Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Tohle potřebujeme,“ řekl Mat, který si představil, jak by tam probíhala bitva.
Merrilor představoval místo, kam by dvě hlavní trollocké armády mohly dojít a pokusit se lidi rozdrtit mezi sebou. To by bylo lákavé. Ale Mat by mohl využít úžasný terén…
Ano. Bylo by to jako bitva u Prijské soutěsky. Kdyby podél těch srázů rozmístil lučištníky – ne, draky – a mohl by Aes Sedai dopřát pár dní odpočinku… Prijská soutěska. Počítal s tím, že velkou řeku využije k polapení hamarejské armády v ústí soutěsky. Ale když past sklapla, ta zatracená řeka vyschla; Hamarejci ji na druhé straně soutěsky přehradili. Překročili řečiště a dostali se pryč. To byla lekce, na kterou nezapomenu.
„To bude vyhovovat,“ řekl Mat a položil ruku na mapu. „Elain?“
„Uděláme to tak,“ řekla Elain. „Doufám, že víš, co děláš, Mate.“
Když to říkala, začaly mu v hlavě rachotit kostky.
Galad zatlačil Tromovi oči. Víc než hodinu prohledával bitevní pole severně od Cairhienu, aby ho našel. Trom vykrvácel a jen pár kousků jeho pláště bylo stále bílých. Galad mu z ramene strhl důstojnické uzly – překvapivě čisté – a vstal.
Byl unavený až do morku kostí. Vyrazil zpátky bojištěm a cestou míjel hromady mrtvol. Přilétly vrány a krkavci; krajinu za ním zakryli jako pokrývka. Vlnící a chvějící se temnota, obalující zemi jako plíseň. Bylo tam tolik mrchožravých ptáků, že to z dálky vypadalo, jako by země byla spálená.
Čas od času Galad míjel muže, kteří stejně jako on hledali na bojišti mrtvá těla svých kamarádů. Bylo zde překvapivě málo okradačů mrtvých – na ty jste na bitevním poli museli dávat pozor. Elain pár z nich přistihla, jak se snaží vyplížit z Cairhienu. Pohrozila, že je pověsí.
Je tvrdší než dřív, pomyslel si Galad, zatímco se plahočil zpátky do tábora. Připadalo mu, že má boty jako z olova. To je dobře. Jako dítě se často rozhodovala srdcem. Nyní byla královna a chovala se podle toho. Kéž by jen dokázal správně nasměrovat její morální kompas. Nebyla zlý člověk, ale Galad si přál, aby – stejně jako ostatní panovníci – dokázala vše vidět tak jasně jako on.
Začínal se smiřovat s tím, že to nedokáží. Začínal připouštět, že pokud se ze všech sil snaží, je to v pořádku. Cokoli, co v sobě měl, co mu umožňovalo chápat, jak mají být věci správně, bylo očividně darem Světla, a pohrdat ostatními, že to nemají vrozené, bylo špatné. Stejně jako by bylo špatné pohrdat mužem, který se narodil s jednou rukou, a proto byl horší šermíř.
Mnozí z živých, které potkal, seděli na zemi na těch nemnoha místech, kde nebyly mrtvoly ani krev. Tito muži nevypadali jako někdo, kdo vyhrál bitvu, přestože příchod aša’manů je dnes zachránil. Ten kousek s lávou poskytl Elainině armádě chvíli oddechu, kterou potřebovala, aby se přeskupila a zaútočila.
Bitva byla rychlá, ale brutální. Trolloci se nevzdávali a nebylo možné jim dovolit utéct. Takže Galad a ostatní bojovali, krváceli a umírali ještě dlouho poté, co bylo zjevné, že zvítězí.
Trolloci byli nyní mrtví. Zbývající lidé seděli a zírali na pokrývku z mrtvol, jakoby otupělí představou, že mezi mnoha tisíci mrtvých budou hledat těch pár, co přežili.
Zapadající slunce v nízkých mracích rudě zářilo a dávalo tvářím krvavý nádech.
Nakonec Galad došel k dlouhému kopci, který označoval předěl mezi dvěma bojišti. Pomalu na něj šplhal a přitom zaháněl myšlenky na to, jak příjemné by bylo lehnout si do postele. Nebo na slamník na podlaze. Nebo na nějaký zastrčený plochý kámen, kde by se mohl zabalit do pláště.
Čistší vzduch na vrcholku kopce ho šokoval. Už tak dlouho cítil jen krev a smrt, že mu nyní špatně páchl čistý vzduch. Potřásl hlavou a pršel kolem unavených Hraničářů, kteří se plahočili průchody. Aša’manové odešli zadržet trolloky na severu, aby vojska urozeného pána Mandragorana mohla uniknout.
Podle toho, co se Galad doslechl, zbýval z hraničářských armád jen zlomek. Zradu hlavních kapitánů pocítili nejhůř právě urozený pán Mandragoran a jeho muži. Galadovi z toho bylo zle, neboť tato bitva pro něj ani pro kohokoli jiného s Elain nebyla snadná. Bylo to příšerné – a jakkoli zlé to bylo, Hraničářům se v boji vedlo ještě mnohem hůře.
Galad s obtížemi uklidnil sevřený žaludek, zatímco mu pohled z vrcholku umožnil spatřit, kolik mrchožroutů přilétlo na hostinu. Jedni pochopové Temného padli a druzí pochopové Temného se tu cpali.
Nakonec Galad našel Elain. Její vášnivá slova, která pronášela k Tamovi al’Thorovi a Argandovi, jej překvapila.
„Mat má pravdu,“ řekla. „Merrilorské pole je dobré bojiště. Světlo! Kéž bychom mohli lidem dopřát delší odpočinek. Než za námi trolloci k Merriloru dorazí, budeme mít jen pár dní, nanejvýš týden.“ Zavrtěla hlavou. „Měli jsme ty Šařany čekat. Když to vypadá, že se karty obrací proti Temnému, samozřejmě, že jich pár dalších vytáhne z rukávu.“
Galadova pýcha si žádala, aby zůstal stát, zatímco bude poslouchat, jak Elain hovoří s ostatními veliteli. Pro jednou ovšem jeho pýcha prohrála a on se usadil na stoličku a unaveně se nahrbil a opřel o kolena.
„Galade,“ řekla Elain, „vážně bys měl někomu z aša’manů dovolit, aby zahnal tvoji únavu. To, jak se k nim pořád chováš jako k vyvržencům, je bláhové.“
Galad se narovnal. „To nemá s aša’many nic společného,“ obořil se na ni. Příliš hádavě. Byl unavený. „Tohle vyčerpání mi připomíná, co jsme dneska ztratili. Je to vyčerpání, které musí snášet moji muži, takže i já, abych nezapomněl, jak jsou unavení, a neštval je až příliš.“
Elain se na něj zamračila. Už dávno se přestal starat o to, jestli ji jeho slova urazí. Zdálo se, že nemůže ani říct, že je hezky nebo má horký čaj, aniž by ji to nějak neurazilo.
Bylo by milé, kdyby Aybara nezmizel. To byl vůdce – jeden z mála, které Galad kdy potkal – se kterým se skutečně dalo mluvit, aniž byste si museli dělat starosti, že ho urazíte. Možná by Dvouříčí bylo vhodné místo, kde by se bělokabátníci mohli usadit.
Ano, samozřejmě mezi nimi v minulosti byla zlá krev. S tím by mohl něco udělat…
Nazval jsem je bělokabátníky, uvědomil si vzápětí. Právě takhle jsem teď na děti myslel. Už to bylo dlouho, co to neúmyslně udělal.
„Veličenstvo,“ řekl Arganda. Stál vedle Logaina, vůdce aša’manů, a Haviena Nurelleho, nového velitele okřídlené gardy. Přivlekl se k nim Talmanes z Bandy Rudé ruky s několika veliteli ze Saldeie a Dračí legie. Ogierský starší Haman seděl na zemi kousek od nich; zíral směrem k zapadajícímu slunci a vypadal omámené.
„Veličenstvo,“ pokračoval Arganda, „uvědomuju si, že to považuješ za velké vítězství…“
,Je to velké vítězství,“ přerušila ho Elain. „Musíme muže přesvědčit, aby to tak viděli. Ani ne před osmi hodinami jsem předpokládala, že celou naši armádu zmasakrují. Vyhráli jsme.“
„Za cenu životů poloviny našich vojáků,“ řekl Arganda tiše.
„Pro mě je to vítězství,“ trvala Elain na svém. „Očekávali jsme úplné zničení.“
„Dneska vyhrála jenom smrt,“ řekl Nurelle tlumeně. Vypadal uštvaně.
„Ne,“ řekl Tam al’Thor, „královna má pravdu. Vojáci musejí pochopit, co jsme tou ztrátou získali. Musime to pokládat za vítězství. Tak to musí být v dějinách zaznamenáno a musíme vojáky přesvědčit, aby to tak chápali.“