Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Chtěly bychom vědět, jaký je účel tohoto setkání,“ řekla Saerin klidně.
Silviana seděla v menším křesle vedle Egwain a ostatní sestry byly uspořádány podle adžah. Podle Matova odhadu jich pár chybělo, včetně jedné ze žlutých.
Tuon kývla na Mata. Tohle jednání měl řídit on. Nadzvedl klobouk, aby ji pozdravil, což mu vysloužilo napůl zvednuté obočí. Už nevypadala nebezpečně, přestože byla stále císařovna.
„Aes Sedai,“ řekl Mat, vstal a pozdravil zvednutím klobouku i přísedící. „Křišťálový trůn oceňuje, že jste zatraceně dostaly rozum a necháte nás tuhle bitvu řídit.“
Silviana vyvalila oči, jako by jí někdo právě dupl na nohu. Koutkem oka Mat zahlédl, jak se Tuoniny rty zvedly v náznaku úsměvu. Krev a zatracenej popel, obě ty ženské by měly mít rozum a nepovzbuzovat ho.
„Jsi stejně výřečný jako vždy,“ Mate,“ řekla Egwain suše. „Máš pořád svého liščího mazlíčka?“
„Mám,“ odpověděl Mat. „Je pěkně v teple a bezpečí.“
„Dobře se o něj starej,“ řekla Egwain. „Nechtěla bych, abys dopadl stejně jako Gareth Bryne.“
„Takže to byl opravdu nátlak?“ zeptal se Mat. Egwain mu poslala zprávu.
„Nakolik to můžeme říct,“ řekla Saerin. „Bylo mi řečeno, že Nyneiva Sedai dokáže vidět tkaniva na lidské mysli, ale žádná z nás ostatních ne.“
„O Brynea se starají naše léčitelky,“ řekla podsaditá domanská Aes Sedai. „V tuto chvíli nemůžeme věřit žádným plánům, na kterých pracoval, přinejmenším ne do té doby, než zjistíme, jak dlouho ho měl Stín pod palcem.“
Mat přikývl. „To zní dobře. Takže potřebujeme naše vojska stáhnout od brodu.“
„Proč?“ chtěla vědět Lelaine. „Naši pozici jsme tam upevnili.“
„Ne dost,“ řekl Mat. „Ten terén se mi nelíbí a neměli bychom být nuceni bojovat tam, kde nechceme.“
„Nemám chuť ustoupit Stínu o jediný coul,“ prohlásila Saerin.
„Krok, o který teď ustoupíme, by nám mohl ráno vynést dva,“ odvětil Mat.
Generál Galgan souhlasně zamumlal a Mat si uvědomil, že citoval Jestřábí křídlo.
Saerin se zamračila. Zdálo se, že ji ostatní nechávají vést jednání. Egwain, která seděla vzadu a ruce s propletenými prsty měla složené před sebou, se do toho převážně nepletla.
„Nejspíš bych ti měla říct,“ pokračovala Saerin, „že náš hlavní kapitán nebyl jediný, na koho zaútočili. Davram Bašere a urozený pán Agelmar se také pokusili dovést své armády do záhuby. Elain Sedai si ve své bitvě vedla dobře a zničila velké trollocké vojsko, ale podařilo se jí to jen díky příchodu Černé věže. Hraničáři byli rozdrceni a přišli téměř o dvě třetiny vojáků.“
Mata zamrazilo. Dvě třetiny? Světlo! Patřili k nejlepším vojákům, které Světlo mělo. „Lan?“
„Urozený pán Mandragoran žije,“ řekla Saerin.
Nu, alespoň něco. „A co ta armáda v Momě?“
„Urozený pán Ituralde padl v bitvě,“ odpověděla Saerin. „Zdá se, že nikdo přesně neví, co se mu stalo.“
„Tohle bylo naplánovaný moc dobře,“ řekl Mat, který už usilovně přemýšlel. „Krev a zatracenej popel. Pokusili se nás rozdrtit na všech čtyřech frontách najednou. Nedokážu si představit, jak strašně náročné by bylo to sladit…“
„Jak jsem poznamenala,“ ozvala se Egwain klidně, „musíme být velice opatrní. Měj tu lišku neustále u sebe.“
„Co chce Elain dělat?“ zeptal se Mat. „Nevelí tomu ona?“
„Elain Sedai teď pomáhá Hraničářům,“ řekla Saerin. „Informovala nás, že Šajnar je téměř ztracený, a nechává aša’many, aby armádu urozeného pána Mandragorana přesunuli do bezpečí. Zítra má v úmyslu provést průchody svou armádu a zadržovat trolloky v Momě.“
Mat zavrtěl hlavou. „Musíme se tomu postavit společně.“ Zaváhal. „Mohli bychom ji sem jedním z těch průchodů dostat? Nebo se s ní alespoň spojit?“
Zdálo se, že nejsou žádné zásadní námitky. Zakrátko se ve stanu, kde byly Egwain a přísedící, otevřel další průchod. Prošla jím Elain ve vysokém stupni těhotenství a s téměř žhnoucíma očima. Za ní Mat zahlédl shrbené vojáky, jak se plahočí kalným večerem.
„Světlo,“ řekla Elain. „Mate, co chceš?“
„Vyhrálas svoji bitvu?“ zeptal se Mat.
„Jen tak tak, ale ano. Trolloci v Cairhienu byli zničeni. I město je v bezpečí.“
Mat přikývl. „Potřebuju, abychom se z tamních pozic stáhli.“
„Dobře,“ řekla Elain. „Možná můžeme naše vojsko spojit s tím, co zbylo z Hraničářů.“
„Chci udělat víc než jenom to, Elain,“ řekl Mat a popošel vpřed. „Ten fígl, o který se Stín pokusil… byl chytrý, Elain. Zatraceně chytrý. Krvácíme a jsme skoro zlomení. Už si nemůžeme dovolit ten přepych bojovat na několika frontách najednou.“
„Takže co?“
„Poslední odpor,“ řekl Mat potichu. „My všichni, dohromady, na jednom místě, kde nám terén poskytne výhodu.“
Elain mlčela a někdo jí přinesl křeslo, aby se mohla posadit vedle Egwain. Stále se chovala jako královna, ale její rozcuchané vlasy a na několika místech propálené šaty ukazovaly, čím si prošla. Mat cítil kouř, přicházející sem z jejího bojiště, na něž stále vedl otevřený průchod.
„To zní zoufale,“ řekla nakonec Elain.
„My jsme zoufalí,“ řekla Saerin.
„Měli bychom se zeptat našich velitelů…“ Elain se odmlčela. „Pokud jsou tu nějací, kterým můžeme věřit, že nejsou pod nátlakem.“
„Je jenom jeden,“ řekl Mat zachmuřeně a pohlédl jí do očí. „A ten vám říká, že pokud budeme dál pokračovat jako doteď, jsme vyřízení. Ten původní plán byl dost dobrý, ale po tom, co jsme dneska ztratili… Elain, jestli si nevybereme jedno místo, nedáme se dohromady a nebudeme bojovat, jsme mrtví.“
Poslední vrh kostkami.
Elain dlouho seděla. „Kde?“ zeptala se nakonec.
„V Tar Valonu?“ zeptal se Gawyn.
„Ne,“ řekl Mat. „Prostě by ho oblehli a táhli dál. Nemůže to být město, kde by nás mohli zavřít. Potřebujeme území, které nám poskytne výhodu, a taky zemi, kde se trolloci nenakrmí.“
„To by mohlo být nějaké místo v Hraničních státech,“ řekla Elain a udělal obličej. „Lanova armáda spálila téměř všechna města a pole, kolem kterých prošla, aby Stín připravila o zdroje.“
„Mapy,“ mávl Mat rukou. „Někdo mi sežeňte mapy. Potřebujeme místo v jižním Sajnaru nebo Arafelu. Nějaké dost blízko, aby pro Stín bylo lákavé, místo, kde budeme bojovat všichni najednou..
„Mate,“ zeptala se Elain. „Nedáme jim tím to, co chtějí? Příležitost nás úplně rozdrtit?“
„Ano,“ odpověděl Mat mírně, zatímco Aes Sedai mu předávaly mapy. Měly na sobě značky a poznámky, které podle toho, co říkaly, asi psal generál Bryne. „Musíme být lákavý cíl. Musíme je přilákat, postavit se jim a buďto je porazit, nebo být rozdrceni.“
Zdlouhavý boj by posloužil Stínu. Jakmile by se do jižních zemí dostalo dost trolloků, nebylo by možné je zastavit. Musel vyhrát nebo prohrát rychle.
Vážně, jeden poslední vrh kostkami.
Mat ukázal na místo na mapě, které Bryne opatřil poznámkami. Byly v něm dostatečné zásoby vody a vhodné seskupené kopců a řek. „Tohle místo. Merrilor? Máte tam uskladněné zásoby?“
Saerin se tiše zasmála. „Takže se vracíme zase zpátky na začátek, je to tak?“
„Jsou na něm nějaká malá opevnění,“ řekla Elain. „Muži na jedné straně postavili palisádu a mohli bychom ji prodloužit.“