Vzpomínka na světlo

Jen krátký obrat doleva a Seančané se náhle ocitli uprostřed šarské kavalerie, která se drtivě probíjela Egwaininými pěšáky. Rychlost, s jakou se přihnali, umožnila seančanskému předvoji na Šařany tvrdě udeřit a jejich dobře vycvičení koně se vzepjali a vzápětí nepřítele drtili předními kopyty. Šařané i jejich koně padali a mnoho z nich bylo rozdrceno, když seančanská kavalerie nelítostně pokračovala vpřed.

Zdálo se, že Šařané vědí, co chtějí udělat, ale toto byla těžká kavalerie, zatížená těžkou zbrojí a vyzbrojená dlouhými kopími; dokonalá k pobití pěšáků, kteří mají za zády zeď, ale v tak těsném prostoru v nevýhodě proti vysoce pohyblivé lehké jízdě.

První prapor byl prvotřídní útvar, který používal širokou paletu nejrůznějších zbraní a jehož muži byli vycvičení bojovat ve skupinách. Oštěpy, které vrhali přední jezdci, se se smrtící přesností zabodly do šarských hledí a překvapivě velký počet jimi prošel a zabořil se do obličejů. Za nimi se probíjeli jezdci s obouručními meči se zahnutými čepelemi, kteří svými zbraněmi sekali do nechráněných míst mezi přilbou a vrškem zbroje nebo do zranitelných hrudí šarských hřebců, krytých zbrojí, s nimiž pak padali i jezdci. Další Seančané pomocí háků strhávali Šařany ze sedel, zatímco jejich druhové do nepřátel bušili ostnatými palcáty a dělali jim ve zbrojích takové promáčkliny, že je to silně omezovalo v pohybu. A když se Šařané ocitli na zemi a namáhavě se snažili vstát, snesli se na ně bodači, lehce vyzbrojení Seančané, jejichž úkolem bylo zvednout padlým hledí a vrazit jim do nechráněných očí úzkou dýku. Za takových podmínek byla šarská kopí k ničemu – vlastně představovala překážku a mnozí Šařané zemřeli dřív, než stihli zahodit kopí a tasit meče.

Mat jedné ze svých švadron rozkázal jet podél vody, dokud se nedostanou až na levý konec bojiště, a pak šarskou kavalerii objet. Pěšáci Bílé věže, přes které už se nevalili šarští kopiníci, byli schopní opět použít píky a halapartny a společně s úsilím seančanského druhého a třetího praporu byla obranná linie u brodu obnovena. Byla to špinavá, kluzká práce, protože půda v okruhu několika set kroků od řeky byla podupaná a změnila se na jedno velké bahniště. Síly Světla se ale udržely.

Mat se ocitl uprostřed boje a jeho ašandarei se ani na okamžik nezastavilo. Rychle však zjistil, že jeho zbraň není příliš užitečná; pár jeho úderů narazilo do zranitelného masa, ale většinou čepel sklouzla na zbroji jeho protivníků a on byl opakovaně nucen se v sedle krčit a uhýbat, aby ho nezasáhla šarská čepel.

Mat se pomalu propracovával šarvátkou a téměř už se dostal k zadním řadám šarské kavalerie, když si uvědomil, že tři z jeho společníků už nejsou v sedlech. Zvláštní, před minutkou tam ještě byli. Další dva ztuhli, rozhlíželi se ze strany na stranu a náhle se oba vzňali a s mučivým vřískotem se vrhli na zem, kde zůstali ochable ležet. Mat se podíval doprava právě včas, aby zahlédl, jak jednoho ze Seaněanů odhazuje neviditelná síla třicet kroků dozadu.

Když se otočil zpátky, pohlédl do očí přenádhemé ženě. Měla na sobě zvláštní černé hedvábné šaty, které jí odstávaly od těla, ozdobené bílými stužkami. Byla to kráska s tmavou kůží, stejně jako Tuon, ale na jejích výrazných vysokých lícních kostech nebylo nic jemného, stejně jako na širokých smyslných rtech, které jako by se špulily. Dokud se neroztáhly v úsměvu, úsměvu, který ho nijak neuklidnil.

Zírala na něj a jeho medailon zastudil. Mat vydechl.

Zdálo se, že dosud mu přálo štěstí, ale nechtěl ho příliš pokoušet, stejně jako jste nechtěli uštvat svého nejlepšího dostihového koně. V nejbližší době bude ještě pořádnou dávku toho štěstí potřebovat.

Mat sesedl a vydal se k ženě, která vyjekla a s užasle vyvalenýma očima zkusila další tkanivo. Mat se ohnal ašandarei, otočil ho a podrazil jí nohy. Pak máchl ratištěm těsně za čepelí doprava dolů, a když padala, praštil ji zezadu do hlavy.

Přistála tváří v bahně. Mat neměl čas ji vytáhnout, neboť se na něj náhle vrhly tucty Šařanů. Mata obklopilo deset vlastních vojáků a on se tlačil vpřed. Šařané měli jen meče. Mat je odrážel vířící čepelí a ratištěm a on i Seančané zuřivě bojovali.

Boj se změnil na chumel sekajících čepelí a jeho ašandarei vyhazovalo do vzduchu hroudy bahna. Dva z Matových mužů popadli ležící ženu dřív, než se mohla blátem zadusit.

Mat si razil cestu vpřed.

Muži ječeli a volali o posily.

Opatrné, ale nevyhnutelné kroky vpřed.

Zem rudla.

Šarští vojáci nahradili padlé, jejichž těla se nořila hlouběji do bahna. Vojáci často bývali divoká cháska, ale zdálo se, každý z těch Šařanů je osobně rozhodnutý ho zabít – dokud nepřestali přicházet další. Mat se rozhlédl kolem; po boku mu zůstávali pouze čtyři Seančané.