Na konci sveta

Den ode dne byla nesnesitelnější jeho touha spatřit alespoň na okamžik Tessu znovu naslouchat velebnému šumění posvátného sosnového háje, v němž strávil tolik šťastných chvil. Pandion dlouho neusínal; ležel vedle chrápajících soudruhů, přemáhal napětí tlukoucího srdce a dusil steny svého zoufalství.

Kapitán lodi mu nařídil, aby se učil ovládat kormidlo. Čas se Pandionovi jen vlekl, když stával u kormidlového vesla a vyrovnával směr lodi podle dráhy slunce nebo naslouchal poučení kormidelníkovu, jak se orientovat podle hvězd.

Tak tomu bylo i této noci. Pandion se opíral o brlení lodi a svíraje kormidlo, překonával odpor sílícího větru. Na druhé straně lodi stál kormidelník s jedním z vojínů.[23] Hvězdy se míhaly v trhlinách mezi mraky, nadlouho se skrývaly ve tmě zachmuřeného nebe a smutný hlas větru postupně klesal a přecházel do hrozivého hučení.

Loď se zmítala, vesla dutě dopadala na vodu a každou chvíli bylo slyšet pronikavý hlas vojína, jak klením a ranami důtek popohání otroky.

Kapitán, který dřímal pod přístřeškem, vyšel na palubu. Pozorně se rozhlížel po moři a zjevně znepokojen přistoupil ke kormidelníkovi. Dlouho se radili. Kapitán vzbudil spící vojíny, poslal je ke kormidlovým veslům a sám se postavil vedle Pandiona.

Vítr se ostře obrátil a vrhl se vztekle na koráb; vlny se zvedaly stále výše a přelévaly se přes palubu. Museli odklidit stožár — ležel teď na hromadě kůží, vyčníval nad přídí a dutě narážel na vysoký vlnolam.

Zápas lodi s vlnami a větrem byl stále zoufalejší. Bruče si pro sebe cosi jako modlitby nebo kletby, dal kapitán rozkaz obrátit loď k jihu. Vítr ihned loď uchvátil a koráb se rychle rozletěl do neznámé černé mořské dálky.

V těžké práci u kormidla rychle minula noc. Svítalo. V šedém pološeru bylo vidět hrozné zuřící vlny zřetelněji. Bouře nepřestávala. Vichr neochaboval a dorážel na loď s drtivými nárazy.

Po palubě se rozlehl zděšený křik — všichni, kteří tu právě byli, ukazovali kapitánovi za pravý bok lodi. Tam, v chmurném světle rodícího se dne přetínal moře ohromný zpěněný pruh. Vlny zpomalovaly svůj zběsilý let, čím více se blížily k této modravě šedé stuze.

Kapitána obklopila celá posádka, kormidelník přenechal řízení vojínovi.

Zděšené výkřiky vystřídal rychlý, prudký hovor. Pandíon zpozoroval, že se všechna pozornost obrátila k němu: na něho ukazovaly prsty, jemu hrozily pěsti. Pandion tomu nerozuměl a pozoroval kapitána, který protestoval hněvivými posunky. Starý kormidelnfk ho uchopil za ruku a dlouho mu cosi říkal, maje rty až u jeho ucha. Kapitán zamítavě vrtěl hlavou, vyrážel trhaná slova, ale konečně se zřejmě svého odporu vzdal. Lidé se okamžitě vrhli na užaslého Pandiona a zkroutili mu ruce za záda,

„Říkají, žes nám přinesl neštěstí,“ obrátil se kapitán k Pandionovi a s opovržením ukazoval rukou na lidi stojící kolem něho. — „Žes prý poslem záhuby, že tvá přítomnost přivedla koráb do neštěstí: je zahnán ke břehům Kemtu,[24] či — jak vy říkáte — Egypta. Aby se bohové slitovali, musíme tě zabít a hodit přes palubu — to žádají všichni moji lidé a já tě nemohu zachránit.“

Pandion stále ještě dobře nerozuměl a upřel na Féničana tázavý pohled.

„Ty nevíš, že dostat se na břeh Kemtu znamená pro nás všechny smrt nebo otroctví,“ zamručel kapitán zachmuřeně. „Kemt vedl nedávno s přímořskými národy válku. Od té doby každý, kdo přistane u břehů této země jinde než v jednom ze tří přístavů určených pro cizince, propadá otroctví nebo smrti a jeho majetek připadne pokladně krále Kemtu. Teď tedy rozumíš?“ přerušil svůj výklad a odvraceje se od Pandiona zadíval se upřeně na blížící se zpěněný pruh.

Pandion pochopiclass="underline" znovu mu hrozí smrt. Odhodlán do poslední minuty se bít o život, který tak miloval, přelétl bezbranným a nenávistným pohledem vzteklý hlouček na palubě.

Bezvýchodná situace ho přiměla k rozhodnutí:

„Kapitáne,“ zvolal. „Poruč svým lidem, ať mne pustí — vrhnu se do moře sám!“

„Myslil jsem si to,“ řekl Féničan, obraceje se k němu. „Ať je poučíš, ty zbabělce!“

Na velitelský pokyn kapitánův vojíni Pandiona pustili. Nedívaje se na nikoho, přistoupil k okraji lodi. Všichni se před ním mlčky rozestoupili jako před člověkem kráčejícím na smrt.

Soustředěným pohledem se díval Pandion na zpěněnou čáru, za kterou se skrýval nízký břeh a instinktivně srovnával svou sílu s prudkosti rozběsněných vln. Hlavou se mu honily úryvky myšlenek. „Země za pruhem pěny — to je země Afros[25] … Afrika.“