Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Ituralde se ani nehnul. Stál vzpřímeně, ruce založené za zády. Nicméně zamumlaclass="underline" „Dovolujeme jim trochu moc se přiblížit, co?“
Binde, asa’man, který stál v noci vedle něj, se zašklebil. „Promiň, urozený pane Ituralde.“ Jeho úkolem bylo držet od nich šípy dál. Až dosud si vedl dobře. Občas se mu ale ve tváři objevil nepřítomný výraz a začal mumlat něco o „nich“, kteří se snaží „vzít ho za ruce“.
„Dávej pozor,“ řekl Ituralde.
Třeštila mu hlava. Dříve dnes v noci měl další sny, tak skutečné. Viděl trolloky, jak požírají jeho rodinu zaživa, a byl příliš slabý, než aby je zachránil. Zmítal se a plakal, když požírali Tamsin a jeho děti, ale zároveň ho vůně vařícího se a hořícího masa vábila.
Na konci snu se k netvorům při hostině připojil.
Vyžeň si to z hlavy, napomenul se. Nebylo to snadné. Ty sny byly tak živé! Byl rád, že ho trolločí útok vzbudil.
Na tohle byl připravený. Jeho muži zapálili hranice na barikádách. Trollokům se konečně podařilo prodrat se jeho trnitým opevněním, ale těžce za to zaplatili. Nyní Ituraldeho muži bojovali v ústí průsmyku a bránili tomu přílivu, aby nepronikl do údolí.
Času během dní, kdy se trolloci snažili překonat svízelné bariéry a dostat se k ústí průsmyku, dobře využili. Vstup do údolí byl teď opevněný řadou hliněných valů, sahajících do výšky hrudi. Kušiníci je budou moct skvěle využít ke krytí, kdyby Ituraldeho pikenýři byli zatlačeni tak daleko.
Prozatím Ituralde rozdělil své vojsko do skupin asi po třech tisících lidech, a pak z nich vytvořil čtvercové formace pík, kosířů a kuší. Z kušiníků na koních vytvořil vpředu a na křídlech rojnici a sestavil předvoj – asi šest řad hluboký – z pikenýrů. Píky dlouhé téměř sedm kroků. V Maradonu se poučil, že od trolloků si chcete udržovat odstup.
Píky fungovaly bezvadně. Ituraldeho formace pikenýrů se v případě, že byly obklíčeny, mohly otáčet a bojovat všemi směry. Trolloky bylo možné donutit bojovat v šicích, ale tyto čtverce – když byly správně využity – mohly jejich řady prolomit. A jakmile k tomu došlo, Aielové se do nich mohli s vervou pustit.
Za řadami pikenýrů rozestavil pěšáky s kosíři a halapartnami. Trolloci se občas přes pikenýry probili, když jejich zbraně odstrčili stranou nebo je strhli vahou mrtvých těl. Pak se vpřed přesunuli vojáci s kosíři – proklouzli mezi pikenýry – a trollokům v čele roztínali šlachy. To pěšákům vpředu poskytlo čas se stáhnout a přeskupit, zatímco se dopředu přesunula další vlna vojáků – další pěšáci s pikami – a postavila se trollokům.
Zatím to fungovalo. Teď v noci čelilo trollokům tucet takových čtverců vojáků. Bojovali v obranném postavení a dělali, co mohli, aby zastavili valící se příliv. Trolloci se na pikenýry vrhali a snažili se je roztrhnout od sebe, ale každý útvar bojoval nezávisle. S trolloky, kteří se probojovali skrz, si Ituralde hlavu nelámal, protože o ty se postarali Aielové.
Ituralde musel mít ruce stále založené za zády, aby nebylo vidět, jak se mu chvějí. Po Maradonu už nic nebylo stejné. Poučil se, ale draze za to poučení zaplatil.
Světlo spal to třeštění hlavy, pomyslel si. A tyhle trolloky.
Třikrát málem vydal rozkaz, aby se jeho armády vrhly do přímého útoku a rozpustily čtvercové formace. Představoval si, jak masakrují a zabíjejí. Už žádné zdržování. Chtěl krev.
Pokaždé se zastavil. Nebyli tady, aby prolévali krev, byli tu, aby vydrželi. Aby tomu chlapovi poskytli čas, který v jeskyni potřebuje. O to přece šlo… ne? Proč měl v poslední době takový problém si to zapamatovat?
Na Ituraldeho muže se snesla další vlna trolločích šípů. Mizelci některé z nich rozmístili nahoru na svahy nad průsmykem na místa, která předtím drželi Ituraldeho lučištníci. Dostat trolloky tam nahoru musela být pořádná práce; stěny průsmyku byly velice příkré. Kolik z nich přitom spadlo a zabilo se? Trolloci určitě nebyli dobří lučištníci, ale při ostřelování armády ani nemuseli být.
Halapartníci zvedli štíty. S nimi v rukou nemohli bojovat, ale nosili je přivázané na zádech pro případ, že by byly zapotřebí. Lehce zamlženou nocí přilétalo stále více šípů. Nad hlavou jim zuřila bouře, ale hledačky větru se opět pustily do práce a držely ji mimo dosah. Tvrdily, že několikrát už ke zkázonosné bouři chybělo jen pár nádechů. V jednu chvíli asi minutu padalo krupobití s kroupami velkými jako mužská pěst, než se jim podařilo počasí znovu ovládnout.
Pokud by je v případě, že by hledačky větru nepoužívaly svou mísu, čekalo tohle, Ituralde je s největší radostí nechal pracovat. Temnému by bylo jedno, kolik trolloků zabijí vánice, tornádo nebo hurikán, které sešle, aby pobil lidi, proti nimž bojují.
„Shromažďují se k dalšímu útoku na ústí průsmyku!“ zaječel do noci nějaký hlas, následovaný dalšími, které to potvrzovaly. Ituralde hleděl do mlhy, k čemuž mu napomáhaly hořící hranice. Trolloci se skutečně přeskupovali.
„Stáhněte sedmou a devátou pěší setninu,“ rozkázal Ituralde. „Jsou tam už příliš dlouho. Vytáhněte ze záloh čtvrtou a pátou a rozmístěte je na křídlech. Připravte další šípy. A…“ Odmlčel se a svraštil čelo. Co to ti trolloci dělali? Stáhli se hlouběji, než by byl čekal, a zmizeli ve tmě průsmyku. Nemohli přece ustupovat, že ne?
Z ústí průsmyku vyplula temná vlna. Myrddraalové. Stovky a stovky myrddraalů. Černé pláště, které se navzdory větru nehýbaly. Tváře bez očí, šklebící se rty, černé meče. Tvorové se pohybovali jako úhoři, vlnící se a hladcí.
Nedali jim čas na rozkazy ani na nějakou odezvu. Vpluli do formací obránců, klouzali mezi píkami a rozháněli se smrtícími meči.
„Aielové!“ zařval Ituralde. „Přiveďte Aiely! Všechny, a usměrňovače! Všechny kromě těch, co hlídají samotnou Jámu smrti! Dělejte, dělejte!“
Poslové se drali pryč. Ituralde to s hrůzou sledoval. Armáda myrddraalů. Světlo, to bylo stejně strašlivé jako jeho noční můry!
Sedmá pěší se pod útokem zhroutila a čtvercová formace se roztříštila. Ituralde otevřel pusu, aby dal rozkaz hlavní záloze – té, která bránila jeho pozici – poskytnout pěšákům podporu. Jezdci musí vyjet a ulehčit pěchotě.
Neměl moc jezdců; souhlasil s tím, že většina jich bude třeba na ostatních frontách. Ale nějaké měl. Budou tady životně důležití.
Až na to…
Pevně zavřel oči. Světlo, byl tak vyčerpaný. Dělalo mu potíže i myslet.
Ustupte před tím útokem, jako by mu říkal nějaký hlas. Ustupte k Aielům a tam se postavte na odpor.
„Ustupte“ zašeptal. „Ustupte…“
Něco mu na tom připadalo velice, velice špatně. Proč na tom jeho mozek trvá? Kapitáne Tibero, pokusil se zašeptat Ituralde. Máš velení. Nedokázal ta slova pronést. Jako by mu něco neviditelného drželo pusu zavřenou.
Slyšel své muže, jak vřískají. Co se to dělo? V boji proti jedinému myrddraalovi mohly padnout tucty mužů. V Maradonu přišel kvůli dvěma myrddraalům, kteří v noci proklouzli do města, o celou setninu lučištníků – stovku mužů. Jeho obranné oddíly byly postavené tak, aby se vypořádaly s trolloky, ochromily je a zabily.
Mizelci ty pikenýrské čtverce rozbijí jako vajíčka. Nikdo nedělal, co je třeba. „Můj pane Ituralde?“ řekl kapitán Tihera. „Můj pane, co jsi to říkal?“