Vzpomínka na světlo

Zabíječ se ušklíbl. „Jsi jako kluk, co drží otcův meč. Nebezpečný, ale nemáš ponětí, proč nebo jak svoje zbraně používat.“

„Uvidíme, kdo…“ začal Perrin, ale Zabíječ po něm s napřaženým mečem skočil. Perrin se zapřel, představil si, jak je meč tupý, vzduch hustý a zpomaluje ho… a Perrinova kůže dost tvrdá na to, aby se od ní zbraň odrazila.

Vzápětí se Perrin kutálel vzduchem.

Pitomče! pomyslel si. Tak moc se soustředil na útok, že když Zabíječ změnil to, na čem stáli, nebyl na to připravený. Perrin propadl dunícím mrakem, vylétl na oblohu pod ním a vítr mu při pádu rval šaty. Připravil se na krupobití šípů, které ho bude z mraku následovat. Zabíječ dokázal být tak předvídatelný…

Žádné šípy nepřilétly. Perrín chviličku padal, pak zaklel, otočil se a uviděl záplavu šípů vystřelujících vzhůru ze země pod ním. Přesunul se jen pár vteřin předtím, než prolétly místem, kde předtím byl.

Perrín se objevil ve vzduchu třicet kroků stranou a stále padal. Nenamáhal se s tím, aby se zpomalil; při dopadu na zem zvětšil pevnost těla, aby se vypořádalo s otřesem při nárazu. Zem popraskala. Rozlétl se od něj kruh prachu.

Bouře byla mnohem horší než předtím. Půda zde – nacházeli se někde na jihu, kde rostlo přerostlé křoví a po kmenech stromů se táhla spleť popínavých rostlin – byla plná dolíků a trhlin. Neustále se blýskalo, tak často, že stěží dokázal napočítat do tří, aniž by viděl nějaký blesk.

Nepršelo, ale krajina se rozpadala. Celé kopce se náhle rozkládaly. Ten hned nalevo od Perrina se rozpustil jako obrovská hromada prachu a ve větru se zableskl jen proužek hlíny a písku.

Perrin skákal oblohou plnou trosek a pronásledoval Zabíječe. Přesunul se ten muž zpátky k Šajol Ghúlu? Ne. Oblohu proťaly další dva šípy, mířící k Perrinovi. Zabíječ byl velice obratný a vítr na jeho šípy nijak nepůsobil.

Perrin smetl šípy stranou a vrhl se směrem k nepříteli. Zahlédl ho na skalním štítu. Po obou stranách se zem kolem rozpadala a zmítala ve větru.

Perrin seskočil s napřaženým kladivem. Zabíječ se pochopitelně přesunul pryč a kladivo s hromovým zařinčením udeřilo do skály. Perrin zavrčel. Zabíječ byl příliš rychlý!

Perrin byl ale také rychlý. Dříve či později jeden z nich uklouzne. A jedno uklouznutí bude jednomu či druhému stačit.

V dálce zahlédl skákajícího Zabíječe a vyrazil za ním. Když Perrin seskočil z dalšího vrcholku, kameny za ním se roztříštily a vznesly do vzduchu. Vzor slábl. Kromě toho, když tu byl v těle, byla jeho vůle mnohem silnější. Už si nemusel dělat starosti s tím, že do snu vstoupí příliš silně a ztratí se. Vstoupil do něj tak silně, jak to jen bylo možné.

Takže když se Perrin pohyboval, země kolem něj se otřásala. Při příštím skoku před sebou spatřil moře. Dostali se mnohem dál na jih, než si Perrin uvědomil. Byli v Illianu? Tearu?

Zabiječ dopadl na pláž, kde se voda tříštila o skály; písek – pokud zde nějaký býval – vítr odfoukl. Země jako by se vrátila ke své prvotní podobě, s vyrvanou trávou a vymletou zeminou, po nichž zůstal jen kámen a rozbíjející se vlny.

Perrin přistál vedle Zabíječe. Pro jednou se nepřesouvali. Oba muži se soustředili na boj a údery kladiva a meče. Kov zvonil o kov.

Perrinovi se téměř podařilo Zabíječe zasáhnout, když se jeho kladivo otřelo o protivníkovo oblečení. Zaslechl nadávku, ale vzápětí už se k němu Zabíječ otáčel s velkou sekerou v ruce. Perrin se zapřel a zachytil ránu bokem, na němž si zpevnil kůži.

Sekera ho nezranila, ne když byl takto připravený, ale byl to velice silný úder. Rána smetla Perrina nad moře.

Vzápětí se Zabíječ objevil nad ním a ohnal se po něm sekerou. Perrin ji při pádu zachytil kladivem, ale síla úderu ho srazila dolů směrem k oceánu.

Poručil vodě ustoupit. Ta se s čeřením a bubláním rozestoupila, jako by se do ní opřel mocný vítr. Perrin se narovnal a doskočil na ještě mokré kamenité dno zátoky. Po obou stranách se do výšky zvedala mořská voda a vytvářela asi deset kroků vysokou stěnu.

Zabíječ dopadl nedaleko od něj. Muž lapal po dechu, vyčerpaný namáhavým bojem. Dobře. Perrinova vlastní únava se projevovala jako pálící svaly.

„Jsem rád, žes tam byl,“ řekl Zabíječ, zvedl meč k rameni a jeho štít zmizel. „Tak strašně jsem doufal, že až se tam objevím, abych Draka zabil, zapleteš se do toho.“

„Co jsi zač, Luku?“ zeptal se Perrin ostražitě, přesunul se stranou a stále se v kamenném kruhu se stěnami z mořské vody držel naproti Zabíječe. „Co jsi doopravdy zač?“

Zabíječ se kradl na bok a mluvil – jak Perrin věděl – aby svou kořist ukolébal. „Víš, viděl jsem ho,“ řekl Zabíječ tiše. „Temného, Velikého pána, jak ho někteří nazývají. Obě jména jsou hrubě, téměř urážlivě skromná.“