Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
A je to. Buď bude muset zaútočit na nepřátele za sebou – a obrátit se zády k těm vepředu – nebo rozdělit své muže na menší oddíly a nechat je ustoupit postranními uličkami a znovu se seskupit dole u brány.
Talmanes se připravil vydat rozkazy.
„Kupředu, Bílý lve!“ rozkřičely se hlasy. „Za Andor a královnu!“
Talmanes se prudce obrátil, zatímco řadami trolloků na vrcholku kopce prorazili muži v bílé a červené. Z postranní uličky, za hordou trolloků, která je právě obklíčila, se valil druhý oddíl andorských pikenýrů. Trolloci se před útočícími pikenýry rozdělili a během několika okamžiků se celá masa – jako hnisem naplněný puchýř – rozprskla a rozprchla všemi směry.
Talmanes klopýtavě ucouvl. Na chvíli se musel opřít o meč, zatímco Madwin se ujal velení při protiútoku a se svými muži mnoho prchajících trolloků zabil.
Po úbočí kopce se přihnala skupinka důstojníků v zakrvácených uniformách královniny gardy; nevypadali o nic lépe než Banda. Vedl je Guybon. „Žoldnéři,“ řekl Talmanesovi, „Dík, že jste se ukázali.“
Talmanes svraštil čelo. „Děláš, jako bychom vás zachránili. Z mého pohledu to bylo naopak.“
Guybon se v záři ohně zašklebil. „Poskytli jste nám trochu oddechu; tihle trolloci útočili na brány paláce. Omlouvám se, že nám trvalo tak dlouho, než jsme se k vám dostali – nejdřív nám nedocházelo, co je láká tímhle směrem.“
„Světlo. Palác pořád stojí?“
„Ano,“ přikývl Guybon. „Ale je plný uprchlíků.“
„A co usměrňovačky?“ zeptal se Talmanes dychtivě. „Proč se andorská armáda s královnou nevrátily?“
„Temní druzi.“ Guybon se zamračil. „Její Veličenstvo si vzalo většinu žen z rodinky s sebou, přinejmenším ty nejsilnější. Nechala tady čtyři, které měly dost velkou sílu, aby průchod společně otevřely, ale – při útoku – zabil vrah dvě z nich dřív, než ho ty zbylé dvě stačily zastavit. Samotné už nejsou dost silné, aby poslaly pro pomoc. Používají svou sílu k léčení.“
„Krev a zatracenej popel,“ řekl Talmanes, přestože při těch slovech pocítil záchvěv naděje. Ty ženy možná nedokáží vytvořit průchod, ale mohly by být schopné vyléčit jeho zranění. „Měli byste vyvést uprchlíky z města, Guybone. Moji chlapi drží jižní bránu.“
„Výborně,“ odpověděl Guybon a narovnal se. „Ale uprchlíky budete muset vést vy. Já musím bránit palác.“
Talmanes pozvedl obočí; od Guybona rozkazy nepřijímá. Banda měla vlastní velitelskou strukturu a zodpovídala se pouze královně. To si Mat při přijetí smlouvy vyjasnil.
Naneštěstí ani Guybon nepřijímal rozkazy od Talmanese. Talmanes se zhluboka nadechl, ale pak se mu zatočila hlava a zavrávoral. Melten ho chytil za paži, aby neupadl.
Světlo, to ale byla bolest! Nemohl by se jeho bok prostě zachovat slušně a ztratit cit? Krev a zatracenej popel. Musí se dostat k těm ženám z rodinky.
S nadějí v hlase řekclass="underline" „Ty dvě ženy, co dokážou léčit?“
„Už jsem pro ně poslal,“ odpověděl Guybon. „Jakmile jsme viděli tuhle armádu.“
Nu, aspoň něco.
„Mám v úmyslu tady zůstat,“ upozornil ho Guybon. „Já tohle stanoviště neopustím.“
„Proč? Město je ztracené, chlape!“
„Královna nám rozkázala pravidelně posílat skrz průchody hlášení,“ řekl Guybon. „Nakonec jí začne připadat divné, proč nedorazil žádný posel. Pošle usměrňovačku, aby zjistila, proč se nehlásíme, a ta dorazí na místo určené k cestování v paláci. To…“
„Můj pane!“ zavolal nějaký hlas. „Můj pane Talmanesi!“
Guybon zmlkl a Talmanes se otočil a spatřil Filgera – jednoho ze zvědů – jak se škrábe po zakrvácené dlažbě vzhůru k němu. Filger byl hubený muž s řídnoucími vlasy a několikadenní vrstvou špíny a při pohledu na něj se Talmanesovi sevřely útroby hrůzou. Filger patřil k těm, které nechal dole střežit městskou bránu.
„Můj pane,“ lapal Filger po dechu, „trolloci se zmocnili městských hradeb. Je jich tam plno a střílejí šípy a vrhají oštěpy po každém, kdo se příliš přiblíží. Poručík Sandip mě poslal, abych ti to řekl.“
„Krev a popel! A co brána?“
„Držíme ji,“ odpověděl Filger. „Zatím.“
„Guybone,“ řekl Talmanes, který se znovu obrátil. „Měj trochu slitování, chlape; někdo musí bránit bránu. Prosím, vyveď uprchlíky ven a dodej mým mužům posily. Ta brána bude naše jediná cesta z města.“
„Ale královnin posel…“
„Jakmile královnu napadne se sem podívat, domyslí si, co se tu zatraceně stalo. Rozhlídni se kolem! Snažit se bránit palác je šílenství. Už nemáte město, ale hranici.“
Guybonovou tváří zmítaly rozporuplné pocity a rty měl pevně sevřené.
„Víš, že mám pravdu,“ pokračoval Talmanes s tváří zkroucenou bolestí. „To nejlepší, co můžete udělat, je posílit moje muže u jižní brány, bychom ji udrželi otevřenou a dostalo se k ní co nejvíc uprchlíků.“
„Snad,“ řekl Guybon. „Ale nechat palác shořet?“
„Může to mít svůj význam,“ odvětil Talmanes. „Co kdybys u paláce nechal bojovat nějaké vojáky? Aby trolloky odráželi, jak nejdéle to půjde. To odláká pozornost trolloků od lidí, kteří tudy budou utíkat. Když už se vojáci nebudou schopní udržet, můžou z palácových pozemků uniknout na opačné straně, obejít to a dostat se k jižní bráně.“
„Dobrý plán,“ řekl Guybon zdráhavé. „Udělám, co navrhuješ, ale co ty?“
„Já se musím dostat k drakům,“ řekl Talmanes. „Nemůžeme dovolit, aby padly do rukou Stínu. Jsou ve skladišti nedaleko hranice Vnitřního Města. Královna je chtěla držet z dohledu, mimo dosah žoldnéřských oddílů venku. Musím je najít. Zachránit je, když to bude možné. Když ne, zničit je.“
„Tak dobře,“ přikývl Guybon, odvrátil se a s rozčarovaným výrazem přijal nevyhnutelné. „Moji muži udělají, co navrhuješ; polovina vyvede uprchlíky ven a pak tvým vojákům pomůže držet jižní bránu. Druhá půlka bude ještě chvíli bránit palác a pak se stáhne. Ale já jdu s tebou.“
„Opravdu tady potřebujeme tolik lamp?“ naléhala Aes Sedai ze své stoličky v zadní části místnosti. Stejně tak to mohl být trůn. „Pomysli, jak plýtváme olejem.“
„Lampy potřebujeme,“ zabručel Androl. Do oken bušil noční déšť, ale on si ho nevšímal a snažil se soustředit na kůži, kterou sešíval. Bude z ní sedlo. Právě pracoval na podbřišníku, který bude mít kůň kolem břicha.
Dělal do kůže dvojitou řadu otvorů a práce ho uklidňovala. Šídlo, které používal, dělalo kosočtvercové otvory – kdyby chtěl, mohl používat paličku a práci tak urychlit, ale právě teď se cítil příjemně, když otvory vyrážel bez ní.
Zvedl kolečko, odměřil rozmístění dalších stehů, a vyrobil další otvor. U takových otvorů jste museli srovnat strany kosočtverců směrem k sobě, aby se při napnutí kůže neroztáhly. Řádně provedené stehování pomůže udržet sedlo v dobrém stavu celé roky. Řady musely být dostatečně blízko, aby se navzájem posilovaly, ale ne tak blízko, aby hrozilo, že se protrhnou. Střídání děr pomáhalo.
Maličkosti. Prostě jste se museli ujistit, že maličkosti jsou udělané pořádně, a…
Prsty mu sklouzly a on vyrazil otvor, směřující špatným směrem. Dva z otvorů se při pohybu protrhly.
Málem v rozčílení mrštil celou tou věcí přes místnost. To už bylo dneska večer popáté!
Světlo, pomyslel si a přitiskl ruce na stůl. Co se stalo s mým sebeovládánim?