Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Je poněkud nerozumné předpokládat…“ začala Saerin.
„Pokud chcete, můžete si s královnou promluvit sami,“ řekl Gawyn a narovnal se. „Slyšel jsem to z jejích vlastních úst.“
Ve stanu zavládlo ticho. Přísedící k sobě obracely ustarané tváře.
„Generále,“ řekla Egwain Bryneovi„ jak došlo k tomu, že jsi převelel dvě jednotky jezdectva, aby nás chránily před trolloky na kopcích na jih odtud? Poslal jsi je do pasti a nechal levé křídlo hlavní armády nechráněné.“
„Jak k tomu došlo, matko?“ zeptal se Bryne. „Bylo zjevné, že vás brzy překonají, to by viděl každý. Ano, nechal jsem je odjet z levého křídla, ale přesunul jsem na tu pozici illiánské zálohy. Když jsem viděl, že se jednotka šarské kavalerie oddělila, aby zaútočila na Unovo pravé křídlo, poslal jsem Illiánce, aby je odřízli; byla to správná věc. Nevěděl jsem, že tam těch Šařanů bude tolik!“ Jeho hlas zesílil až do křiku, ale pak se Bryne zarazil a roztřásly se mu ruce. „Udělal jsem chybu. Nejsem dokonalý, matko.“
„To byla víc než chyba,“ řekla Faiselle. „Právě jsem mluvila s Unem a ostatními, žo ten masakr přežili. Uno tvrdil, že jakmile se se svými muži rozjel k sestrám, cítil, zeje to past, ale žes mu slíbil pomoc.“
„Říkal jsem vám, že jsem mu poslal posily, jenom jsem prostě nečekal, že Šařané pošlou tak početné jednotky. Kromě toho jsem to měl všechno pod kontrolou. Povolal jsem legii seančanské kavalerie, aby posílila naše vojáky; měli se o ty Šařany postarat. Nechal jsem je přesunout za řeku. Ale nečekal jsem, že přijedou tak pozdě!“
„Ano,“ řekla Egwain pevně. „Ti muži – tisíce! – byli rozdrceni mezi trolloky a Šařany bez sebemenší naděje na únik. Přišel jsi o ně, a úplně zbytečně.“
„Musel jsem dostat Aes Sedai ven!“ řekl Bryne. „Ty jsou náš nejcennější zdroj. Promiň, matko, ale přesně to jsi mi zdůrazňovala.“
„Aes Sedai mohly počkat,“ ozvala se Saerin. „Byla jsem tam. Ano, potřebovaly jsme se dostat ven – tvrdě na nás tlačili – ale držely jsme se a mohly jsme se udržet déle.“
„Nechal jsi umřít tisíce dobrých mužů, generále Bryne. A víš, co je na tom nejhorší? Nemuselo se to stát. Nechal jsi všechny ty Seančany na druhé straně brodu, ty, kteří nás měli zachránit, čekat na tvůj rozkaz k útoku. Ale ten nikdy nepřišel, že ne, generále? Ponechal jsi je svému osudu, stejně jako naše jezdectvo.“
„Ale já jsem jim rozkázal zaútočit; nakonec se přece zapojili, ne? Poslal jsem tam spojku. Já… já….“
„Ne. Nebýt Mata Cauthona, pořád by čekali na tomhle břehu řeky, generále!“ Egwain se od něj odvrátila.
„Egwain,“ řekl Gawyn a vzal ji za ruku „Co to říkáš? Jenom proto, že…“
Bryne si zvedl ruku k hlavě. Pak se sesunul, jako by jeho údy náhle opustila všechna síla. „Nevím, co se to se mnou děje,“ zašeptal dutým hlasem. „Stále dělám chyby, matko. Jsou to chyby, které se dají napravit, a já si to opakuju pořád dokola. Pak udělám další chybu a napravit ji dá víc práce.“
„Jsi jenom unavený,“ řekl Gawyn hlasem, v němž zaznívala bolest, a podíval se na něj. „To my všichni.“
„Ne,“ řekl Bryne tiše. „Ne, je v tom něco víc. Už jsem byl unavený. Tohle je jako… jako by moje instinkty náhle nepracovaly správně. Vydám rozkazy a pak vidím ty díry, ty problémy. Já…“
„Nátlak,“ řekla Egwain a zamrazilo ji. „Použili na tebe nátlak. Útočí na naše hlavní kapitány.“
Několik žen v místnosti objalo zdroj.
„Jak by to bylo možné?“ namítl Gawyn. „Egwain, naše sestry hlídají ležení a dávají pozor na známky usměrňování!“
„Nevím, jak se to stalo,“ řekla Egwain. „Možná ho umístili už před mnoha měsíci, dřív, než bitva začala.“ Obrátila se k přísedícím. „Navrhuji, aby sněmovna odvolala generála Brynea z pozice velitele našich vojsk. Rozhodnutí je na vás, přísedící.“
„Světlo,“ řekla Yukiri. „My… Světlo!“
„Musíme to udělat,“ řekla Doesine. „Je to chytrý tah, způsob, jak zničit naše armády, aniž bychom postřehli past. Měli jsme předvídat… Měli jsme hlavní kapitány chránit.“
„Světlo!“ ozvala se Faiselle. „Musíme poslat zprávu urozenému pánovi Mandragoranovi a do Thakan’daru! Tohle by se mohlo týkat i jich – pokus porazit nás jediným sladěným útokem na všech čtyřech frontách najednou.“
„Postarám se o to,“ řekla Saerin a zamířila ke vchodu do stanu. „Prozatím souhlasím s matkou. Brynea je nutno odvolat.“
Ostatní jedna po druhé přikývly. Nebylo to formální hlasování ve sněmovně, ale bude to stačit. Gareth Bryne se u stolu posadil. Chudák. Nepochybně byl otřesený a znepokojený.
Nečekaně se usmál.
„Generále?“ zeptala se Egwain.
„Děkuju ti,“ řekl Bryne, který se zatvářil uvolněně.
„Za co?“
„Bál jsem se, že začínám přicházet o rozum, matko. Neustále jsem viděl, co jsem provedl… Nechal jsem zemřít tisíce mužů… ale to jsem nebyl já. nebyl jsem to já.“
„Egwain,“ ozval se Gawyn. Svou bolest dobře skrýval. „Vojsko. Pokud byl Bryne donucen vést nás do nebezpečí, okamžitě musíme změnit strukturu velení.“
„Přiveďte moje velitele,“ řekl Bryne. „Přenechám jim velení.“
„A co když narušili i jejich mysl?“ zeptala se Doesine.
„Souhlasím,“ řekla Egwain. „Tohle smrdí jedním ze Zaprodanců, možná Moghedien. Urozený pane Bryne, kdybys v tomto boji padl, věděla by, že další na řadě, aby se ujali velení, budou tvoji velitelé. Mohli by mít stejně chybné instinkty jako ty.“
Doesine zavrtěla hlavou. „Komu můžeme věřit? Každý zatracený muž nebo žena, kterého pověříme velením, by mohl být cílem nátlaku.“
„Možná budeme muset velet samy,“ řekla Faiselle. „Dostat se k muži, který nedokáže usměrňovat, by bylo jednodušší než k sestře, která by usměrňování ucítila a ženy s takovou schopností by si všimla. Je pravděpodobnější, že jsme čisté.“
„Ale která z nás se vyzná v taktice vedení boje?“ zeptala se Ferane. „Pokládám se za dostatečně vzdělanou, abych na plány dohlížela, ale vymýšlet je?“
„Budeme lepší než někdo, kdo by mohl být narušený,“ řekla Faiselle.
„Ne,“ ozvala se Egwain, která se opřela o Gawyna a vstala.
„Tak co?“ zeptal se Gawyn.
Egwain zaťala zuby. Tak co? Věděla jen o jediném muži, u kterého si mohla být jistá, že není pod nátlakem, alespoň ne ze strany Moghedien. Muž, na kterého nepůsobí saidar ani saidín. „Budeme muset svěřit velení nad našimi vojsky Matrimu Cauthonovi,“ řekla. „Kéž nás Světlo ochraňuje.“
KAPITOLA 32
Žlutý běžník
Damane pro Mata udržovala v podlaze otevřenou díru. Ta shlížela přímo dolů na bojiště.
Mat se poškrábal na bradě a stále to na něj dělalo dojem, ačkoli tyto díry používal už asi hodinu, když se snažil zvrátit past, kterou Bryne nastražil Egwaininým vojskům. Poslal další prapory seančanské kavalerie, aby posílily obě křídla jeho jednotek u řeky, a další damane, které měly čelit šarským usměrňovačkám a zastavit příval trolloků sužujících obránce.
Samozřejmě to ani tak nebylo stejně dobré, jako být osobně na bojišti. Možná by měl zase vyrazit a trochu si zabojovat. Podíval se na Tuon, která seděla na trůnu – mohutném, třicet dlaní vysokém trůnu – na jedné straně velitelství. Tuon ho pozorovala přimhouřenýma očima, jako by mu dokázala číst myšlenky.