Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Jak jde boj?“ zeptal se Perrin dychtivě. Gaul zaujal postavení poblíž a pozorně vše sledoval pro případ, že by se objevili Graendal nebo Zabíječ. Na poli pod nimi, na dně údolí, pro jednou zavládl klid. Vítr se utišil a prach na písčité zemi vířil v malých záblescích a vlnkách. Jako voda.
O ostatních bojištích nic nevím, vyslal Elyas, a my vlci se od dvounožců držíme dál. Místy bojujeme na okraji bitvy, Většinou na Pokřivené a Nezrozené útočíme z druhé strany kaňonu, kde nejsou žádní dvounožci kromě těch divných Aielů.
Je to vyčerpávající boj. Stínobijec si musí pospíšit. Vydrželi jsme pět dní, ale už možná ne o mnoho déle.
Pět dní tady na severu. Od chvíle, kdy Rand vstoupil, aby čelil Temnému, uplynul ve zbytku světa mnohem delší čas. Sám Rand se nacházel tak blízko Vrtu, že z jeho pohledu nejspíš uplynuly jen hodiny, možná minuty. Když se Perrin přiblížil k místu, kde Rand bojoval, cítil, jak čas plyne jinak.
„Ituralde,“ řekl Perrin a poškrábal se ve vousech. „Je to jeden z hlavních kapitánů.“
Ano, vyslal Elyas a bylo v tom cítit pobavení. Někteří mu říkají „ Vlček“.
„Bašere je s Elaininou armádou,“ řekl Perrin. „A Gareth Bryne s Egwaininou. Agelmar je s Hraničáři a Lanem.“
Nevím.
„Je to tak. Čtyři fronty. Čtyři hlavní kapitáni. Tohle ona dělá.“
„Graendal?“ zeptal se Gaul.
„Ano,“ řekl Perrin, v němž se vzmáhal hněv. „Něco jim dělá, mění jejich mysl, otravuje ji. Zaslechl jsem ji, jak říká… ‚Ano. Je to tak, jsem si jistý’. Místo aby se našim armádám postavila těmi svými, má v plánu skolit hlavní kapitány. Elyasi, víš, jak se člověk může přesunout do vlčího snu a z něj v těle?“
Dokonce i kdybych takovou věc věděl – a nevím – nenaučil bych tě ji, zavrčel Elyas. Copak ti nikdo neřekl, že děláš hroznou a nebezpečnou věc?
„Až příliš mnoho,“ řekl Perrin. „Světlo! Musíme varovat Bašereho. Musím…“
„Perrine Aybaro!“ ozval se Gaul a ukázal. „Je tady!“
Perrin se prudce otočil a zahlédl tmavou šmouhu letět ke vchodu do Jámy smrti. Vlci kňučeli a umírali. Jiní vyli a vyráželi na lov. Tentokrát se Zabíječ nestáhl.
Chování dravce. Dva tři rychlé skoky, aby posoudil slabiny, a pak útok.
„Probuď se!“ zakřičel Perrin na Elyase, zatímco běžel do svahu. „Varuj Elain, Egwain, každého, koho můžeš! A jestli nemůžeš, nějak Ituraldeho zastav. Hlavní kapitáni mají otrávenou mysl. Jedna ze Zaprodanců ovládá jejich myšlenky a jejich taktice se nedá věřit!“
Udělám to, Mladý býku, vyslal Elyas a vybledl.
„Běž za Randem, Gaule!“ zařval Perrin. „Hlídej cestu k němu! Nedovol projít žádným těm rudým závojům!“
Perrin si do rukou přivolal kladivo, a aniž čekal na odpověď, přesunul se, aby čelil Zabíječi.
Rand bojoval s Moridinem, meč proti meči, před temnotou, která byla esencí Temného. Chladný prostor byl zároveň nekonečný a prázdný.
Rand držel tolik jediné síly, že málem vybuchl. Bude tu sílu v nadcházejícím boji potřebovat. Prozatím Moridinovi čelil mečem proti meči. Vládl Callandorem jako fyzickou zbraní, bojoval s ním jako s mečem vyrobeným ze samotného světla a odrážel Moridinovy útoky.
Každý krok, který Rand udělal, zanechával na zemi krev. Nyneiva s Moirain se tiskly ke stalagmitům, jako by do nich něco bušilo, vítr, který Rand necítil. Nyneiva zavřela oči. Moirain zírala přímo před sebe, jako by byla odhodlaná neodvrátit pohled, děj se co děj.
Rand srazil Moridinův poslední útok, až od čepelí odlétly jiskry. Vždy byl z nich dvou ten lepší šermíř, ve věku pověstí.
Přišel o ruku, ale díky Tamovi na tom už nezáleželo tak, jako snad kdysi. A také byl zraněný. Toto místo… toto místo měnilo věci. Kameny na zemi jako by se přesouvaly a Rand často klopýtal. Vzduch byl střídavě zatuchlý a suchý, pak vlhký a páchnoucí plísní. Čas kolem plynul jako řeka. Rand měl pocit, jako by ho viděl. Každý úder zde trval jen okamžik, ale venku uplynuly hodiny.
Sekl Moridina do paže, až se jeho krev rozstříkla na stěně.
„Moje a tvoje krev,“ řekl Rand. „To tobě musím poděkovat za to zranění na boku, Elane. Myslel sis, že jsi Temný, že? Potrestal tě za to?“
„Ano,“ zavrčel Moridin. „Vrátil mě do života.“ Moridin se na něj vrhl a mocně se rozmáchl obouručním úderem. Rand ustoupil a zachytil ránu Callandorem, ale špatně odhadl sklon země. Buď to, nebo se země změnila. Rand zakopl a síla úderu ho srazila na koleno.
Čepel proti čepeli. Randovi uklouzla noha dozadu a otřela se o temnotu za ním, která čekala jako tůň atramentu.
Všechno zčernalo.
Elain zplihle seděla v sedle na vrcholku kopce severně od Cairhienu a vzdálená ogierská píseň ji uklidňovala.
Ženy kolem ní nebyly v o nic lepším stavu. Elain shromáždila všechny ženy z rodinky, které dokázaly udržet saidar – bez ohledu na to, jak byly slabé či unavené – a vytvořila s nimi dva kruhy. V jejím kruhu jich bylo včetně ní dvanáct, ale jejich společná moc v síle byla v tuto chvíli stěží víc než u jediné Aes Sedai.
Elain přestala usměrňovat ve snaze dát ženám čas, aby se vzpamatovaly. Většina z nich seděla zhrouceně v sedlech nebo na zemi. Před nimi se táhla roztrhaná bitevní linie. Lidé zoufale bojovali před cairhienskými kopci a snažili se udržet proti moři trolloků. Vítězství nad severní trollockou armádou byl jen krátký triumf, protože nyní byli roztažení, vyčerpaní a hrozilo jim vážné nebezpečí, že je jižní armáda obklíčí.
„Skoro se nám to podařilo,“ ozval se vedle ní Arganda a zavrtěl hlavou. „Skoro se nám to podařilo.“
Měl na přilbě chochol. Přilba patřívala Gallennemu. Elain nebyla u toho, když mayenerský velitel padl.
To na tom bylo to nejhorší. Byli tak blízko. Navzdory Bašereho zradě, navzdory nečekanému příchodu jižní armády málem vyhráli. Kdyby měla víc času rozmístit muže, kdyby mezi porážkou severní armády a nutností obrátit proti této jižní měli víc než jen kratičký oddech…
Ale tak to nebylo. Nedaleko od ní hrdí ogierové bojovali, aby ochránili draky, ale pomalu podléhali. Prastaří tvorové se začínaly hroutit jako padlé stromy, stržené trolloky. Jeden po druhém končili svou píseň.
Bledý Arganda si držel zakrvácenou ruku u boku a stěží dokázal mluvit. Neměla sílu, aby ho vyléčila. „Ta tvoje strážkyně je na bitevním poli úplný ďábel, Veličenstvo. Její šípy létají jako samo světlo. Přísahal bych…“ Arganda zavrtěl hlavou. Dokonce i když ho vyléčí, možná už nikdy nezvedne meč.
Měli by ho poslat s ostatními raněnými… někam. Ve skutečnosti nebylo kam je vzít; ženy z rodinky byly příliš vyčerpané, než aby dokázaly vytvořit průchody.
Její vojsko se rozpadalo. Aielové bojovali ve shlucích, bělokabátníci byli téměř obklíčení, vlčí garda na tom nebyla o nic lépe. Těžká jízda Dračí legie stále bojovala, ale Bašereho zrada jimi otřásla.
Čas od času vystřelil drak. Aludra je vyvezla zpátky na vrchol nejvyššího kopce, ale došla jim munice a usměrňovačky neměl sílu otevřít průchody do Baerlonu, aby bylo možné přinést další dračí vejce. Aludra střílela kusy zbroje, dokud jí téměř nedošel prach. Teď už ho měli jen na občasný výstřel.