Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Na tuto otázku dokázal naneštěstí odpovědět snadno. Černá věž se stala. Připadal si jako mnohonohá nači, polapená ve vyschlém přílivovém jezírku, která zoufale čeká, až se voda vrátí, zatímco sleduje hlouček dětí, které s vědry přicházejí po pláži a sbírají všechno, co vypadá chutně..
Nadechl se, vydechl a zvedl kůži. Toto bude nejpodřadnější dílo, jaké vytvořil za celá léta, ale dokončí ho. Nechat něco nedokončené bylo téměř stejně špatné jako odbýt detaily.
„Zajímavé,“ řekla Aes Sedai – jmenovala se Pevara, z červeného adžah. Cítil na zádech její pohled.
Červená. Nu, jak říkalo staré tairenské přísloví, společné cíle dávají dohromady neobvyklé společníky. Možná by měl místo toho použít saldejské přísloví. Když drží tvému nepříteli meč na krku, neztrácej čas vzpomínáním, kdy ho držel na tvém.
„Takže,“ řekla Pevara, „vyprávěls mi o svém životě předtím, než jsi přišel do Černé věže?“
„To si nemyslím,“ odvětil Androl a začal šít. „Proč? Co jsi chtěla vědět?“
„Jsem jenom zvědavá. Byl jsi jeden z těch, kteří sem přišli sami, aby se nechali vyzkoušet, nebo jsi patřil k těm, které našli při lovu?“
Pevně nit utáhl. „Přišel jsem sám, což, jak věřím, ti Evin řekl včera, když ses ho na mě vyptávala.“
„Hmmm,“ řekla. „Vidím, že mě sleduješ.“
Podíval se na ni a položil kůži. „Tohle vás učí?“
„Co?“ zeptala se Pevara nevinně.
„Takhle překrucovat hovor. Ty tady sedíš, v podstatě mě obviňuješ, že tě špehuju – a přitom to ty jsi moje kamarády vyslýchala a ptala se na mě.“
„Chci vědět, kdo za mnou stojí.“
„Chceš vědět, proč by se muž rozhodl přijít do Černé věže. Naučit se usměrňovat jedinou sílu.“
Neodpověděla. Viděl, jak se rozhoduje odpovědět tak, aby se nedostala do rozporu se třemi přísahami. Mluvit s Aes Sedai bylo jako snažit se sledovat zeleného hada, který se plazí mokrou trávou.
„Ano,“ řekla.
Překvapeně zamrkal.
„Ano, chci to vědět,“ potvrdila. „Jsme spojenci, ať si to přejeme, nebo ne. Chci vědět, s jakým člověkem jsem to vlezla do postele. Obrazně řečeno, samozřejmě.“
Zhluboka se nadechl a přinutil se uklidnit. Opravdu velmi nerad hovořil s Aes Sedai, které všechno překrucují. To, a k tomu napětí této noci a jeho neschopnost udělat tohle sedlo správně…
Zachová klid, Světlo ho spal!
„Měli bychom cvičit vytvářeni kruhu,“ řekla Pevara. „Dá nám to proti Taimovým mužům výhodu – třebaže malou – pokud by si pro nás přišli.“
Androl vyhnal z hlavy svou nechuť vůči této ženě – musel se starat o jiné věci – a přinutil se uvažovat nestranně. „Kruh?“
„Nevíš, co to je?“
„Obávám se, že ne.“
Našpulila rty. „Občas zapomínám, jak neznalí všichni jste…“ Odmlčela se, jako by si uvědomila, že řekla příliš mnoho.
„Všichni lidé jsou neznalí, Aes Sedai,“ řekl Androl. „To, co neznáme, se může lišit, ale podstatou světa je, že nikdo nemůže vědět všechno.“
Zdálo se, že to také není odpověď, jakou čekala. Tvrdé oči si ho pozorně prohlížely. Neměla ráda muže, kteří dokáží usměrňovat – jako většina lidí – ale u ní to bylo něco víc. Strávila celý život tím, že muže jako Androl pronásledovala.
„Kruh,“ řekla Pevara, „vznikne, když se ženy a muži spojí v jediné síle. Musí se to provést určitým způsobem.“
„Pak to M’Hael bude vědět.“
„Muži potřebují k vytvoření kruhu ženy,“ řekla Pevara. „Kruh vlastně vyžaduje víc žen než mužů, s výjimkou velice omezeného množství případů. Jedna žena a muž se mohou spojit, stejně jako jedna žena a dva muži nebo dvě ženy a dva muži. Takže největší kruh, který bychom mohli vytvořit, je trojčlenný, se mnou a dvěma z vás. Přesto bychom to mohli využít.“
„Najdu ti dva další, se kterými můžeš cvičit,“ řekl Androl. „Myslím, že z těch, kterým důvěřuju, je nejsilnější Nalaam. Emarin je taky velice mocný a nemyslím, že už dosáhl plné síly. Totéž platí pro Jonnetha.“
„Ti jsou nejsilnější?“ zeptala se Pevara. „Ne ty?“
„Ne,“ odvětil a znovu se pustil do práce. Déšť opět zesílil a pod dveřmi táhl mrazivý průvan. Jedna z lamp v místnosti téměř dohořela a vpouštěla do místnosti stíny. Neklidně temnotu sledoval.
„Tomu se dá těžko věřit, pane Androle,“ řekla. „Všichni k tobě vzhlížejí.“
„Věř si, čemu chceš, Aes Sedai. Jsem z nich nejslabší. Možná nejslabší muž v Černé věži.“
To ji umlčelo a Androl vstal, aby doplnil vyhasínající lampu. Když si sedal, uslyšel zaklepání na dveře, které oznamovalo příchod Emarina s Kanlerem. Přestože byli oba promoklí, byli si téměř tak nepodobní, jak jen mohou dva lidé být. Jeden byl vysoký, uhlazený a obezřetný, druhý podivínský a se sklony ke klevetění. Někde si našli cosi společného a zdálo se, že je společnost toho druhého těší.
„Tak co?“ zeptal se Androl.
„Mohlo by to fungovat,“ řekl Emarin, svlékl si promočený kabát a pověsil ho na háček vedle dveří. Pod ním měl šaty vyšívané podle tairenské módy. „Musela by to být silná bouře. Stráže jsou obezřetné.“
„Cítím se jako chovný býk na trhu,“ zabručel Kanler a poté, co si pověsil kabát, dupáním shodil z bot část bahna. „Ať jdeme kamkoli, Taimovi oblíbenci nás koutkem oka sledujou. Krev a popel, Androle. Oni to vědí. Vědí, že se pokusíme utéct.“
„Našli jste nějaká slabá místa?“ zeptala se Pevara a předklonila se. „Nějaké místo, kde jsou hradby méně střežené?“
„Zdá se, že to záleží na tom, kdo drží stráž, Pevaro Sedai,“ řekl Emarin a kývl na ni.
„Hmm… řekla bych, že ano. Zmínila jsem se, jak zajímavé mi připadá, že ten z vás, který se ke mně chová nejuctivěji, je Tairen?“
„To, že jsi k někomu zdvořilá, neznamená, že ho máš v úctě, Pevaro Sedai,“ řekl Emarin. „Je to jen známka dobré výchovy a vyrovnané povahy.“
Androl se usmál. Emarin to s urážkami uměl naprosto úžasně. V polovině případů si to ten, koho zesměšňoval, uvědomil až potom, co se rozloučili.
Pevara stáhla rty. „Tak dobře. Budeme sledovat, jak se střídají stráže. Až přijde další bouře, využijeme ji jako krytí a uprchneme přes zeď nejblíž strážím, které považujeme za nejméně pozorné.“
Oba muži se obrátili k Androlovi, který se přistihl, jak sleduje roh místnosti, kde se ze stolu svezl stín. Zvětšoval se? Natahoval se k němu…
„Nelíbí se mi, že tu někoho necháme,“ řekl a přinutil se odvrátit pohled. „Jsou tady tucty a tucty mužů a kluků, které Taim ještě neovládá. Nedokážeme je dostat ven všechny, aniž bychom přilákali pozornost. Když je tady necháme, riskujeme…“
Nedokázal to vyslovit. Nevěděli, co se děje, ve skutečnosti ne. Lidé se měnili. Z kdysi důvěryhodných spojenců se přes noc stávali nepřátelé. Vypadali stejně, ale zároveň jinak. Měli jiné oči. Androl se zachvěl.
„Ženy, které poslaly vzbouřené Aes Sedai, stále čekají před branami,“ řekla Pevara. Už nějakou dobu tam tábořily a tvrdily, že jim Drak Znovuzrozený slíbil strážce. Taim ještě žádnou z nich nepustil dovnitř. „Když se k nim dostaneme, můžeme vzít věž útokem a zachránit ty, co zůstali uvnitř.“
„Skutečně to bude tak snadné?“ zeptal se Emarin. „Taim bude mít celou vesnici rukojmích. Mnoho mužů si přivedlo rodiny.“