Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Navzdory chaotickému boji Mat cítil, že vidí jasněji než předtím. A přestávka v bitvě mu umožnila chovat se opět jako velitel.
„Svažte té ženě ruce za zády,“ řekl těžce oddychující Mat mužům kolem, „a zavažte jí oči kusem látky, ať nic nevidí.“ Utřel si pot z čela – Světlo, bylo ho dost na druhou řeku. „Probojujeme se s naší zajatkyní zpátky k brodu. Zjistím, jestli dokážu najít další pár těch zatracených damane, které bych mohl poslat do bitvy. Šařané udělali chybu, že na bojišti nechali jen jedinou samotnou usměrňovačku. Ale zmizme odsud dřív, než se objeví další.“
Mat zatřepal rukou; zlomil si jeden nehet a rozštípl lak na něm. Obrátil se k seančanskému důstojníkovi, který bojoval po jeho boku. Muž měl ve tváři výraz uctivé bázně, jako by zíral na samotného Draka zatraceného Znovuzrozeného. Mat sklopil pohled k zemi, neboť se mu mužův výraz nelíbil, ale předpokládal, že to není o nic horší než hledět na zkrvavené bahno poseté mrtvolami Šařanů. Kolik jich Mat zabil?
„Výsosti…“ řekl důstojník. „Vznešený pane, nikdo ve službách říše by se nikdy neodvážil zpochybňovat císařovnu, kéž žije věčně. Ale kdyby předtím někdo přemýšlel o některých jejích volbách, už by to nedělal. Princ krkavců!“ Zvedl meč a ostatní za ním se rozjásali.
„Sežeňte si nějaký zatracený kopí,“ řekl Mat. „Tyhle meče jsou v týhle bitvě pěšákům k ničemu.“ Ukousl si zlomený kousek nehtu a vyplivl ho stranou. „Vedli jste si dobře, chlapi. Viděl někdo mýho koně?“
Oko stál nedaleko, takže se Mat chopil otěží a zamířil zpátky k brodu. Dokonce se mu většinou podařilo vyhnout dalším šarvátkám. Ten seančanský kapitán mu až příliš připomínal Talmanese a Mat už měl dost lidí, co se za ním táhnou. Zajímalo by mě, jestli hraje kostky, pomyslel si lenivě a vkročil do vody. Měl dobré boty, ale do všech bot nakonec nateče, a jak kráčel s Okem přes brod, nohy v punčochách mu čvachtaly. V dálce na břehu napravo od něj vládl nějaký zmatek, zdálo se, že jde o skupinu Aes Sedai, usměrňujících na bojiště. Mat ale neměl v úmyslu strkat nos do jejich záležitostí. V hlavě měl něco důležitějšího.
Před sebou viděl muže, který stál u stromu a na sobě měl objemné kalhoty a povědomě vypadající kabát. Došel k němu a po krátkém rozhovoru si vyměnili oblečení. S dobrým pocitem, že na sobě zase má svůj dvouříčský kabát, se Mat vyhoupl do sedla, a zatímco mu z nohou stále kapala voda, rozjel se zpátky k místu, kde nechal Tuon. Jeho muži přivedli tu šarskou usměrňovačku – podle jeho rozkazují dali roubík a zavázali oči. Světlo, co s ní bude dělat? Nejspíš skončí jako damane.
Opustil vojáky a prošel kolem stráží, nyní rozestavených na úpatí toho nízkého pahorku, a sotva na ně kývl. V hlavě se mu promítalo bojiště, už ne jenom malé obrázky na papíře. Viděl ho, slyšel bojující muže, cítil odporný dech nepřátel. Teď pro něj bylo skutečné.
„Císařovna,“ řekla Selucia, když dojel na vrcholek kopce, „by ráda věděla – velice podrobně – proč přesně jsi považoval za vhodné se tak nezodpovědným způsobem zapojit do boje. Tvůj život už ti nepatří, princi krkavců. Nemůžeš ho jenom tak zahodit, jako jsi mohl kdysi.“
„Musel jsem to vědět,“ řekl Mat a zahleděl se k bojišti. „Musel jsem cítit tep bitvy.“
„Tep?“ zeptala se Selucia. Tuon s ní hovořila znakovou řečí prstů jako nějaká zatracená Děva oštěpu. Nemluvila přímo s ním. Špatné znamení.
„Každá bitva má svůj tep, Tuon,“ řekl Mat s pohledem stále upřeným do dálky. „Nyneiva… občas držela člověka za ruku, aby si ověřila srdeční tep, a tak poznala, že mají něco s nohama. Tohle je totéž. Musíš se zapojit do boje, cítil jeho pohyb. Vědět to…“
Sloužící s polovinou hlavy vyholenou přistoupil k Tuon a něco jí a Selucii šeptal. Přišel od brodu.
Mat stále hleděl do dálky a vzpomínal na mapy, ale překrýval je skutečnou bitvou. Bryne nevyužil Tylee v boji, vystavil útoku levé křídlo svých obránců u brodu a poslal své jezdce do pasti.
Bitva se před ním otevřela a on viděl taktiku, deset kroků napřed oproti tomu, co se právě dělo. Bylo to jako číst budoucnost, jako to, co viděla Min, jenže s masem, krví, meči a válečnými bubny.
Mat zavrčel. „Hm. Gareth Bryne je temný druh.“
„Cože je?“ vyrazila ze sebe Min.
„Stačí už jeden jediný krok, a tahle bitva je prohraná,“ řekl Mat a obrátil se k Tuon. „Potřebuju neomezenou kontrolu nad našimi vojsky, hned. Už žádné dohadování s Galganem. Min, musím tě poslat za Egwain a varovat ji, že Bryne se pokouší tuhle bitvu prohrát. Tuon, bude tam muset jít osobně. Pochybuju, že Egwain bude poslouchat kohokoli jiného.“
Všichni na Mata ohromeně zírali – všichni kromě Tuon, která mu věnovala jeden z těch svých pohledů, který otřásl celou vaší duší. Ten, při kterém se cítil jako myš, kterou právě chytili v jinak bezvadně uklizeném pokoji. Zpotil se z toho víc než z bitvy.
No tak, pomyslel si. Nemáme čas. Už to viděl, jako velkou hrací desku s dámou. Bryneovy manévry byly složité a lstivé, ale konečným výsledkem bude zničení Egwaininy armády.
Mat to mohl zastavit. Ale musí jednat hned.
„Vykonáno,“ řekla Tuon.
Tato slova vyvolala téměř stejné překvapení jako to, co prohlásil Mat. Generálkapitán Galgan vypadal, jako by raději snědl vlastní boty, než měl jako velitele Mata. Min zjistila, že ji hlouček sloužících odvádí pryč, a podrážděně vyjekla.
Tuon popojela s koněm blíž k Matoví. „Řekli mi,“ oslovila ho tiše, „že před pár okamžiky v té bitvě jsi nejen získal jednu z marath’damane, ale také jsi jednoho ze svých důstojníků povýšil mezi níže urozené.“
„To jsem udělal?“ zeptal se zmateně Mat. „Na to si nepamatuju.“
„Hodil jsi mu k nohám svůj nehet.“
„Aha. To… Dobře, možná jsem to udělal. Omylem. A ta usměrňovačka… zatracenej popel, Tuon. Nechtěl jsem, aby… myslím. No, můžeš si ji vzít.“
„Ne,“ řekla Tuon. „Je dobře, že sis vzal jednu vlastní. Samozřejmě ji nemůžeš vycvičit, ale je zde mnoho sul’dam, které po té příležitosti dychtivě sáhnou. Je velmi vzácné, aby muž v bitvě osobně zajal damane, opravdu velmi vzácné. Přestože vím, jakou máš zvláštní výhodu, ostatní to nevědí. To náramně vylepší tvoji reputaci.“
Mat pokrčil rameny. Co jiného mohl dělat? Možná, že když mu ta damane bude patřit, mohl by ji osvobodit, nebo tak něco.
„Důstojníka, kterého jsi pozvedl, nechám převelet jako tvého osobního vazala,“ řekla Tuon. „Má dobrý záznam, možná až příliš dobrý. Byl určen do služby u brodu, protože jsme ho považovali za… možnou budoucí součást frakce, která by se nám postavila. Teď na tebe pěje chválu. Nevím, cos udělal, že to změnilo jeho názor. Zdá se, že v tomhle jsi zvlášť obratný.“
„Tak doufejme, že budu stejně schopný i v tom, jak nám vyhrát bitvu,“ zabručel Mat. „Tohle je zlý, Tuon.“
„Nikdo jiný si to nemyslí.“ Pronesla ta slova opatrně, vlastně se s ním ve skutečnosti nehádala. Jen uvedla fakta.
„Ale stejně mám pravdu. Kéž bych neměl, ale mám. Zatraceně mám.“
„Pokud ne, ztratím vliv.“
„Budeš v pořádku,“ řekl Mat, který je ostrým tempem vedl zpátky k seančanskému ležení pár mil na sever. „Možná tě občas svedu z cesty, ale na konci si na mě vždycky můžeš s jistotou vsadit.“