popel, vypadala stejně chladně jako před chvílí Tuon. „Uvidíme, jak se k tobě vzor zachová, císařovno, když budeš mučit zvěstovatele osudu.“

Místo toho se Tuon usmála. „Jde ti to dobře. Vysvětli mi, co si přeješ, zvěstovatelko osudu.“

„Budu ti vykládat svá vidění,“ řekla Min, „ale jejich výklad – ať už můj, nebo ten, který v těch obrazech vidíš ty – bude uchováván v tajnosti. Nejlépe mezi námi dvěma. Můžeš někoho nechat kvůli tomu, co jsem řekla, sledovat, ale ne je proto trestat – ne dokud je nepřistihneš při tom, že něco páchají. Nech tu ženu jít.“

„Budiž,“ řekla Tuon. „Jsi volná,“ promluvila skrz Selucii. „Běž a zůstaň věrná Křišťálovému trůnu. Budeme tě sledovat.“

Žena se hluboce poklonila a se sklopenou hlavou vycouvala z místnosti. Mat zahlédl čůrek potu, stékající jí po tváři. Takže to nebyla socha.

Obrátil se zpátky k Tuon a Min. Zíraly na sebe. Žádné nože, ale měl pocit, jako by někoho probodli. Kéž by se jen Min naučila troše úcty. Byl si jistý, že jednoho dne ji bude muset odtáhnout od Seančanů za límec a kata budou mít v patách.

Ve vzduchu na straně místnosti, kde Tuon předtím ukázala, že by měl, se náhle otevřel průchod. Mat si najednou uvědomil, proč přemístila trůn. Kdyby ta damane byla zajata a přinucena říct, kde Tuon sedí, kterákoli Aes Sedai by mohla otevřít průchod v tom místě a rozříznout ji vejpůl. Bylo to tak nepravděpodobné, až to bylo k smíchu – Aes Sedai by spíš dokázala létat, než zabít někoho, kdo není temný druh – ale Tuon nehodlala riskovat.

Průchod se otevřel a ukázal věžovou sněmovnu, usazenou ve stanu. Za nimi seděla Egwain ve velkém křesle. Samotný amyrlinin stolec, uvědomil si Mat. Krev a popel… nechala si ho přinést.

Egwain vypadala vyčerpaně, i když to dovedně skrývala. Ostatní na tom nebyly o nic lépe. Aes Sedai se štvaly až na hranice svých možností. Kdyby byla voják, rozhodně by ji neposlal do boje. Krev a zatracenej popel – kdyby měl vojáka, jehož kůže by měla takový odstín a v očích měl stejný pohled, Mat by takovému chlapíkovi nařídil týdenní klid na lůžku.